XII

Levin se bral dlouhými kroky po silnici. Zkoumal ani ne tak své myšlenky (ještě se v nich nevyznal), jako svůj duševní stav, jaký dosud nepoznal.

Fjodorova slova účinkovala na jeho mysl jako elektrická jiskra, která najednou přetvořila a sjednotila celý roj nemohoucích, roztříštěných jednotlivých myšlenek, kterými se nikdy nepřestal zabývat. Ty myšlenky ho zaměstnávaly – aniž sám pozoroval – i ve chvíli, kdy mluvil o propachtování půdy.

Měl jakýsi nový pocit v duši a s rozkoší jej ohledával, aniž dosud věděl, co to je.

Nežít pro sebe, ale pro boha. Pro jakého boha? Může být větší nesmysl, než co řekl Fjodor? Řekl, že nemáme žít pro sebe, to jest, že nemáme žít pro to, čemu rozumíme, k čemu tíhneme, po čem toužíme, ale že máme žít pro cosi nepochopitelného, pro boha, kterého nikdo ani pochopit, ani definovat neumí. Co tedy? Nepochopil snad ta Fjodorova nesmyslná slova? A když jim porozuměl, pochyboval o jejich správnosti? Usoudil, že jsou hloupá, nejasná, nepřesná?

Nikoli, porozuměl mu, a to zrovna tak, jak to chápe on, pochopil dokonale a jasněji, než chápe cokoli v životě, a nikdy v životě o tom nepochyboval ani pochybovat nemůže. A nejen on, Levin, ale všichni, celý svět chápe jen tuto věc dokonale a jen o ní nikdo nepochybuje a všichni jsou zajedno.

Fjodor říká, že svobodník Kirillov myslí jen na své břicho. Je to pochopitelné a rozumné. My všichni jakožto myslící tvorové nemůžeme žít jinak než pro břicho. A najednou týž Fjodor prohlašuje, že žít pro břicho je špatnost, ale že musíme žít pro pravdu, pro pánaboha, a Levin mu z pouhého náznaku rozumí! A on i milióny lidí, kteří žili před staletími, i ti, kteří žijí dnes, sedláci, chudí duchem i mudrci, kteří o tom přemýšleli a psali, kteří svým nesrozumitelným jazykem říkají totéž – všichni se shodují v té jediné věci: pro co mají žít a co je správné. On i všichni ostatní lidé znají jen jedinou jistou, nespornou a jasnou pravdu, která nemůže být vyložena rozumově, neboť je mimo rozum, nemá příčiny a nemůže mít následky.

Má-li dobro příčinu, už to není dobro; má-li následek, totiž odměnu, také už není dobrem. Dobro je tudíž mimo řetěz příčin a následků.

A Levin je znal a znali je všichni.

A přitom hledal zázraky, litoval, že nespatřil zázrak, který by ho přesvědčil. A teď má zázrak před sebou, zázrak jedině možný, který neustále trvá, ze všech stran ho obklopuje, a on ho nepozoroval!

Může být větší zázrak, nežli je toto?

Skutečně nalezl rozluštění všeho, opravdu je teď konec jeho trápení? Tak přemýšlel Levin, když kráčel po prašné silnici, nedbal vedra ani únavy, cítil jen úlevu po dlouhém utrpení. Ten pocit byl tak radostný, že se mu zdál neuvěřitelný. Levin se zalykal vzrušením, a protože už nebyl schopen jít dál, zašel z cesty do lesa a posadil se do neposečené trávy ve stínu osik. Sundal si klobouk ze zpocené hlavy a lehl si opřen o loket do svěží, lopuchovité lesní trávy.

Ano, musím se vzpamatovat a všecko si promyslit, říkal si, když se díval na nepomačkanou trávu, kterou měl před sebou, a sledoval pohyby zeleného broučka, který lezl po stéble pýru a byl na své cestě zadržen listem bršlice. Všecko od začátku, říkal si Levin a odhrnul list, aby broučkovi nepřekážel, a pak ohnul jiné stéblo trávy, aby na ně brouček mohl přelézt.

Z čeho měl radost? Co objevil?

Dříve si říkával, že v jeho těle, v těle té trávy i toho broučka (vida, nechtěl na tu trávu přelézt, roztáhl křídla a uletěl) se děje podle fyzikálních, chemických a fyziologických zákonů výměna látek. A v nás všech, i ve všech osikách, oblacích a mlhovinách se uskutečňuje vývoj. Vývoj z čeho? A v co? Nekonečný vývoj a boj…? Jako by mohl být nějaký směr a boj v nekonečnu! A Levin se tehdy divil, že přes největší myšlenkové vypětí se mu neodhaluje smysl života, smysl jeho pohnutek a snah. Dnes viděl, že smysl jeho pohnutek je docela jasný, takže neustále žije podle něho, a byl překvapen a zaradoval se, když to Fjodor vyslovil: myslit na boha, na duši.

Levin nic neobjevil. Jen se dověděl, co ví. Pochopil, jaká moc mu dala život nejen v minulosti, nýbrž dává mu život i nyní. Vymanil se z klamu, poznal hospodáře.

V duchu si stručně zopakoval celý svůj myšlenkový pochod za ty poslední dva roky, jehož počátkem byla jasná, zřejmá myšlenka na smrt, když viděl milovaného, beznadějně nemocného bratra.

Tehdy si poprvé jasně uvědomil, že žádného člověka ani jeho samého nečeká nic než utrpení, smrt a věčné zapomenutí, a řekl si, že takhle nelze žít, že si buď musí ujasnit svůj život tak, aby se mu nejevil jako zlý výsměch nějakého ďábla, anebo se zastřelit.

Neudělal však ani to, ani ono, ale žil dál, dál myslil a cítil, dokonce se v té době oženil a poznal mnohé radosti a byl šťasten, dokud nepřemítal o smyslu svého života.

Co to znamenalo? Znamenalo to, že žil správně, ale smýšlel špatně.

Žil (aniž si toho byl vědom) podle duchovních pravd, které vsál s mlékem matčiným, avšak ve svém myšlení tyto pravdy neuznával, dokonce je horlivě obcházel.

Nyní mu bylo jasné, že mohl žít jen dík víře, v které byl vychován.

Co by byl a jak by prožil svůj život, kdyby neměl tu víru, kdyby nevěděl, že člověk má myslit na boha, a nikoli na sebe? Loupil by, lhal a zabíjel. Nic z toho, co tvoří největší radosti jeho života, by pro něho neexistovalo. A třebaže teď Levin napínal co nejvíce svou obrazotvornost, přece si nedovedl představit zvířecí bytost, jakou by byl, kdyby nevěděl, proč žije.

Hledal odpověď na svou otázku. Ale odpověď mu nemohl dát rozum – ten se nemůže s otázkou srovnávat. Odpověď mu dal sám život v poznatku, co je správné a co špatné. A ten poznatek Levin ničím nezískal, ale byl dán jemu i všem ostatním, dán proto, že si jej nemohl odnikud odnést.

Jak k tomu došel? Dospěl snad rozumovou úvahou k tomu, že máme milovat bližního a nesmíme ho ničit? Slyšel to jako dítě a radostně uvěřil, neboť mu bylo řečeno to, co žilo v jeho duši. A kdo to objevil? Rozum nikoli. Rozum objevil zápas o bytí a zákon, podle něhož máme zničit každého, kdo nám překáží, abychom uspokojili svá přání. Je to závěr rozumový. Ale lásku k druhému člověku nemohl rozum objevit, poněvadž to není záležitost rozumová.

Ano, pýcha, řekl si Levin. Převalil se na břicho a uvazoval na uzel stébla trávy tak, aby je nepolámal.

A nejen pýcha rozumu, nýbrž hloupost rozumu. Ale především – šejdířství rozumu. Ano, darebáctví rozumu, opakoval si.