XXVII

Po hodině mluvnice následovala hodina s otcem. Než otec přišel, sedl si Serjoža ke stolu, hrál si s nožíkem a přemýšlel. Oblíbeným Serjožovým zaměstnáním bylo hledat při procházkách matku. Nevěřil ve smrt vůbec a zvláště ne v její smrt, ačkoli mu to Lydie Ivanovna řekla a otec to potvrdil, takže i potom, co mu bylo řečeno, že matka zemřela, vždycky po ní při procházkách pátral. Každá statnější, půvabná paní s tmavými vlasy byla jeho matka. Kdykoli spatřil takovou dámu, zaplavila mu srdce taková něha, až se zalykal a do očí se mu draly slzy. A užuž čekal, že dáma přijde k němu a odhrne si závoj. Uvidí jí do obličeje, dáma se usměje, obejme ho, Serjoža ucítí její vůni, ucítí její něžnou ruku a rozpláče se štěstím, jako když si jí jednou večer lehl k nohám, ona ho lechtala a on se smál a kousal ji do bílé ruky plné prstenů. Když se pak od chůvy náhodou dověděl, že matka nezemřela, a otec a Lydie Ivanovna mu vysvětlili, že zemřela pro něho, poněvadž není hodná (tomu už teprve nemohl věřit, protože ji měl rád), stejně po ní pátral a čekal na ni. Dnes byla v Letním sadu jedna dáma ve fialovém závoji, kterou se zatajeným dechem sledoval, když se blížila po pěšince k nim. Doufal, že je to ona. Dáma nedošla až k nim a někam zmizela. Dnes pociťoval Serjoža prudší nával lásky než kdy jindy, a jak teď čekal na otce, díval se rozzářenýma očima před sebe a myslil na ni, až v zasnění pořezal nožíkem celý okraj stolu.

„Tatínek už jde!“ vyrušil ho Vasilij Lukič ze zadumání.

Serjoža vyskočil, šel otci políbit ruku a pozorně se na něho zadíval, jestli najde v jeho tváři známky radosti nad Alexandrem Něvským.

„Jak ses měl na procházce?“ prohodil Karenin, sedl si do svého křesla, přitáhl si knihu Starého zákona a otevřel ji. Přestože Serjožovi častokrát vštěpoval, že každý křesťan má důkladně znát biblickou dějepravu, sám při Starém zákonu zhusta nahlížel do knihy a Serjožovi to neušlo.

„Dobře, tatínku, bylo tam moc veselo,“ řekl Serjoža. Posadil se bokem na židli a houpal se na ní, což měl zakázáno. „Potkal jsem tam Naděnku (Naděnka byla neteř Lydie Ivanovny a byla u ní na vychování). Říkala, že jste dostal novou hvězdičku. Máte radost, tatínku?“

„Za prvé se nehoupej, prosím tě,“ řekl Alexej Alexandrovič. „A za druhé nejde o vyznamenání, ale o vykonanou práci. A přál bych si, abys to pochopil. Kdybys pracoval, učil se proto, abys dostal odměnu, bude ti práce připadat těžká. Ale když člověk pracuje (Alexej Alexandrovič vzpomínal, jak se dnes dopoledne posiloval vědomím povinnosti při nudné práci, záležející v podepsání sto osmnácti listin) s láskou, bude ti sama práce odměnou.“

Serjožovy oči zářící něhou pohasly a sklopily se pod otcovým pohledem. Byl to onen dávno známý tón, kterým s ním otec vždy jednal, a Serjoža se mu už dovedl obratně přizpůsobit. Otec s ním vždy mluvil – tak to Serjoža cítil –, jako by oslovoval nějakého pomyslného chlapce, jednoho z těch, o jakých se vypráví v knížkách, ale docela jiného než Serjoža. A Serjoža se před otcem vždycky snažil ze sebe dělat takového čítankového chlapečka.

„Doufám, že to chápeš?“ řekl otec.

„Ano, tatínku,“ odpověděl Serjoža, aby vypadal jako otcův vybájený chlapec.

Na dnešek měl Serjoža za úkol naučit se zpaměti několika veršům z evangelia a zopakovat si začátek Starého zákona. Verše z evangelia uměl slušně, ale když je odříkával, zadíval se otci na čelo, které se u spánků tak ostře zahýbalo, takže se spletl a slovo z konce jednoho verše dal na začátek druhého. Alexej Alexandrovič ovšem viděl, že Serjoža nerozumí tomu, co říká, a to ho rozčililo.

Zamračil se a začal vysvětlovat, co Serjoža už mnohokrát slyšel a nikdy si nemohl zapamatovat, poněvadž tomu až moc dobře rozuměl – asi tak, jako že „dobře“ je příslovečné určení způsobu. Serjoža se ustrašeně díval na otce a myslil jen na jednu věc: neporučí mu otec, aby opakoval po něm, jak to někdy dělával? To pomyšlení nahánělo Serjožovi takovou hrůzu, že už nechápal dočista nic. Ale otec ho nenechal opakovat a přešel k úloze ze Starého zákona. Serjoža pěkně vyprávěl jednotlivé události, ale když měl odpovídat na otázky, co ty které události symbolizují, nic neuměl, ačkoli byl kvůli této úloze už jednou potrestán. A když měl něco říci o starozákonních patriarších, nedostal už ze sebe ani slovo a ošíval se, řezal do stolu a houpal se na židli. Neznal nikoho než Enocha, který přišel zaživa do nebe. Předtím si pamatoval jména, ale teď je docela zapomněl, zvlášť proto, že Enoch mu byl z celého Starého zákona nejmilejší a k jeho nanebevzetí zaživa se pojil v Serjožově hlavě celý dlouhý sled myšlenek, do kterých se teď zabral, zatímco strnule zíral na otcův řetízek u hodinek a na nedopnutý knoflík u vesty.

Ve smrt, o které mu tak často vykládali, Serjoža vůbec nevěřil. Nevěřil, že by milovaní lidé mohli zemřít, a především nevěřil, že také on jednou zemře. Bylo to naprosto nemožné a nepochopitelné. Ale slyšel, že všichni jednou zemřou. Vyptával se i lidí, kterým věřil, a ti mu to potvrdili.

I chůva to říkala, byť nerada. Ale Enoch neumřel, tedy neumírají všichni. A proč by si každý nemohl získat stejné zásluhy před Bohem a přijít zaživa do nebe? Oškliví lidé, to jest ti, které Serjoža nemá rád – ti mohou umřít, ale hodní mohou být všichni jako Enoch.

„Tak kteří to byli patriarchové?“

„Enoch, Enos.“

„To už jsi říkal. Je to zlé, Serjožo, velice zlé. Když se nesnažíš poznat, co je pro křesťana nejvýš potřebné,“ řekl otec vstávaje, „co tě vlastně může zajímat? Jsem s tebou nespokojen, a Petr Ignaťjič (to byl hlavní pedagog) také. Musím tě potrestat.“

Oba, otec i pedagog, byli s hochem nespokojeni. Opravdu se učil tuze špatně. Ale naprosto se nedalo říci, že by byl bez nadání. Byl naopak mnohem schopnější než hoši, které mu pedagog dával za vzor. Otec myslil, že se nechce učit tomu, čemu ho vyučují. Ve skutečnosti se tomu učit nemohl. Nemohl proto, že jeho srdce mělo požadavky pro něho závažnější než ty, jež uplatňoval otec a pedagog. Ty požadavky si navzájem odporovaly a Serjoža se doslova potýkal se svými vychovateli.

Bylo mu devět roků, byl dítě. Ale své srdce znal a zakládal si na něm, střežil je jako oko v hlavě a bez klíče lásky do něho nikoho nevpustil. Vychovatelé si stěžovali, že se nechce učit, ale on přitom celou duší prahl po vědění. A učil se od Kapitonyče, od chůvy, od Naděnky, od Vasilije Lukiče, a nikoli od učitelů. Voda, kterou otec a pedagog chtěli hnát na svůj mlýn, už dávno prosákla a poháněla kola jinde.

Otec potrestal Serjožu tím, že ho nepustil k Naděnce, neteři Lydie Ivanovny. Ale trest byl nakonec pro Serjožu štěstím. Vasilij Lukič měl dobrou náladu a ukázal mu, jak se dělají větrníky. Celý večer uplynul v práci a představách, jak by se dal vyrobit takový větrník, aby se na něm člověk mohl točit: chytili byste se rukama lopatek nebo byste se přivázali a už byste se točili. Na matku Serjoža nemyslil celý večer, ale když si lehl do postýlky, náhle si na ni vzpomněl a vlastními nehledanými slovy se pomodlil, aby se zítra, na jeho narozeniny, přestala skrývat a přišla za ním.

„Vasiliji Lukiči, že nevíte, za co jsem se pomodlil navíc?“

„Aby vám šlo učení?“

„Ne.“

„Abyste dostal hračky?“

„Ne. Neuhádnete. Je to báječné, ale je to tajemství! Až se mi to vyplní, povím vám. Neuhodl jste?“

„Ne, to neuhodnu. Dám se poddat,“ řekl Vasilij Lukič a usmál se, což se mu zřídka stávalo. „Tak si hezky lehněte, už zhasnu.“

„Ale já vidím bez světla ještě líp, co vidím a zač jsem se modlil. – Hele, už bych se málem podřekl!“ vesele se zasmál Serjoža.

Když byla odnesena svíce, Serjoža slyšel a cítil vedle sebe matku. Stála nad ním a laskala ho milujícím pohledem. Ale pak se objevily větrníky, nožík, všecko se smíchalo dohromady a Serjoža usnul.