XX

„Tady vám vedu Dolly, princezno, tolik jste si ji přála vidět,“ řekla Anna, když s Darjou Alexandrovnou vstoupila na velkou kamennou terasu, na které seděla ve stínu princezna Varvara a vyšívala v rámu polštář na křeslo pro hraběte Vronského. „Říká, že před obědem nechce nic jíst, ale dejte přinést svačinu, a já se půjdu podívat po Alexejovi a všecky je přivedu.“

Princezna Varvara uvítala Dolly vlídně a poněkud protektorsky a hned jí začala vykládat, že bydlí u Anny proto, že ji měla vždycky raději než její sestra Katěrina Pavlovna, která Annu vychovala, a že nyní, když Annu všichni opustili, měla za svou povinnost pomoci jí v tomto přechodném, nejsvízelnějším období.

„Muž jí povolí rozvod a já se potom zase uchýlím do své samoty, ale teď mohu být užitečná a splním svou povinnost, byť byla sebetěžší, já nejsem jako jiní. A tys milá, je to od tebe hezké, žes přijela! Žijí spolu docela jako nejšťastnější manželé. Bude je soudit pánbůh, a ne my. A co Birjuzovskij a Aveňjevová… Nebo Nikandrov, a co Vasiljev a Mamonovová, a Líza Něptunovová… To přece nikdo nic neříkal. A nakonec měli všude přístup do společnosti. A pak, je zde tak hezké a slušné prostředí. Vede se to docela po anglicku. Ráno se sejdeme u snídaně, pak se rozejdeme. Každý si až do oběda dělá, co chce. Obědvá se v sedm hodin. Stiva udělal velice dobře, že tě sem poslal. Měl by se jich držet. Víš, on prostřednictvím své matky a bratra může dokázat všecko. A pak, konají mnoho dobrého. Nevykládal ti o své nemocnici? Bude to úchvatné, všecko se objednává z Paříže.“

Z rozmluvy je vyrušila Anna, jež našla pánskou společnost v kulečníkové síni a teď se s ní vracela na terasu. Do oběda ještě zbývalo hodně času, počasí bylo nádherné, a proto bylo navrženo několik rozmanitých způsobů, jak strávit zbývající dvě hodiny. Způsobů, jak si krátit čas, měli ve Vozdviženském hojnost a všecky byly jiné než v Pokrovském.

„Co byste řekli tenisu,“ navrhl Veslovskij se svým hezkým úsměvem. „Budeme zase spolu ve dvojici, Anno Arkaďjevno.“

„Ne, na to je horko. Raději se projdeme parkem a vyjedeme si na loďce, ukážeme Darje Alexandrovně okolí,“ navrhl Vronskij.

„Souhlasím se vším,“ pravil Svijažskij.

„Myslím, že Dolly by byla nejmilejší procházka, nemám pravdu? A pak se můžeme projet na loďce,“ řekla Anna.

Při tom zůstalo. Veslovskij a Tuškevič šli na plovárničku. Slíbili, že tam připraví loďku a počkají na ostatní.

Dali se po pěšině ve dvou párech, Anna se Svijažským a Dolly s Vronským. Dolly byla trochu zmatená a zaražená v tomto prostředí, pro ni zcela novém. Abstraktně, teoreticky Annino jednání nejen omlouvala, nýbrž i schvalovala. Jak tomu vůbec často bývá u žen mravně bezúhonných a přitom znavených jednotvárností mravného života, zpovzdáli hříšnou lásku promíjela, ba co víc, záviděla ji. Nadto měla Annu ze srdce ráda. Ale ve skutečnosti, když ji viděla mezi těmi cizími lidmi s jejich bontonem, který jí byl novinkou, bylo jí trapně. Zvlášť nelibě nesla přítomnost princezny Varvary, která jim všecko odpouštěla pro pohodlí, jehož užívala.

Vcelku, abstraktně, Dolly Anně její jednání schvalovala, ale když měla vidět člověka, kvůli němuž Anna takto jednala, bylo jí to nemilé. Kromě toho se jí Vronskij nikdy nelíbil. Považovala ho za příliš hrdého a neviděla na něm nic, nač by mohl být hrdý, leda bohatství. Ale zde, ve svém domově jí mimoděk imponoval víc než dříve a Dolly se před ním nemohla cítit volně. V jeho přítomnosti měla stejný pocit, jaký měla před komornou pro spravovanou jup­ku. Jako jí bylo před komornou ne snad hanba, ale spíš trapně kvůli záplatám, tak i před ním jí pořád bylo ani ne hanba, jako spíš trapně kvůli sobě samé.

Dolly byla zmatená a přemýšlela, o čem by měla mluvit. Ačkoli soudila, že při jeho hrdosti by mu chvála domu a parku asi nebyla příjemná, nic jiného ji nenapadlo a nakonec mu řekla, že se jí jeho dům velice líbí.

„Ano, je to velice krásná budova, přitom v pěkném starobylém slohu,“ pravil Vronskij.

„Moc se mi líbil dvůr před vchodem. To už tak bylo?“

„Ale kdepak!“ řekl a radostí jen zářil. „Kdybyste ten dvůr byla viděla letos na jaře!“

A začal ji upozorňovat na různé detaily ve výzdobě domu a parku, což činil zpočátku jemně, ale pak se dal strhnout víc a víc. Vynaložil na zdokonalení a výzdobu svého sídla mnoho práce a bylo teď znát, že cítí potřebu pochlubit se novému člověku a že ho chvála Darji Alexandrovny upřímně těší.

„Kdybyste si přála vidět nemocnici a jestli nejste unavená, není to daleko. Pojďme,“ řekl a pohlédl jí do obličeje, aby se ujistil, že ji to skutečně nenudí.

„Šla bys, Anno?“ zeptal se.

„Půjdeme, viďte?“ obrátila se Anna ke Svijažskému. „Mais il ne faut pas laisser le pauvre Veslovskij et Tuškevič se morfondre là dans le bateau.¹ Musíme jim poslat vzkaz. Ano, je to pomník, který tu zanechá,“ obrátila se Anna k Dolly zase s tím chytrým, vědoucím úsměvem, s jakým prve mluvila o nemocnici.

„Ano, je to kapitální věc!“ řekl Svijažskij. Ale aby to nevypadalo, že Vronskému podkuřuje, ihned připojil mírně kritickou poznámku. „Divím se ovšem, hrabě,“ podotkl, „že při tom všem, co konáte pro lid v otázkách zdravotnictví, jste tak lhostejný ke školství.“

„Školy, to už je dnes tak všední,“ namítl Vronskij. „Chápete, tím to není, ale tak, prostě mě to zaujalo. Tak tudy se jde k nemocnici,“ obrátil se k Darje Alexandrovně a ukázal na pěšinu, odbočující z aleje.

Dámy si rozevřely slunečníky a vykročily po pěšině. Když prošli několika zatáčkami a vyšli z branky, spatřila Darja Alexandrovna před sebou na svahu vysokou červenou budovu ve zvláštním stylu, téměř už dostavěnou. Plechová krytina, ještě nenatřená, se oslnivě třpytila v jasném slunci. Vedle hotové budovy byla rozestavěna druhá, obklopená lešením, na němž zedníci v zástěrách kladli cihly, spojovali zdivo maltou z kbelíčku a zarovnávali krokvicemi.

„Jak rychle vám postupuje práce!“ řekl Svijažskij. „Když jsem tu byl naposledy, ještě nebyla střecha.“

„Do podzimu bude všecko hotové. Uvnitř je už skoro všecko upravené,“ řekla Anna.

„A co ta druhá budova?“

„To je byt pro lékaře a lékárna,“ odpověděl Vronskij, a když viděl, že se k němu blíží architekt v krátkém kabátku, omluvil se dámám a šel mu naproti.

Obešel karb, z něhož zedníci nabírali vápno, zastavil se s architektem a cosi horlivě vykládal.

„Štít nám pořád vychází níž,“ vysvětlil Anně, když se ptala, oč jde.

„Říkala jsem, že se měly zvednout základy,“ řekla Anna.

„Ano, jistě, bylo by to lepší, Anno Arkaďjevno,“ odpověděl architekt, „ale teď už je pozdě.“

„Ano, velice se o to zajímám,“ prohodila Anna ke Svijažskému, když se divil, jak rozumí stavitelství. „Nová budova musí být v souladu s nemocnicí. Ale nápad vznikl až dodatečně a začalo se stavět bez plánu.“

Když se Vronskij domluvil s architektem, připojil se k dámám a vedl je do nemocnice.

Přestože zvenčí ještě dodělávali římsy a v přízemí se ještě malovalo, byly vnitřní úpravy v prvním patře už téměř skončeny. Po širokém litinovém schodišti přišli na chodbu a vstoupili do první velké místnosti. Stěny měly mramorový vzorek, obrovská okna vcelku už byla zasazená, jen parketová podlaha ještě nebyla hotová a parketáři, kteří hoblovali postavený čtverec, nechali práce, sundali si kalounky², jimiž měli stažené vlasy, a pozdravili panstvo.

„To je ambulance,“ pravil Vronskij. „Bude tu psací pult, stůl, skříň a víc nic.“

„Pojďte tadyhle tudy. Nechoď k oknu,“ řekla Anna a zkusila, zda už uschla barva. „Alexeji, barva už je suchá,“ dodala.

Z ambulance se odebrali na chodbu. Zde jim Vronskij ukázal ventilátor podle nového systému. Potom jim ukázal mramorové vany a lůžka se zvláštním pérováním. Pak jim ukázal jeden za druhým všecky pokoje pro nemocné, skladiště a úschovnu prádla, potom kamna nové konstrukce, potom vozíky, které nebudou dělat žádný hluk, až se na nich budou po chodbě převážet různé potřeby, a mnoho jiného. Svijažskij vše oceňoval jako člověk, který zná všecky poslední vymoženosti. Dolly jen žasla, protože nic podobného dosud neviděla, a aby všemu porozuměla, na všechno se zevrubně vyptávala, což Vronského zřejmě těšilo.

„Ano, myslím, že to bude jediná dokonale zařízená nemocnice v Rusku,“ pravil Svijažskij.

„A nebudete tu mít porodní oddělení?“ ptala se Dolly. „Na venkově je toho tak zapotřebí. Často jsem…“

Při vší úctě ji Vronskij přerušil.

„To není porodnice, ale nemocnice, a má být určena pro všecky choroby kromě nakažlivých,“ řekl. „A tady se podívejte…“ Přitáhl k Darje Alexandrovně nedávno objednané pojízdné křeslo pro rekonvalescenty. „Podívejte.“ Sedl si do křesla a uvedl je do pohybu. „Když člověk nemůže chodit, buď že je ještě zesláblý po nemoci, anebo má nemocné nohy, ale přitom musí na čerstvý vzduch, může takhle jezdit, vozit se…“

Darja Alexandrovna se o všecko zajímala, všecko se jí velmi líbilo, ale nejvíc se jí líbil Vronskij ve svém upřímném naivním horování. Ano, je to velice milý, hodný člověk, myslila si chvílemi, když ho neposlouchala, ale dívala se na něho, zpytovala jeho výraz a v duchu přejímala Annino stanovisko. Ve svém rozjaření se jí nyní tak líbil, že chápala, jak se do něho Anna mohla zamilovat.