I

Uplynuly skoro dva měsíce. Byla už polovina horkého léta, ale Sergej Ivanovič Koznyšov se teprve teď chystal odjet z Moskvy.

V životě Sergeje Ivanoviče se tou dobou leccos událo. Už více než před rokem dokončil knihu, ovoce šestileté práce, pod názvem Studie o základech státní formy v Evropě a v Rusku. Některé kapitoly této knihy, stejně jako úvod, byly uveřejněny v periodickém tisku, kdežto jiné části předčítal Sergej Ivanovič v kruhu svých známých, takže myšlenky tohoto spisu už nemohly být pro veřejnost naprostou novinkou. Nicméně očekával, že kniha vzbudí ve společnosti značný dojem, a nebude-li převratem ve vědě, tedy aspoň vyvolá silný rozruch ve vědeckém světě.

Po pečlivém zpracování byla kniha loni vydána a rozeslána knihkupcům.

Sergej Ivanovič se nikoho neptal, neochotně a na oko lhostejně odpovídal přátelům na dotazy, co jeho kniha, ani knihkupců se nevyptával, jak jde na odbyt, ale přitom bedlivě, s napjatou pozorností sledoval, jaký bude první dojem, který jeho kniha vyvolá ve společnosti a v literatuře.

Avšak minul týden, uběhl druhý i třetí, ve společnosti nebylo žádný dojem znát. Přátelé, odborníci a vědci, se o ní tu a tam – patrně ze zdvořilosti – dali do řeči. Ostatní známí se o knihu vědeckého obsahu nezajímali, a proto s ním o ní nemluvili vůbec. I ve společnosti, zvlášť nyní zaujaté jinými otázkami, panovala úplná lhostejnost. Také v tisku nepadlo celý měsíc o knize ani slovo.

Sergej Ivanovič si přesně vypočítal, kolik časuje třeba k napsání recenze, ale uplynul měsíc, uplynul druhý, a pořád vládlo mlčení.

Jen v Severním brouku bylo v žertovném fejetonu o zpěváku Drabantim, který ztratil hlas, jen tak mimochodem řečeno několik opovržlivých slov o Koznyšovově knize, dokazujících, že tato kniha byla už dávno všemi odsouzena a vystavena všeobecnému posměchu.

Konečně se téměř po třech měsících objevil v seriózním časopise kritický článek. Koznyšov znal i jeho autora. Setkal se s ním jednou u Golubcova.

Autor článku byl velice mladý churavý fejetonista, velice řízný jako spisovatel, ale nedostatečně vzdělaný a plachý v osobním styku.

Přestože autorem zcela pohrdal, přistoupil Sergej Ivanovič ke čtení článku s naprostou vážností. Článek byl hrozný.

Fejetonista zřejmě pochopil celou knihu tak, jak ji nebylo možné pochopit. Ale vybral citáty tak obratně, že těm, kdo knihu nečetli (a patrně ji nečetl nikdo), bylo dokonale jasné, že celá kniha je pouhou snůškou nabubřelých slov a že autor knihy je úplný ignorant. A to vše bylo tak vtipné, že ani Sergej Ivanovič by nepohrdl takovou duchaplností; jenže v tom právě byla hrůza.

Ačkoli si Sergej Ivanovič ověřoval správnost recenzentových důvodů naprosto svědomitě, nezdržel se ani na okamžik u vysmívaných nedostatků a chyb – bylo příliš zřejmé, že to všecko bylo vyhledáno záměrně – ale hned začal bezděčně vzpomínat dopodrobna na své setkání a rozhovor s autorem článku.

Snad ho nějak neurazil?

Koznyšov si vzpomněl, jak při setkání opravil toho mladého muže, když nesprávně použil jakéhosi slova a prozradil tak svou nevědomost, a konečně tedy nalezl vysvětlení, jaký je účel článku.

Po tomto článku nastalo jak v tisku, tak v osobních stycích hrobové ticho a Sergej Ivanovič viděl, že jeho dílo, na kterém pracoval šest let s takovou láskou a pílí, zapadlo bez ohlasu.

Jeho situace byla ještě ztížena tím, že po dopsání knihy už neměl žádnou práci u psacího stolu, kterou si předtím vyplňoval většinu času.

Sergej Ivanovič byl inteligentní, vzdělaný, zdravý, činorodý muž a nevěděl, kde by svou činorodost uplatnil. Debaty v salónech, na sjezdech, schůzích, ve výborech, všude, kde bylo možné si zařečnit, mu zčásti zabíraly čas; ale jako městský starousedlík si nikdy nedovolil věnovat se jen debatám, jako to činil jeho nezkušený bratr, kdykoli navštívil Moskvu; zbývalo mu tedy ještě mnoho prázdna a duševních sil.

Měl štěstí, že v té době (po utrpěném nezdaru pro něho nejkrušnější) vystřídala problém jinověrců, problém amerických přátel, samařského hladu, výstavy a spiritismu otázka slovanská, která předtím ve společnosti jen doutnala, a Sergej Ivanovič, už dříve jeden z iniciátorů, jí byl cele zaujat.

I prostředí, k němuž náležel, se tou dobou o ničem jiném nemluvilo ani nepsalo než o slovanské otázce a srbské válce. Vše, co obvykle dělává zahálčivý dav pro ukrácení chvíle, se nyní konalo ve prospěch Slovanů. Plesy, koncerty, slavnostní obědy, přípitky, dámské róby, pivo, krčmy – vše svědčilo o sympatiích k Slovanům.

S lecčíms, co se při té příležitosti mluvilo a psalo, Sergej Ivanovič v jednotlivostech nesouhlasil. Viděl, že ze slovanské otázky se stala móda jako různé ty střídavé záliby, jimž se společnost vždycky oddává; viděl rovněž, že mezi těmi, kdo se té věci věnují, je mnoho lidí zištných a ješitných. Uznával, že noviny tisknou mnoho zbytečností a přehánějí, což má jediný účel – upozornit na sebe a překřičet ostatní. Viděl, že se při tom všeobecném elánu prodrali do popředí a nejhlasitěji křičí všichni nepodaření lidé, domnívající se, že se jim stala křivda: vrchní velitelé bez armády, ministrové bez ministerstev, novináři bez novin, vůdcové stran bez straníků. Viděl, že je tu mnoho lehkomyslnosti a směšnosti; viděl však a uznával nepopiratelný, stále vzrůstající entuziasmus, který sjednotil všechny společenské třídy a s kterým nebylo možné než sympatizovat. Masakrování lidí stejné víry a bratří Slovanů vyvolalo soucit s trpiteli a rozhořčení proti utiskovatelům. A hrdinství Srbů a Černohorců, bojujících za svatou věc, vzbudilo v celém národě touhu pomoci bratřím už nejen slovy, ale skutky.

Ale zároveň zde byl jiný, pro Sergeje Ivanoviče potěšitelný zjev. Byl to projev veřejného mínění. Veřejnost dala jednoznačně najevo své snahy. Duše lidu promluvila, jak říkal Sergej Ivanovič. A čím víc se tou věcí zabýval, tím se mu zdálo očividnější, že ta věc nabude obrovských rozměrů, že vytvoří epochu.

Zasvětil se cele té vznešené věci a na svou knihu už nemyslil.

Byl teď plně zaneprázdněn, takže neměl kdy odpovídat na všechny došlé dopisy a žádosti.

Pracoval celé jaro i část léta a teprve v červenci se vypravil na venkov k bratrovi.

Jel si na čtrnáct dní odpočinout a také chtěl přímo ve svatyni lidu, na vesnické samotě, blaženě pozorovat ono vzepětí ducha lidu, o němž byl plně přesvědčen, stejně jako všichni obyvatelé hlavního města i ostatních měst. Katavasov, který se k Levinovi už dávno chystal na slíbenou návštěvu, jel s ním.