IV

„Už jsou tu!“ „To je on!“ „Který? Ten mladší?“ „Ale ona je chudinka polomrtvá!“ ozývalo se ze zástupu, když Levin přivítal nevěstu u vchodu a společně s ní vešel do kostela.

Stěpan Arkaďjič vysvětlil ženě, jak došlo k zdržení, a rozesmátí hosté si mezi sebou šeptali. Levin nikoho a nic nevnímal. Hleděl na svou nevěstu a oka z ní nespustil.

Všichni tvrdili, že za ty poslední dny hodně ztratila na kráse a že u oltáře zdaleka není tak hezká jako jindy. Avšak Levin si to nemyslil. Díval se na její vysoký účes s dlouhým bílým závojem a bílými květy, na stojatý nabíraný límec, který se zvláštním panenským půvabem zakrýval po stranách a odhaloval vpředu její dlouhou šíji, na pozoruhodně útlý pás, a zdálo se mu, že je hezčí než kdy jindy – ne že by ty květy, závoj a šaty objednané z Paříže nějak zvyšovaly její krásu, ale proto, že přes všecku umělou nádheru oblečení si její milá tvář, její oči a rty uchovaly svůj osobitý výraz nevinné upřímnosti.

„Už jsem myslela, že jsi utekl,“ řekla a usmála se na něho.

„Taková hloupost se mi stala, hanba mluvit!“ pravil s uzarděním a musel se obrátit k Sergejovi Ivanoviči, který k němu přistoupil.

„Ta historka s tvou košilí je povedená!“ potřásal Koznyšov s úsměvem hlavou.

„Ano, ano,“ odpověděl Levin, aniž vnímal, co se mu říká.

„Kosťo, teď se musíš rozhodnout,“ pravil Stěpan Arkaďjič s líčeným úlekem, „jde o vážnou věc. Právě teď jsi s to pochopit ji v plném rozsahu. Byl jsem tázán, zda se mají rozsvítit ohořelé svíce, nebo neohořelé. Rozdíl je deset rublů,“ připojil a roztáhl rty v úsměvu. „Rozhodl jsem to bez tebe, ale obávám se, že nebudeš souhlasit.“

Levin porozuměl, že jde o žert, ale do smíchu mu nebylo.

„Tak co? Ohořelé, nebo neohořelé? To je problém.“

„Ano, jistě. Neohořelé.“

„To jsem rád. Problém vyřešen!“ pravil Oblonskij s úsměvem. „Ale jak mohou lidé v takové situaci zhloupnout,“ řekl Čirikovovi, když Levin na něho jenom roztržitě pohlédl a přistoupil blíž k nevěstě.

„Dávej pozor, Kitty, ať si stoupneš na koberec první,“ radila hraběnka Nordstonová, která přišla za nimi. „A vy jste pěkný!“ obrátila se k Levinovi.

„Nemáš strach?“ ptala se stará tetinka Marie Dmitrijevna.

„Není ti zima? Jsi bledá. Počkej, nakloň se!“ řekla Kittina sestra, paní Lvovová, zvedla krásné oblé paže a s úsměvem jí narovnala květy na hlavě.

Přišla k nim Dolly, chtěla něco říci, ale nemohla ze sebe vypravit ani slovo, rozplakala se a pak se nuceně zasmála.

Kitty se na všechny dívala stejně nepřítomným zrakem jako Levin. Na všechny řeči uměla odpovídat jen šťastným úsměvem, bez kterého by to teď ani nebyla ona.

Mezitím si žalmisté oblékli bohoslužebná roucha a kněz a jáhen vyšli ke kostelnímu stolku v přístěnku chrámovém. Kněz se obrátil k Levinovi a cosi mu říkal. Levin nerozuměl.

„Vezměte nevěstu za ruku a veďte ji,“ napověděl Levinovi družba.

Levin dlouho nemohl pochopit, co se od něho žádá. Dlouho ho opravovali a už toho chtěli nechat – pořád bral nevěstu buď druhou rukou, nebo za jinou ruku, než měl – až konečně pochopil, že má zůstat na svém místě a vzít ji pravou rukou rovněž za pravou ruku. Když konečně vzal nevěstu za ruku, jak bylo předepsáno, postoupil kněz o několik kroků napřed a stoupl si ke stolku. Zástup příbuzných a známých se hnul za nimi, hlasy bzučely a vlečky šustily. Kdosi se shýbl a narovnal vlečku nevěstě. Pak zavládlo v kostele takové ticho, že bylo slyšet, jak dopadají kapky vosku.

Stařičký kněz ve vysoké fialové čepici, s prameny šedivých vlasů sčesanými za uši a prokvétajícími lesklým stříbrem, vyprostil stařecké malé ruce z těžké stříbrné řízy se zlatým křížem na zádech a cosi přebíral u stolku.

Stěpan Arkaďjič k němu přistoupil, cosi mu pošeptal, mrkl na Levina a ustoupil dozadu.

Kněz rozsvítil dvě svíce zdobené květy a držel je šikmo v levé ruce, takže vosk z nich kapal pomalu. Pak se otočil čelem k snoubencům. Byl to týž kněz, který zpovídal Levina. Podíval se unaveně a smutně na ženicha a nevěstu, vzdychl, vyprostil z řízy pravou ruku, požehnal jí i ženichovi a podobně, ale s nádechem ohleduplné něhy vložil složené prsty na skloněnou hlavu Kitty. Potom jim podal svíce, uchopil kadidelnici a zvolna poodstoupil.

„Je to skutečně pravda?“ pomyslil si Levin a ohlédl se po nevěstě. Poněkud shora viděl na její profil a z nepatrného chvění jejích rtů a řas věděl, že cítí na sobě jeho pohled. Neohlédla se, ale vysoký nabíraný límeček se pohnul, jak se jí zdvíhal k malému růžovému uchu. Levin viděl, že potlačila vzdech v prsou a malá ruka v dlouhé rukavici, držící svíci, se zachvěla.

Celý shon s košilí, zpoždění, rozhovor se známými a příbuznými, jejich projevy nelibosti, jeho směšná situace – vše náhle zmizelo a zmocnila se ho radost i bázeň.

Hezký urostlý arcijáhen ve stříbrné komži, s nakroucenými, načesanými kadeřemi, které mu po stranách odstávaly, svižně postoupil kupředu, nacvičeným gestem pozdvihl dvěma prsty štolu a stoupl si proti knězi.

„Pa-ne, po-žeh-nej!“ zazněly jeden po druhém slavnostní tóny a zčeřily vzduchové vlny.

„Blahoslaven Bůh náš povždy, nyní i příště až na věky věků,“ mírně, zpěvavě odvětil stařičký kněz a dál cosi přebíral u stolku. A plný akord neviditelného chóru harmonicky a zeširoka zazvučel, naplnil celý kostel od oken až po klenbu, zmohutněl, na okamžik ustal a zvolna zanikl.

Modlili se jako vždy za pokoj shůry a spásu, za synod, za panovníka; modlili se i za služebníky Páně Konstantina a Jekatěrinu, vstupující nyní ve stav manželský.

„Aby jim lásku dokonalou v míru a pokoji i pomoc svou seslati ráčil, Hospodina prosme,“ vydechoval celý chrám arcijáhnův hlas.

Levin naslouchal slovům modlitby a žasl. „Jak je mohlo napadnout, že potřebujeme pomoci, ano, pomoci?“ vzpomínal na své nedávné obavy a pochyby. „Co vím? Co bych dokázal v té strašné věci bez pomoci? Ano, teď potřebuji pomoc.“

Když jáhen dokončil prosebné modlitby, obrátil se kněz s knihou ke snoubencům:

„Bože věčný, kterýž jsi v jedno spojil rozloučené,“ odříkával mírným zpěvavým hlasem, „a svazek lásky nerozborný jsi jim daroval; kterýž jsi Izákovi a Rebece požehnal, dědici zaslíbení svého je učinil, taktéž požehnej i služebníkům svým Konstantinovi a Jekatěrině a pouč je na cestě pravé. Neboť milostivý a lidumilný Bůh jsi ty a tobě chválu vzdáváme, Otci i Synu i svatému Duchu, nyní i vždycky až na věky věkův.“

„Amen,“ opět se ve vzduchu rozvlnily hlasy neviditelného sboru.

„Kterýž jsi v jedno spojil rozloučené a svazek lásky daroval – jak hlubokomyslná jsou ta slova a jak odpovídají tomu, co člověk cítí v dané chvíli!“ uvažoval Levin. „Zdalipak i ona cítí totéž co já?“ Ohlédl se a jejich pohledy se setkaly.

A z jejího výrazu usoudil, že si uvědomuje totéž co on. Ale nebylo to pravda. Nerozuměla z bohoslužby téměř ani slovo a ani neposlouchala. Nemohla ta slova poslouchat ani jim rozumět, tak mocný byl jediný cit, kterým překypovalo její nitro a který stále vzrůstal. Byla to radost, že se naplňuje, co se už před půldruhým měsícem uskutečnilo v její duši a co ji celých těch šest neděl blažilo i trápilo. Toho dne, kdy ve svých hnědých šatech odevzdaně přistoupila v sále arbatského domu k němu – toho dne a v tu hodinu došlo v její duši k úplnému rozchodu s celým minulým životem a nastal jí zcela jiný, nový, zcela neznámý život, kdežto navenek trval život dosavadní. Těch šest neděl bylo pro ni dobou nejvyššího blaha i největší trýzně. Celý její život, všechny naděje a tužby se upínaly k tomu jedinému člověku, kterému dosud nerozuměla, s kterým ji pojil cit, ještě méně pochopitelný než ten člověk sám, cit někdy sbližující, jindy odpuzující – a přitom dále žila v dřívějších podmínkách životních. Žila někdejším životem, ale hrozila se sama sebe, hrozila se své naprosté, nepřekonatelné lhostejnosti k celé minulosti: k věcem, k zvyklostem, k lidem, kteří ji mívali a stále měli rádi, k matce, zkormoucené touto lhostejností, k milému něžnému otci, kterého kdysi měla na světě nejraději. Někdy se hrozila své lhostejnosti, jindy se radovala z toho, co ji k ní přivedlo. Neuměla na nic myslit ani si nedovedla nic přát, co bylo mimo život s tímto člověkem; ale ten nový život tu zatím nebyl a ani si jej neuměla dobře představit. Bylo tu jen očekávání – bázeň i radost z něčeho nového a neznámého. A teď očekávání, nejistota i lítost, že se zřekla někdejšího života – vše užuž skončí a začne život nový. Ten nový život jistě budil strach svou neurčitostí; ale ať už budil strach, či nikoli – zrodil se už před šesti nedělemi v její duši; nyní se pouze dostávalo posvěcení tomu, co se v její duši uskutečnilo už dávno.

Kněz se znovu otočil ke stolečku, pracně uchopil malý Kittin prsten, požádal Levina, aby mu nastavil ruku, a navlékl mu prstýnek na první článek prstu. „Zasnubuje se služebník Páně Konstantin služebnici Páně Jekatěrině.“ Potom kněz navlékl Kitty velký prsten na růžový, maličký, dojemně slaboučký prst a odříkával totéž.

Snoubenci se několikrát pokusili uhádnout, co mají dělat, ale pokaždé se mýlili a kněz je šeptem poučoval. Když vykonal vše, co bylo třeba, a požehnal jim prsteny, nakonec zase odevzdal velký prsten Kitty a Levinovi malý; opět se spletli a dvakrát si podávali prsteny z ruky do ruky, ale pořád to nebylo ono.

Dolly, Čirikov a Oblonskij pokročili kupředu a chtěli jim pomoci. Nastal zmatek, ozval se šepot, všecko se usmívalo, avšak slavnostně pohnutý výraz ve tvářích snoubenců se nezměnil. Naopak, když si pletli ruce, tvářili se vážněji a slavnostněji než předtím a úsměv, s kterým Stěpan Arkaďjič pošeptal, aby si teď navlékli každý svůj prsten, mu bezděčně ztuhl na rtech. Vytušil, že jakýkoli úsměv by pro ně byl urážkou.

„Neboť ty jsi od počátku stvořil pohlaví mužské a ženské,“ odříkával kněz hned po výměně prstenů, „a od tebe jest žena spojena s mužem, ku pomoci a k zachování rodu lidského. Hospodine náš, kterýž jsi seslal pravdu dědictví svému a zaslíbení svému, služebníkům svým, otcům našim, v každém pokolení vyvolencům svým, popatři na služebníka svého Konstantina a na služebnici svou Jekatěrinu a upevni zásnuby jich ve víře, svornosti, pravdě i lásce…“

Levin si stále víc a víc uvědomoval, že všechny jeho myšlenky na sňatek, jeho sny o tom, jak si uspořádá život – to vše bylo dětinství, ale že toto je něco, čemu dosud nerozuměl a nyní rozumí ještě méně, ačkoli se to stává skutečností. Hruď se mu dmula a zachvívala a neposlušné slzy se mu draly do očí.