XVII

Kníže a Sergej Ivanovič nasedli do vozíku a odjeli. Ostatní společnost šla domů pěšky, přidávajíc do kroku.

Ale mrak, chvílemi přecházející do běla a zase do černa, se hnal tak prudce, že museli ještě zrychlit krok, aby přišli domů, než se rozprší. Mračna vpředu, nízká a černá jako dým se sazemi, letěla nesmírnou rychlostí po obloze. K domu zbývalo ještě nějakých dvě stě kroků, když už se strhl vítr a každý okamžik se mohl spustit liják.

Děti utíkaly napřed a polekaně a přitom radostně výskaly. Darja Alexandrovna se těžce potýkala se sukněmi, které se jí omotávaly kolem nohou, a už nešla, ale běžela a nespouštěla děti z očí. Muži šli dlouhými kroky a přidržovali si klobouky. Byli už docela před domem, když spadla velká kapka a rozpleskla se o plechový okap. Děti a za nimi dospělí vběhli za veselého hovoru pod ochranný krov.

„Kde je Katěrina Alexandrovna?“ ptal se Levin Agafji Michajlovny, která na ně čekala v předsíni s šátky a plédy.

„Myslela jsem, že je s vámi.“

„A Míťa?“

„Asi v Lesíčku a chůva je tam s ním.“

Levin popadl plédy a rozběhl se do Lesíčku.

Za tu krátkou chvíli už mrak zastřel slunce, takže nastalo šero jako při zatmění. Vítr houževnatě a umíněně bránil Levinovi v cestě, rval listí a květy z lip, ohyzdně a podivně obnažoval bílé větve bříz a ohýbal všecko na jednu stranu: akáty, květiny, lopuší, trávu i koruny stromů. Děvečky, které pracovaly na zahradě, se s vřískotem běžely schovat do čeledníku. Bílá clona lijavce už zahalila celý vzdálený les i polovinu blízkého pole a rychle postupovala k Lesíčku. Ve vzduchu bylo cítit vlhkost deště, který se tříštil na drobné kapky.

Levin s hlavou skloněnou kupředu zápolil s větrem, který mu rval šátky z rukou, a už dobíhal k Lesíčku a už viděl, jak se za dubem cosi bělá, když tu se všecko ozářilo, celá země vzplanula a jako by mu pukla nad hlavou nebeská klenba. Když zase otevřel oslněné oči, dělila ho od Lesíčku hustá clona deště a skrze ni s hrůzou spatřil nejprve známý dub uprostřed lesa, jehož zelený vrcholek podivně změnil polohu. Snad neuhodilo? Levin ještě nedomyslil, a už vrcholek dubu, stále a stále zrychlující svůj pohyb, najednou zmizel za ostatními stromy a Levin uslyšel, jak velikán na ně s praskotem dopadl.

Vzplanutí blesku, rachot hromu a pocit chladu, který ho ve mžiku ovanul po celém těle, všechno Levinovi splynulo v jediný děsivý dojem.

„Bože můj! Bože můj, jenom ne na ně!“ zašeptal.

A třebaže ho rázem napadlo, jak nesmyslná je prosba, aby je nezabil dub, který se už zřítil, přece ji opakoval přesvědčen, že nic lepšího než vyslovit tu nesmyslnou modlitbu nemůže udělat.

Doběhl na místo, kam obvykle chodívaly, ale nenašel je.

Byly na druhém konci lesa pod starou lípou a volaly na něho. Dvě postavy v tmavých šatech (prve měly světlé) stály nad něčím skloněny.

Byla to Kitty a chůva. Déšť pomalu ustával a začínalo se jasnit, když k nim Levin doběhl. Chůva měla šaty vespod suché, ale Kitty promokla naskrz a šaty se jí lepily na tělo. Ačkoli už nepršelo, stály pořád ve stejné pozici, jako když se strhla bouřka. Obě stály skloněny nad kočárkem se zelenou stříškou.

„Nic se vám nestalo? V pořádku? Chválabohu!“ zvolal a čvachtal se kalužemi, s botami plnými vody, až přiběhl k nim.

Kittina růžová mokrá tvář byla obrácena k němu a plaše se usmívala pod kloboučkem, který docela změnil tvar.

„No, že se nestydíš! Nechápu, jak můžeš být tak neopatrná!“ hněvivě se obořil Levin na ženu.

„Na mou duši za nic nemohu. Už jsme chtěly jít, když začal zlobit. Musely jsme ho převinout. Zrovna jsme…,“ omlouvala se Kitty.

Míťovi se nic nestalo, ani trochu nezmokl a klidně spal.

„Chválabohu! Vždyť ani nevím, co mluvím!“

Sebrali mokré plenky. Chůva vzala dítě z kočárku a nesla je.

Levin šel vedle ženy. Vyčítal si, že se na ni zlobil, a provinile jí tiskl ruku, aby chůva neviděla.