XIX

„Skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil je nemluvňátkům,“ říkal si Levin o své ženě, když toho večera spolu rozprávěli.

Levin nepřemýšlel o průpovědi z evangelia proto, že by se považoval za moudrého. Nepovažoval se za moudrého, ale jistě věděl, že je rozumnější než žena nebo Agafja Michajlovna; stejně tak věděl, že když přemýšlel o smrti, napínal všechny duševní síly. Věděl také, že mnozí velcí duchové, muži, jejichž myšlenky o tom četl, přemýšlejí o té věci a neznají ani setinu toho, co o tom ví jeho žena a Agafja. Ačkoli ty dvě ženy, Agafja a Káťa, jak jí říkal bratr Nikolaj a jak jí teď zvlášť rád říkal Levin, ačkoli byly tak rozdílné, v té věci si byly naprosto podobné. Obě nezvratně věděly, co je život a co je smrt, a třebaže neuměly zodpovědět, ba ani by nepochopily otázky, jež vyvstávaly před Levinem, nepochybovaly o významu tohoto jevu a dívaly se na věc úplně stejně, přičemž to nebyla jen jejich vzájemná shoda, neboť tento názor sdílely milióny lidí. Důkazem toho, že neomylně vědí, co je smrt, bylo, že nezůstávaly ani na okamžik na pochybách, jak zacházet s umírajícími, a nebály se jich. Avšak Levin a ti ostatní mohli sice o smrti leccos povědět, a přece ji neznali, protože se jí báli a vůbec nevěděli, co se má dělat, když lidé umírají. Kdyby teď byl Levin s bratrem Nikolajem sám, s hrůzou by na něho zíral a s ještě větší hrůzou by čekal, ale na víc by se nezmohl.

A nejen to. Nevěděl, co má mluvit, jak se dívat, jak chodit. Řeči o vedlejších věcech se mu zdály banální, to nešlo. Řeči o smrti, o věcech pochmurných také nebyly možné. Nebylo možné ani mlčení. „Když se na něho budu dívat – pomyslí si, že ho zkoumám, že se bojím. Když ne – pomyslí si, že jsem duchem jinde. Když budu chodit po špičkách – vzbudí to v něm nelibost. A našlapovat na celé chodidlo, to by bylo trapné.“ Ale Kitty patrně nemyslila ani neměla čas myslit na sebe. Myslila na nemocného, poněvadž něco věděla, a všecko dopadalo dobře. Vykládala o sobě i o své svatbě, usmívala se, litovala ho i těšila, mluvila o případech uzdravení, a všecko vyznělo dobře. Věděla tedy, jak na to. Byl tu i důkaz, že činnost její a Agafji Michajlovny není činnost instinktivní, živočišná, podvědomá. Kromě tělesného ošetření, zmírnění útrap, žádala Agafja Kitty pro umírajícího ještě něco důležitějšího než tělesné ošetření, něco, co nemělo nic společného s fyzickou stránkou. Za řeči o zesnulém starci Agafja prohodila: „Zaplať Pánbůh, přijal tělo a krev Páně a dal si udělit poslední pomazání, jen kdyby každý takhle umíral.“ A Káťa zrovna tak. Vedle všech starostí o prádlo, o to, aby se nemocný neproležel, aby měl co pít, dokázala ho už první den přesvědčit o nezbytnosti posledního pomazání.

Když se vrátili od nemocného na noc do svých dvou pokojů, seděl Levin se svěšenou hlavou a nevěděl, co dělat. Na večeři neměl ani pomyšlení ani se nemohl chystat ke spánku nebo uvažovat, co budou dělat. Vždyť ani mluvit s ženou nedokázal, trápilo ho svědomí. Ale Kitty se naopak činila víc než jindy. Dala přinést večeři, sama vybalila zavazadla, pomohla při stlaní a neopominula nasypat do postelí prášek proti hmyzu. Byla vzrušená a pohotově se orientovala, jak tomu bývá u mužů před bitvou, před bojem, v nebezpečných a rozhodujících životních chvílích, ve chvílích, kdy jednou provždy osvědčuje svou hodnotu a to, že celá jeho minulost nebyla marná, že byla průpravou k těmto chvílím.

Práce jí šla od ruky a nebylo ještě dvanáct, když už všecky věci byly srovnány hezky a pečlivě, tak nějak zvláštně, že to vypadalo skoro jako doma, jako v jejím pokoji: postele ustlané, zrcátka, kartáče a hřebeny rozložené, dečky prostřené.

Levin si myslel, že by teď bylo trestuhodné jíst, spát, dokonce mluvit, a měl pocit, že každé jeho hnutí je nevhodné. Kitty přebírala kartáčky, ale dělala všecko tak, že v tom nebylo nic urážlivého. Ale jíst přece nemohli a dlouho nemohli usnout, ba ani dlouho nešli spát.

„Jsem moc ráda, že jsem ho přemluvila, aby se dal zítra zaopatřit,“ řekla Kitty. Seděla v nočním kabátku před svým skládacím zrcadlem a česala si hustým hřebenem jemné vonné vlasy. „Nikdy jsem u toho nebyla, ale vím, říkala mi maminka, že se přitom říkají modlitby za uzdravení.“

„Snad si nemyslíš, že by se mohl uzdravit?“ řekl Levin a díval se na její kulatou hlavinku s úzkou pěšinkou vzadu, která se pokaždé schovala, jakmile Kitty přejela hřebenem dopředu.

„Ptala jsem se doktora. Říkal, že nemůže žít déle než tři dni. Ale copak oni to mohou vědět? Stejně jsem moc ráda, že jsem ho přemluvila,“ pravila a zašilhala na muže, protože jí překážely vlasy. „Možné je všecko,“ dodala se zvláštním, trochu potutelným výrazem, který mívala v obličeji vždy, kdykoli mluvila o náboženství.

Po debatě o náboženství, kterou měli ještě za svobodna, žádný z nich o tom nikdy nezačal. Ale Kitty obřadně plnila své náboženské povinnosti, chodila do kostela a modlila se vždy s neměnným klidným vědomím, že to má být. Ačkoli ji ujišťoval o opaku, byla pevně přesvědčena, že je stejný, ba lepší křesťan než ona a že všecky jeho řeči jsou jedním z jeho komických mužských nápadů, něco podobného, jako když mluvil o anglickém vyšívání: že lidé prý normálně díry zašívají, kdežto ona je schválně vystřihuje apod.

„Vidíš, ta žena, Marie Nikolajevna, tohle všecko neuměla zařídit,“ pravil. „A… abych se přiznal, jsem moc a moc rád, žes tu se mnou. Ty jsi taková vtělená čistota, že…“ Vzal ji za ruku a nepolíbil ji (líbat jí ruku v té blízkosti smrti se mu zdálo pohoršlivé), ale jenom ji stiskl s provinilou tváří a podíval se jí do rozjasněných očí.

„Sám by sis tu asi zoufal,“ řekla. Vysoko zdvihla ruce, až jí zakryly tváře zčervenalé radostí, stočila si v týle copy a sepnula je vlásničkami. „Ne,“ pokračovala, „ona nevěděla… Já jsem naštěstí leccos pochytila v Sodenu.“

„Copak tam byli i takoví pacienti?“

„Ještě horší.“

„Pro mě je hrozné to, že ho pořád vidím před sebou, jak vypadal zamlada… Nevěřila bys, jaký to byl roztomilý hoch, jenže já jsem mu tenkrát nerozuměl.“

„Ráda věřím. Cítím, že by z nás byli dobří přátelé,“ řekla a ulekla se svých slov, pohlédla na muže a slzy jí vhrkly do očí.

„Ano, byli by,“ opakoval smutně. „Vidíš, on zrovna patří k lidem, o kterých se říká, že nejsou stvoření pro tento svět.“

„Ale čekají nás perné dny, musíme jít spát,“ řekla Kitty, když se podívala na své maličké hodinky.