XXVI

V září se Levin přestěhoval do Moskvy, kde měla Kitty rodit. Žil tam nečinně už celý měsíc, když se Sergej Ivanovič Koznyšov, který měl v kašinské gubernii statek a velmi se o nadcházející volby zajímal, začal chystat na cestu. Zval s sebou i bratra, který měl hlasovací právo za selezněcký okres. Kromě toho měl Levin v Kašinu vyřídit své sestře žijící v cizině naléhavou záležitost opatrovnickou a převzít pro ni peníze za vykoupenou půdu.

Levin se pořád nemohl rozhodnout, ale Kitty viděla, jak se v Moskvě nudí, radila mu, aby jel a objednala mu bez jeho vědomí šlechtický stejnokroj v ceně osmdesáti rublů. A těch osmdesát rublů zaplacených za stejnokroj bylo hlavní pohnutkou, že se Levin rozhodl. Odjel do Kašina.

Levin byl v Kašinu už šestý den, denně chodil na schůze a obstarával sestřinu záležitost, s kterou to pořád neklapalo. Všichni maršálkové byli zaměstnáni volbami a nemohl dosáhnout vyřízení zcela jednoduché věci, které záleželo na opatrovnickém úřadě. Druhá věc – příjem peněz – rovněž narážela na překážky. Po dlouhém, úmorném jednání o zrušení zákazu byly peníze připraveny k výplatě, ale notář, člověk nanejvýš ochotný, nemohl vydat poukázku, jelikož bylo třeba podpisu předsedy, a ten byl na zasedání a nenechal za sebe zástupce. Celé to shánění, běhání z místa na místo, řeči s dobrými, velice hodnými lidmi, kteří plně chápali žadatelovu nemilou situaci, ale přitom mu nemohli pomoci, celá ta bezvýsledná námaha vyvolala v Levinovi mučivý pocit, podobný trapné bezmoci, kterou prožíváme ve snu, když chceme vynaložit fyzickou sílu. Dělo se mu to často, když hovořil se svým dobráckým právním zástupcem. Tento právní zástupce dělal snad všecko možné a napínal všechny duševní síly, aby Levinovi pomohl z nesnází. „Víte co, zkuste tohle,“ říkal nejednou, „zajeďte si tam a tam.“ A zosnoval celý plán, jak se vyhnout osudové překážce, která všecko brzdila. Ale vzápětí dodával: „Přece to asi zdrží. Stejně to ale zkuste.“ A Levin to zkoušel, chodil a jezdil. Všichni byli hodní a laskaví, ale pak se ukázalo, že na konci opět vyrostla překážka, které se prve vyhnul, a opět zatarasila cestu. Zvlášť mrzuté bylo, že Levin naprosto nemohl pochopit, s kým se vlastně potýká, kdo z toho co má, když se jeho záležitost nevyřizuje. Nevěděl to snad nikdo; nevěděl to ani právní zástupce. Kdyby to Levin mohl pochopit, jako chápal, že se k pokladně na nádraží nedostane jinak, než stoupne-li si do fronty, nemrzelo by ho to a nezlobilo; ale pokud šlo o překážky, na které narážel u úřadů, nikdo mu nedovedl vysvětlit, k čemu vlastně jsou.

Ale Levin se po svatbě velice změnil; byl trpělivý, a nechápal-li, proč je to všecko tak zařízeno, říkal si, že všemu nerozumí, a tedy to nemůže posuzovat, že to asi musí být, a snažil se zachovat klid.

Když teď byl přítomen volbám a účastnil se jich, rovněž se snažil neodsuzovat, nehádat se, ale pokud možná pochopit věc, jíž se tak vážně a horlivě zabývali poctiví a dobří lidé, kterých si vážil. Od té doby, co se oženil, odhalilo se mu tolik nových, vážných hledisek, která dřív pokládal ve své lehkovážnosti za nicotná, že i ve volbách tušil a hledal vážný smysl.

Koznyšov mu vyložil smysl a význam obratu, k němuž mělo podle očekávání při volbách dojít. Gubernský maršálek šlechty, v jehož rukou se podle zákona soustřeďovalo tolik závažných veřejných záležitostí – věci opatrovnické (kvůli kterým teď Levin tolik zkusil) i obrovské šlechtické sumy, gymnázium dívčí, chlapecké i vojenské, lidová osvěta podle nové vyhlášky a konečně i samospráva – gubernský maršálek Snětkov byl člověk starého šlechtického ražení, který utratil obrovské jmění, člověk dobrý, svým způsobem čestný, ale naprosto nechápající požadavky nové doby. Všude a ve všem stranil šlechtě, otevřeně bránil šíření lidové osvěty a samosprávě, které příslušel tak dalekosáhlý význam, dával ráz stavovský. Na jeho místo měl přijít svěží, moderní, zdatný člověk, docela nový, a práce měla být řízena tak, aby ze všech práv, propůjčených šlechtě nikoli jako šlechtě, nýbrž jako složce samosprávy, byly vytěženy všechny výhody samosprávy, jaké se vůbec daly vytěžit. V bohaté kašinské gubernii, která vždy kráčela v čele ostatních, shromáždily se nyní takové síly, že činnost řádně vedená by mohla sloužit za vzor ostatním guberniím, ba celému Rusku. A proto měla celá věc velký význam. Za maršálka hodlali místo Snětkova navrhnout Svijažského nebo ještě raději Něvědovského, bývalého univerzitního profesora, muže neobyčejně bystrého a velkého přítele Sergeje Ivanoviče.

Shromáždění zahájil gubernátor, který měl k šlechticům projev, aby volili činovníky nezaujatě, podle zásluh a pro blaho vlasti. Vyslovil naději, že urozená kašinská šlechta stejně jako v dřívějších volbách svatě splní svou povinnost a ukáže se hodnou hluboké důvěry mocnářovy.

Po projevu odešel gubernátor ze sálu a šlechtici hlučně a rozjařeně, někteří skoro nadšeně ho následovali a obklopili ho, zatímco si oblékal kožich a přátelsky rozmlouval s gubernským maršálkem. Levin ve snaze, aby všecko náležitě pochopil a nic nepropásl, stál také v zástupu a slyšel, jak gubernátor říká: „Vyřiďte prosím Marii Ivanovně, že má paní velice lituje, ale že jede do sirotčince.“ A potom si šlechtici vesele rozebrali kožichy a všichni jeli do katedrály.

V katedrále Levin zvedal společně s ostatními ruku a opakoval arciknězova slova, zaklínaje se nejstrašnějšími přísahami, že splní vše, več doufal gubernátor. Bohoslužby na Levina vždy působily, a když teď pronášel slova „celuji kříž“ a ohlédl se po zástupu těch mladých i starých mužů, opakujících totéž, byl pohnut.

Druhý a třetí den se jednalo o šlechtických penězích a o dívčím gymnáziu, což podle Sergeje Ivanoviče nebylo nijak důležité, takže Levin, zaneprázdněn svými pochůzkami po úřadech, jednání nesledoval. Čtvrtého dne byla v gubernské kanceláři prováděna revize gubernských peněz. A zde došlo poprvé k střetnutí mezi novou a starou stranou. Komise pověřená revizí podala sněmujícím zprávu, že všecko je v nejlepším pořádku. Gubernský maršálek vstal a se slzami v očích děkoval šlechtě za důvěru. Šlechtici ho hlasitě pozdravovali a tiskli mu ruku. Ale v té chvíli jistý šlechtic z Koznyšovovy strany řekl, že komise peníze nerevidovala, neboť pokládala revizi pro gubernského maršálka za urážlivou. Jeden z členů komise to neprozřetelně potvrdil. Tu jeden maličký, na pohled velice mladý, ale velice jízlivý pán se vytasil s tím, že gubernský maršálek by jistě rád podal zprávu o stavu pokladny a že členové komise ho svým přílišným jemnocitem připravují o toto mravní zadostiučinění. Členové komise pak odvolali své prohlášení a Sergej Ivanovič počal logicky dokazovat, že je nutno vyjádřit souhlas buď s tím, že peníze revidovali, anebo že je nerevidovali, a celé dilema podrobně rozvinul. Koznyšovovi oponoval mluvka protivné strany. Potom mluvil Svijažskij a znova jízlivý pán. Debata trvala dlouho a k ničemu nevedla. Levin se divil, že se o to přeli tak dlouho, zvlášť po tom, co se zeptal Sergeje Ivanoviče, zda se domnívá, že peníze byly zpronevěřeny, a ten odpověděl:

„I kdež! Je to poctivý člověk. Ale bylo třeba otřást tím zastaralým způsobem patriarchálního rodinného řízení šlechtických záležitostí.“

Pátý den se konaly volby okresních maršálků. Pro některé okresy to byl den velice bouřlivý. Za selezněvský okres byl aklamací zvolen Svijažskij a uspořádal toho dne oběd.