IV
Váreňka ve svém bílém šátku na černých vlasech, obklopena dětmi, kterým se dobromyslně a vesele věnovala, a patrně rozechvělá vyhlídkou, že muž, který se jí líbí, se možná vyjádří, byla velice půvabná. Sergej Ivanovič chodil vedle ní a stále ji se zalíbením pozoroval. Při pohledu na ni vzpomínal na všecky ty milé řeči, které od ní slyšel, na všecko, co o ní věděl hezkého, a stále víc a víc si uvědomoval, že k ní chová docela zvláštní cit, jaký poznal dávno a dávno a jen jednou, v raném mládí. Radostný pocit, že je jí nablízku, stále vzrůstal. A když jí pak dával do košíku obrovského kozáka na tenké nožičce a s ohnutým okrajem, pohlédl jí do očí, zpozoroval, jak jí obličej polila červeň radostného i bázlivého rozechvění, také upadl do rozpaků a mlčky se na ni usmál až příliš výmluvně.
Když je tomu tak, řekl si, musím se rozmyslit a rozhodnout se a nepoddávat se chvilkovému opojení jako nějaký hošík.
„Půjdu teď hledat houby samostatně, takhle není můj přínos znát,“ prohlásil a z okraje lesa, kde chodili hedvábnou nízkou trávou mezi řídkými starými břízami, se vydal sám dál do lesa, kde se mezi bílými březovými kmeny šedaly kmeny osik a tměly se lískové keře. Sergej Ivanovič ušel asi čtyřicet kroků a zašel za keř brslenu, který byl v plném květu, obsypaný růžově červenými jehnědami. Zůstal stát s jistotou, že ho nikdo neuvidí. Kolem dokola bylo naprosté ticho. Jen v korunách bříz, pod kterými stál, jako včelí roj neúnavně bzučely mouchy a občas sem dolehly hlasy dětí. Vtom zazněl poblíž na kraji lesa Váreňčin hluboký alt, volající Gríšu, a Sergejovi Ivanoviči se ve tváři rozhostil radostný úsměv. Jakmile si jej uvědomil, nespokojeně nad sebou zavrtěl hlavou, vyndal si doutník a chtěl si zapálit. Dlouho nemohl rozškrtnout sirku o kmen břízy. Jemná blána bílé kůry se lepila na fosfor a sirka zhasínala. Konečně jedna chytla a vonný dým z doutníku jako široký vlnící se háv se vinul kupředu i nahoru nad keř pod převislé větve břízy. Sergej Ivanovič pomalu vykročil, sledoval zrakem pruh kouře a rozjímal o svém duševním stavu.
„A proč ne?“ přemýšlel. „Kdyby to bylo pouhé chvilkové vzplanutí anebo vášeň, kdybych pociťoval jen náklonnost, vzájemnou náklonnost (mohu říci, že vzájemnou), ale přitom bych si uvědomoval, že je příkrém rozporu s celým mým životním stylem, kdybych cítil, že podlehnout té náklonnosti znamená zradit své poslání a svou povinnost… ale nic takového tu není. Jedinou námitku bych mohl vznést – že totiž, když jsem ztratil Marii, řekl jsem si, že zůstanu věrný její památce. Jen to mluví proti mému citu… To je závažné,“ říkal si Sergej Ivanovič, ale zároveň cítil, že pro něho osobně nemůže být na té okolnosti nic závažného, ledaže to narušuje v očích jiných lidí poetickou roli, v které vystupuje. Ale kromě toho, i kdyby hledal sebevíc, nenajde nic, co by se dalo uvést proti jeho citu. Kdyby volil jen rozumem, nemohl by najít nic lepšího.
I když si usilovně vybavoval v paměti ženy a dívky, jež znával, nemohl si vzpomenout na žádnou dívku, která by takovou měrou v sobě slučovala všecky, skutečně všecky vlastnosti, jaké si při střízlivé úvaze přál vidět u své ženy. Měla svůj půvab a kouzlo mládí, ale nebyla dítě, a jestliže ho milovala, pak ho milovala uvědoměle, jak má milovat žena. To za prvé. Za druhé jí byly vyšší kruhy nejen vzdáleny, ale patrně jimi pohrdala, ale zároveň je znala a měla všecky způsoby ženy z lepší společnosti, bez nichž si Sergej Ivanovič nedovedl životní družku představit. Za třetí: byla zbožná a přitom to nebyla dětsky neuvědomělá zbožnost a dobrota jako například u Kitty; ale její život byl založen na náboženském přesvědčení. I v podrobnostech u ní Sergej Ivanovič shledával vše, co požadoval od ženy: byla chudobná a osamělá, takže by nepřivedla houf příbuzných a jejich vliv do mužovy domácnosti, jak to viděl u Kitty, ale byla by vším povinována muži, což si rovněž povždy přál pro svůj budoucí rodinný život. A tato dívka, která v sobě spojovala všechny hodnoty, ho měla ráda. Sergej Ivanovič byl skromný, ale to mu nemohlo uniknout. I on ji měl rád. Jediným důvodem, mluvícím proti, byla jeho léta. Avšak u nich v rodě žili lidé dlouho, on sám neměl jediný šedivý vlas, nikdo mu nehádal čtyřicet a také si vzpomínal, jak Váreňka říkala, že jen v Rusku se padesátníci považují za starce, kdežto ve Francii si padesátník říká, že je dans la force de l’âge1, a čtyřicátník je un jeune homme2. Ale co znamenala léta, když byl mlád srdcem tak jako před dvaceti roky? Nebyla to snad mladost, ten cit, který se ho nyní zmocnil, když vyšel druhou stranou opět na kraj lesa a v jasném světle šikmých slunečních paprsků spatřil ladnou postavu Váreňky v žlutých šatech a s košíkem, svižným krokem míjející kmen staré břízy, a když ten dojem z Váreňčina zjevu splynul s úchvatným obrazem žlutého ovesného pole zaplaveného šikmými paprsky a vzdáleného starého lesa za polem, posetého žlutými skvrnami a mizejícího v modré dálce? Srdce se mu sevřelo radostí. Zaplavil ho pocit něhy. Cítil, že je rozhodnut. Váreňka se shýbla, aby sebrala houbu, a teď se zas mrštně vztyčila a ohlédla se. Sergej Ivanovič odhodil doutník a rázným krokem zamířil k ní.