XIX

Když Darja Alexandrovna osaměla, prohlédla si okem hospodyně svůj pokoj. Všechno, co viděla, když přijížděla k domu a když jím procházela, i co viděla nyní ve svém pokoji, vše na ni působilo dojmem blahobytu a elegance i onoho moderního evropského přepychu, o kterém pouze četla v anglických románech, ale který ještě nikdy neviděla v Rusku, zvláště ne na venkově. Vše bylo nové, od nových francouzských tapet až po koberec, natažený přes celý pokoj. Postel byla pérovaná, s žíněnkou, se zvláštním podhlavníkem a s hedvábnými povlaky na malých polštářích. Mramorové umyvadlo, toaletní stolek, pohovka, stoly, bronzové hodiny na krbu, záclony a závěsy – vše bylo drahé a moderní.

Apartní komorná, která přišla nabídnout své služby, tato komorná, která měla modernější účes i šaty než Dolly, byla stejně moderní a nákladná jako celý pokoj. Darje Alexandrovně se líbilo její uctivé chování, úpravný zevnějšek a ochota, ale byla před ní nesvá. Styděla se před ní za svou spravovanou jupičku, kterou jí jako naschvál omylem přibalili. Bylo jí hanba za ty záplaty a zašívaná místa, na kterých si tolik zakládala doma.

Doma bylo jasné, že na šest jupiček se spotřebuje čtyřiadvacet loktů bavlněné látky po pětašedesáti kopejkách, což činí přes patnáct rublů bez příprav a bez práce, a těch patnáct rublů se ušetřilo. Ale před komornou ne že by se snad styděla, ale bylo jí trapně.

Darja Alexandrovna si oddechla, když do pokoje vstoupila její stará známá Anuška. Apartní komorná byla volána k paní a Anuška zůstala u Darji Alexandrovny.

Anuška byla patrně potěšena Dollinou návštěvou a povídala bez přestání. Dolly zpozorovala, že by jí ráda řekla, co si myslí o své paní a zejména o lásce a oddanosti hraběte k Anně Arkaďjevně. Jenže Dolly hleděla děvče zarazit, kdykoli na to zavedlo řeč.

„Já jsem u Anny Arkaďjevny vyrostla a mám ji ze všech nejradši. To se ví, do toho je těžko mluvit. Ale myslím, že taková láska…“

„Tak tohle dej prosím tě vyprat, jestli to půjde,“ přerušila ji Darja Alexandrovna.

„Prosím. My tu máme na drobné prádlo zvláštní dvě ženské, ale velké prádlo se pere jenom strojem. Pan hrabě sám na všecko dohlíží. To vám je takový manžel…“

Dolly byla ráda, když přišla Anna a svým příchodem učinila konec Anuščinu tlachání.

Anna se převlékla do batistových, zcela jednoduchých šatů. Dolly si ty jednoduché šaty pozorně prohlédla. Věděla, co taková jednoduchost znamená a za jaké peníze se získává.

„Stará známá,“ řekla Anna a ukázala na Anušku.

Už neupadala do rozpaků. Byla dokonale nenucená a klidná. Dolly viděla, že už se úplně vzpamatovala z dojmu, kterým na ni zapůsobil její příjezd, a že nasadila povrchní, lhostejný tón, při němž jaksi zůstaly uzavřeny všechny přihrádky, v kterých schovávala své city a důvěrné myšlenky.

„No, a co tvoje holčička, Anno?“ zeptala se Dolly.

„Annie? (Tak říkala své dcerušce Anně.) Je zdravá. Hezky se spravila. Chtěla by ses na ni podívat? Pojď, ukážu ti ji. Měli jsme,“ začala vyprávět, „hrozně moc starostí s chůvami. Měli jsme kojnou Italku. Dobrá, ale nemožně hloupá! Chtěli jsme ji dát pryč, ale holčička je na ni tak zvyklá, že ji pořád ještě máme.“

„A jak jste si to zařídili?“ začala Dolly. Chtěla se otázat, po kom se bude děvčátko jmenovat. Ale všimla si, jak se Anna náhle zachmuřila, a změnila smysl otázky. „Jak to s ní vypadá? Už jste ji odstavili?“

Ale Anna porozuměla.

„Chtěla ses zeptat na něco jiného? Chtěla ses zeptat na její jméno, viď? Alexeje to trápí. Holčička nemá jméno. Totiž je Kareninová,“ řekla a zamhouřila oči, že bylo vidět jen řasy, které se spojily. „Ale konečně,“ najednou se jí tvář rozjasnila, „to si všecko povíme až potom. Pojď, ukážu ti ji. Je moc roztomilá. Už se batolí.“

Přepych, který Darju Alexandrovnu udivoval v celém domě, překvapil ji v dětském pokoji ještě víc. Byly tu vozíčky objednané z Anglie i přístroje, s jejichž pomocí se děti učí chodit, byla tu zvlášť zřízená pohovka na způsob kulečníku, po které dítě lezlo, byly tu houpačky i zvláštní moderní vany. Byly to samé anglické výrobky, bytelné, kvalitní a patrně velice drahé. Pokoj byl veliký a světlý, s vysokým stropem.

Když vstoupily, sedělo košilaté děvčátko v křesílku u stolku a obědvalo bujón, kterým se celé polilo. Děvčátko krmila a patrně s ním společně jedla ruská služebná, vypomáhající v dětském pokoji. Ani kojná, ani chůva tu nebyla. Byly ve vedlejším pokoji, odkud zazníval jejich hovor v prapodivné franštině, jediném jazyce, kterým se mohly domluvit.

Velká nastrojená Angličanka s nepříjemným podezřelým obličejem zaslechla Annin hlas, hbitě potřásajíc světlými loknami vešla do pokoje a hned se začala omlouvat, třebaže jí Anna nic nevytýkala. Na každé slovo o překot chrlila: „Yes, my lady.“

Růžolící dívenka s černými vlasy i obočím, s baculatým tělíčkem a jemnou červenou pletí se podívala na cizí tvář dosti přísně, ale přesto se Darje Alexandrovně velice zalíbila. Darja Alexandrovna skoro záviděla, jak děvčátko zdravě vypadá. Též se jí velice líbilo, jak se děvčátko batolí. Žádné z jejích dětí se tak nebatolilo. Když jste tu holčičku posadili na koberec a vykasali jí vzadu šatečky, byla úžasně milá. Dívala se jiskrnýma černýma očima na dospělé jako zvířátko, zřejmě měla radost, že se jí obdivují, usmívala se, dávala nohy od sebe, energicky se opírala rukama a hbitě přitahovala celý zadeček, a opět hrabala rukama kupředu.

Ale celkové ovzduší v dětském pokoji a zejména Angličanka se Darje Alexandrovně nijak nelíbily. Jen tím, že do rodiny tak abnormální, jako byla Annina, by žádné lepší děvče nešlo, si Darja Alexandrovna vysvětlovala, že Anna při své znalosti lidí mohla dcerušce vzít tak nesympatickou a nedůstojnou Angličanku. Kromě toho Darja Alexandrovna z několika slov ihned poznala, že Anna, kojná, chůva a dítě se navzájem nesžily a že matčina návštěva je událostí neobvyklou. Anna chtěla dítěti podat hračku a nemohla ji najít.

Nejvíc s podivem bylo, že na otázku, kolik už má dcerka zubů, odpověděla Anna chybně a vůbec nevěděla o posledních dvou zoubcích.

„Někdy jsem z toho nešťastná, že jsem tu skoro zbytečná,“ řekla Anna na odchodu z dětského pokoje a zvedla si vlečku, aby nezavadila o hračky stojící u dveří. „Při prvním děcku to bylo docela jiné.“

„Myslela jsem, že naopak,“ nesměle se ozvala Darja Alexandrovna.

„Ó ne! Víš, vždyť já jsem ho viděla, Serjožu,“ pravila Anna a přimhouřila oči, jako by hleděla na něco, co bylo někde v dálce. „Ale to si pak řekneme. Nevěřila bys, připadám si jako hladový člověk, kterému najednou předložili opulentní oběd, takže neví, do čeho se dřív pustit. Opulentní oběd – to jsi ty a naše rozmluvy, což jsem si s žádným nesměla dovolit. A teď nevím, jakého námětu se chopit dřív. Ale nic ti neslevím. Musím vypovědět všecko. Ano, musím ti aspoň v obrysech vylíčit společnost, kterou u nás najdeš,“ začala. „Začnu dámami. Princezna Varvara. Znáš ji a já vím, jaké mínění máš o ní ty a Stiva. Stiva říká, že jejím jediným životním cílem je dokázat svou převahu nad tetičkou Katěrinou Pavlovnou. Je to svatá pravda, ale ona je hodná a já jsem jí nesmírně vděčná. V Petrohradě jsem se jednu chvíli octla v situaci, kdy jsem nutně potřebovala gardedámu. A tu se nachomýtla ona. Ale je opravdu hodná. Velice mi ulehčila v mé situaci. Vidím, že nechápeš celou tíhu mého postavení… tam, v Petrohradě,“ dodala. „Tady jsem docela klidná a šťastná. No, ale o tom později. Musím ti je všecky vyjmenovat. Následuje Svijažskij, maršálek šlechty a velice slušný člověk, ale něco od Alexeje chce. Víš, když teď bydlíme na venkově, Alexej může mít při svém majetku velký vliv. Potom Tuškevič – toho jsi viděla, točil se kolem Betsy. Teď upadl v nemilost a přijel k nám. Jak říká Alexej, náleží k lidem, kteří jsou velice příjemní, jestliže je pokládáme za takové, jakými se chtějí jevit, et puis, il est comme il faut¹, jak říká princezna Varvara. Pak Veslovskij, toho znáš. Roztomilý chlapec,“ řekla a rty jí zvlnil šibalský úsměv. „Co je to za bláznivou historii s Levinem? Veslovskij to vyprávěl Alexejovi a my tomu nechceme věřit. Je velice hodný a naivní,“ dodala, zase s tím úsměvem. „Muži potřebují rozptýlení a Alexej potřebuje lidi, proto si celé té společnosti vážím. U nás musí být živo a veselo, aby Alexej netoužil po nějaké změně. Pak poznáš správce. Je to Němec, velký dobrák a rozumí své věci. Alexej si ho moc cení. Pak je tu doktor, mladý muž, není snad zrovna nihilista, ale víš, jí nožem… Ale doktor je to výborný. Potom architekt… Une petite cour².“