XVIII

Levin se nemohl na bratra klidně dívat, nedovedl být v jeho přítomnosti klidný a nenucený. Kdykoli k nemocnému vcházel, jeho zrak a pozornost mimovolně ochabovaly, takže neviděl a nerozeznával jednotlivé podrobnosti v bratrově stavu. Cítil hrozný puch, viděl špínu a nepořádek, viděl utrpení, slyšel tichý nářek a cítil, že není pomoci. Ani na mysl mu nepřišlo, aby dopodrobna uvažoval o bratrově stavu, aby si představoval, jak asi leží pod pokrývkou to tělo, jak jsou složeny ty vyzáblé zkroucené bérce, kříž a záda a zda by nemohly být uloženy nějak lépe, zda by se nedalo něco udělat, aby bylo ne snad lépe, ale aspoň ne tak zle. Běhal mu mráz po zádech, kdykoli myslil na všecky ty podrobnosti. Byl nezvratně přesvědčen, že se nedá nic dělat, že bratrovi nelze ani prodloužit život, ani zmírnit útrapy. Ale nemocný tušil, že bratr pokládá jakoukoli pomoc za nemožnou, a to ho dráždilo. Proto byl na tom Levin ještě hůř. Prodlévat v pokoji nemocného bylo pro něho mukou, a když tam nebyl, bylo to ještě horší. A tak ustavičně pod různými záminkami odcházel a znova se vracel, protože nemohl zůstat sám.

Ale Kitty uvažovala, cítila a jednala docela jinak. Když uviděla nemocného, bylo jí ho líto. A soucit nevyvolal v její ženské duši hrůzu ani ošklivost, jako v jejím muži, nýbrž potřebu jednat, zvědět dopodrobna o jeho stavu a pomoci. A protože ani trochu nepochybovala, že musí nemocnému pomoci, nepochybovala ani o tom, že pomoc je možná, a bez meškání se dala do práce. Jednotlivé podrobnosti, na něž její manžel nemohl bez hrůzy ani pomyslit, ihned vzbudily její pozornost. Poslala pro lékaře, poslala do lékárny. Služebné, kterou měla s sebou, a Marii Nikolajevně uložila, aby zametaly, stíraly prach a drhly podlahu, sama také cosi umývala a vyplachovala a cosi rovnala pod pokrývkou. Na její rozkaz se z pacientova pokoje něco odnášelo a přinášelo. Sama několikrát odbíhala do svého pokoje a bez ohledu na pány, které potkávala, vyndávala a přinášela prostěradla, povlaky, ručníky a košile.

Sklepník, který v lokále obsluhoval při obědě inženýry, několikrát přišel s mrzutým obličejem, když ho zavolala, ale nemohl než splnit její rozkazy, protože je udílela tak laskavě a přitom důtklivě, že nebylo vyhnutí. Levin to všecko neschvaloval. Nevěřil, že by to nemocnému mohlo nějak prospět. A nejvíc se bál, aby se nemocný nerozzlobil. Ale nemocný, i když se tvářil lhostejně, se nezlobil, jen se styděl a celkem jevil i jistý zájem o to, co s ním dělala. Když se Levin vrátil od lékaře, kam ho Kitty poslala, a otevřel dveře, zastihl pacienta ve chvíli, kdy se mu na Kittin rozkaz vyměňovalo prádlo. Dlouhá bílá kostra zad s obrovskými vysedlými lopatkami a trčícími žebry a obratli byla obnažená a Marie Nikolajevna a sklepník si nevěděli rady s rukávem košile, do kterého nemohli vpravit dlouhou bezvládnou ruku. Kitty, která za Levinem chvatně zavřela dveře, se nedívala tím směrem. Ale nemocný zasténal, a tak rychle zamířila k němu. „Tak honem,“ řekla.

„Nechoďte sem,“ zahučel zlostně nemocný, „já sám…“

„Co říkáte?“ ptala se Marie Nikolajevna.

Ale Kitty slyšela dobře a pochopila, že nemocný se stydí a je mu nepříjemné, když se musí svlékat před ní.

„Já se nedívám!“ řekla, narovnávajíc mu ruku. „Marie Nikolajevno, a vy to jděte poopravit z tamté strany,“ dodala.

„Buď tak laskav, dojdi mi pro lahvičku,“ obrátila se k muži, „víš, mám ji v kabelce v postranní kapse, přines mi ji, prosím tě, než to tady uklidí.“

Když se Levin vrátil s lahvičkou, pacient už byl uložen a všechno kolem něho se úplně změnilo. Těžký pach vystřídala vůně octa smíšeného s parfémem, který Kitty rozprašovala trubičkou s našpulenými rty, nadouvajíc růžové tváře. Nikde ani prášek, pod postelí koberec. Na stole stály pečlivě seřazené lahvičky a karafa, bylo tam složené potřebné prádlo a Kittino vyšívání. Na druhém stole u lože nemocného bylo pití, svíce a prášky. Sám pacient, umytý a učesaný, ležel na čistém prostěradle, pod hlavou měl vysoko narovnané polštáře, na sobě čistou košili s bílým límečkem kolem nepřirozeně tenkého krku a s novým výrazem naděje se díval na Kitty. Oka z ní nespustil.

Lékař, kterého Levin vyhledal v klubu a přivezl s sebou, nebyl ten, který léčil Nikolaje Levina a s kterým byl pacient nespokojen. Nový lékař vytáhl sluchátko a proklepal nemocného, potřásl hlavou, předepsal lék a zvlášť podrobně vysvětlil nejprve, jak se má užívat lék, a potom, jakou je třeba zachovávat dietu. Doporučoval syrová nebo mírně naměkko vařená vejce a minerálku s čerstvě nadojeným mlékem určité teploty. Když lékař odjel, nemocný bratrovi cosi řekl; ale Levin slyšel jen slova „tvoje Káťa“ a z toho, jak se na ni nemocný podíval, Levín poznal, že ji chválí. Zavolal k sobě i Káťu, jak jí říkal.

„Je mi mnohem líp,“ řekl. „S vámi bych se už dávno uzdravil. Je mi krásně!“ Vzal ji za ruku a přitáhl si ji ke rtům. Ale snad se bál, že jí to nebude milé, rozmyslil se, pustil její ruku a jenom ji pohladil. Kitty ho vzala za ruku oběma rukama a stiskla mu ji.

„Teď mě obraťte na levý bok a jděte spát,“ řekl Nikolaj.

Nikdo přesně nerozeznal, co říkal, jen Kitty mu porozuměla.

„Na druhý bok,“ řekla muži, „vždycky spí na druhém boku. Obrať ho, nerada bych volala sluhu. Já to udělat nemohu. Nemohla byste to udělat vy?“ obrátila se k Marii Nikolajevně.

„Já se bojím,“ ozvala se Marie Nikolajevna.

Třebaže se Levin hrozil, že musí obejmout to strašné tělo, dotknout se těch míst pod přikrývkou, o kterých nechtěl nic vědět, přece teď pod ženiným vlivem nasadil svůj odhodlaný výraz, jak jej znala, rozpřáhl ruce a chtěl bratra nadzvednout, ale přes svou sílu užasl nad zvláštní tíhou těch ztrhaných údů. Zatímco bratra převracel a cítil kolem krku obrovskou vyzáblou ruku, Kitty rychle a neslyšně obrátila polštář, natřásla jej a urovnala nemocnému hlavu i řídké vlasy, které se zase spekly na spáncích.

Pacient nepustil bratrovu ruku. Levin cítil, že s ní chce něco udělat a někam ji táhne. Nebránil se, jen se v něm tajil dech. Ano, přitáhl si ji k ústům a políbil. Levin se roztřásl pláčem a neschopen slova vyrazil z pokoje.