XXVIII

Levin stál dost daleko. Vedle něho těžce, chrčivě oddychoval jakýsi šlechtic a jiný šoupal tlustými podešvemi. Levina to rušilo, takže neslyšel dobře. Slyšel z dálky něžný hlas maršálkův, pak vřískavý hlas jízlivého šlechtice a Svijažského. Přeli se, pokud rozuměl, o smysl jistého článku zákona a o význam slov býti vyšetřován.

Zástup se rozestoupil a uvolnil cestu Koznyšovovi, který kráčel ke stolu. Koznyšov vyčkal, až jízlivý šlechtic domluvil, potom řekl, že dle jeho mínění by bylo nejlepší nahlédnout do sbírky zákonů a požádat tajemníka, aby příslušný článek vyhledal. V článku bylo řečeno, že při různosti názorů je nutno hlasovat.

Sergej Ivanovič přečetl článek zákona a začal vysvětlovat jeho smysl, ale vtom ho přerušil velký, tlustý, přihrblý statkář s načechranými kníry, v úzkém stejnokroji s límcem, který ho vzadu škrtil. Přistoupil ke stolu, klepl o něj prstenem a zařval:

„Hlasovat! Balotáž!¹ Jaképak řeči! Hlasovat!“

Tu náhle spustilo několik hlasů a velký šlechtic s prstenem zuřil stále víc a víc a křičel stále hlasitěji. Ale nebylo mu rozumět.

Říkal totéž, co navrhoval Koznyšov. Ale patrně nenáviděl jeho i celou jeho stranu. A tato nenávist se zmocnila celé jeho strany a vyvolala stejnou bouři odporu z druhé strany, i když se rozhořčení projevovalo o něco slušnější formou. Strhl se pokřik a chvíli byl takový zmatek, že gubernský maršálek musel volat panstvo k pořádku.

„Hlasovat! Hlasovat! Kdo je šlechtic, ten rozumí! My proléváme krev… Důvěra panovníka… Maršálka nebudeme kontrolovat, není to šafář… O to přece nejde… Račte hlasovat! Hanba!“ ozývaly se zlostné, zběsilé výkřiky ze všech stran. Pohledy a tváře byly ještě zlostnější a zběsilejší než slova. Zračila se v nich nesmiřitelná nenávist. Levin naprosto nechápal, oč jde, a jenom žasl, jak vášnivě se projednává otázka, zda se má, či nemá hlasovat o Flerovovi. Jak mu potom vyložil Sergej Ivanovič, zapomínal na sylogismus, že v zájmu veřejnosti bylo třeba svrhnout gubernského maršálka; aby byl maršálek svržen, bylo třeba většiny hlasů; aby se dosáhlo většiny hlasů, bylo třeba udělit Flerovovi hlasovací právo; a aby mohlo být Flerovovi hlasovací právo uděleno, bylo třeba objasnit, jak má být rozuměno článku zákona.

„Jediný hlas může rozhodnout o celé věci, a musíme být seriózní a důslední, chceme-li sloužit veřejným zájmům,“ uzavřel Koznyšov.

Ale Levin na to zapomněl a byl sklíčen, když viděl ty vážené, dobré muže tak nehezky, zle rozhorlené. Aby se toho skličujícího pocitu zbavil, nečekal na konec debaty a šel do sálu, kde nebyl nikdo kromě číšníků u bufetu. Když viděl, jak číšníci horlivě utírají nádobí a rozestavují talíře a sklenky, když spatřil jejich klidné, bystré tváře, tu se mu najednou ulevilo, jako by vyšel ze zatuchlé místnosti na čerstvý vzduch. Přecházel sem a tam a se zalíbením pozoroval číšníky. Velice se mu líbilo, jak číšník s šedivými licousy hleděl opovržlivě na ostatní, mladíky, kteří si z něho stříleli, a učil je, jak mají skládat ubrousky. Levin se právě chtěl dát se starým číšníkem do řeči, když ho vyrušil tajemník šlechtického poručenského úřadu, staroušek, jehož specialitou bylo, že znal všechny šlechtice v gubernii podle jména křestního i jména po otci.

„Račte, Konstantine Dmitriči,“ řekl mu, „hledá vás pan bratr. Hlasuje se o důvěře Flerovovi.“

Levin vešel do sálu, dostal bílou kuličku a v patách za bratrem Sergejem Ivanovičem přistoupil ke stolku, kde stál Svijažskij, který se významně a ironicky tvářil, svíral si v hrsti vous a čichal k němu. Koznyšov sáhl do urny, kuličku někam vložil, a když udělal místo Levinovi, stoupl si poblíž. Levin přikročil ke stolu, ale už dočista zapomněl, oč běží, a v rozpacích se obrátil k Sergejovi Ivanoviči s otázkou: „Kam ji mám dát?“ Ptal se potichu, když se vedle mluvilo, takže doufal, že jeho otázku nikdo neuslyší. Ale hovor ustal a nevhodná otázka byla zaslechnuta. Sergej Ivanovič se zamračil.

„To je věc přesvědčení každého jednotlivce,“ řekl přísně.

Někteří z přítomných se usmáli. Levin zrudl, rychle vsunul ruku pod sukno a vložil kuličku napravo, jelikož ji držel v pravé ruce. Vzápětí si vzpomněl, že měl schovat pod sukno i levou ruku, schoval ji tedy, ale už pozdě, a nadobro zmaten odkvapil mezi poslední řady.

„Sto dvacet šest pro! Devadesát osm proti!“ zazněl ráčkující hlas tajemníka. Potom se ozval smích. V urně byl nalezen knoflík a dva ořechy. Šlechtic byl připuštěn k volbám a nová strana zvítězila.

Ale strana starých se nepokládala za poraženou. Levin zaslechl, že Snětkov je navržen za kandidáta, a viděl, jak se zástup šlechticů shlukl kolem gubernského maršálka, který cosi říkal. Levin šel blíž. Snětkov odpovídal šlechticům, mluvil o důvěře šlechty, o její lásce k němu, kterou si prý nezaslouží, neboť veškerá jeho zásluha tkví v oddanosti šlechtě, jíž věnoval dvanáct roků služby. Několikrát opakoval: „Sloužil jsem, dokud mi síly stačily, věrně a oddaně, vážím si toho a děkuji.“ A pak se najednou zarazil, protože ho dusily slzy, a vyšel ze sálu. Ať už byly ty slzy vyvolány vědomím křivdy, láskou ke šlechtě, či napětím, které se ho zmocnilo, protože byl obklíčen nepřáteli, ale jeho vzrušení se přeneslo na ostatní, většina šlechticů byla pohnuta a Levin pocítil k Snětkovovi skoro něhu.

Ve dveřích se gubernský maršálek srazil s Levinem.

„Pardon, promiňte prosím,“ řekl, jako by mluvil k neznámé osobě. Ale když poznal Levina, plaše se usmál. Levinovi se zdálo, že chce něco říci, ale pohnutím nemůže mluvit. Výraz jeho obličeje i celá jeho postava ve stejnokroji, s řády a v bílých kalhotách s lampasy, jak tak spěšně kráčel, připomněla Levinovi štvané zvíře, které vidí, že je to s ním zlé. Ten výraz v obličeji Levina zvlášť dojímal, poněvadž zrovna včera navštívil v opatrovnické věci maršálka v jeho domově a viděl ho v celé vznešenosti dobrého člověka a otce rodiny. Velký dům se starým rodinným nábytkem; nijak elegantní, poněkud špinaví, ale uctiví sluhové, nejspíš ještě bývalí nevolníci, kteří nezměnili pána; dobrosrdečná tlustá paní v čepečku s krajkami a v tureckém šálu, mazlící se s hezounkou vnučkou, dceřinou dcerkou; ztepilý syn, sextán, který přišel z gymnázia a při pozdravu políbil otci velkou ruku; přesvědčivá vlídná slova i pohyby pána domu – to vše vzbudilo včera v Levinovi bezděčnou úctu a sympatie. Starý pán teď Levina dojímal, bylo mu ho líto a rád by mu řekl něco milého.

„Budete tedy zase naším maršálkem,“ pravil.

„Sotva,“ řekl maršálek a polekaně se ohlédl. „Jsem unaven, už jsem starý. Najdou se způsobilejší a mladší než já, ať zas slouží oni.“

A maršálek zmizel v postranních dveřích.

Nastal nejslavnější okamžik. Za malou chvíli se mělo přikročit k volbám. Předáci obou stran počítali na prstech hlasy pro a proti.

Debata o Flerovovi získala nové straně nejen jeho hlas, ale také časovou výhodu, takže sem mohli být dopraveni tři šlechtici, kterým byla piklemi staré strany znemožněna účast na volbách. Dva šlechtice, kteří holdovali skleničce, opili Snětkovovi náhončí do němoty, kdežto třetímu sebrali stejnokroj. Jakmile se to nová strana dověděla, nelenila a během sporu o Flerovovi poslala drožkou své lidi, aby odevzdali šlechtici stejnokroj a ze dvou opilých přivezli jednoho na shromáždění.

„Jednoho jsem dovezl, vzkřísil jsem ho vodou.“ Ke Svijažskému přistoupil statkář, kterého poslali pro opilce. „Ujde to, ten bude dobrý.“

„Není moc opilý? Aby nám neupadl,“ pokyvoval Svijažskij hlavou.

„Kdepak, drží se. Jenom aby mu tady nedali napít… Už jsem říkal číšníkovi, aby mu za žádných okolností nenalévali.“