XVI

Darja Alexandrovna dostála svému předsevzetí a jela k Anně. Bylo jí velice líto, že to snad zarmoutí sestru a nemile se dotkne jejího muže. Chápala, že Levinovi jsou zcela v právu, nechtějí-li mít žádné styky s Vronským. Ale pokládala za svou povinnost navštívit Annu a dokázat jí, že její vztah se nemůže změnit, i když je Anna v jiné situaci.

Aby nebyla při té cestě závislá na Levinových, poslala Darja Alexandrovna do vsi najmout povoz. Ale Levin se to dověděl a přišel jí domluvit.

„Proč si myslíš, že se na tvůj výlet dívám nějak nelibě? Ale kdyby, pak mě tím spíš mrzí, že si nechceš ode mě půjčit koně,“ prohlásil. „Ani jednou jsi mi neřekla, že určitě pojedeš. A když si najímáš koně ve vsi, je to jednak trapné pro mě, jednak – což je hlavní – oni ti sice slíbí, ale nedovezou tě. Já koně mám. A jestli mě nechceš urazit, vezmi si moje.“

Darje Alexandrovně nezbylo než svolit a v určený den připravil Levin pro švagrovou čtyřspřeží i náhradní přípřež, jež dal dohromady z tahounů a koní jezdeckých. Nebylo to nijak krásné spřežení, ale mohlo ji dovézt za jediný den. Nyní, kdy potřebovali povoz pro kněžnu, chystající se k odjezdu, i pro porodní bábu, znamenalo to pro Levina jistou obtíž. Ale jako dobrý hostitel nemohl připustit, aby si Darja Alexandrovna najímala povoz jinde, a kromě toho věděl, že dvacet rublů požadovaných za cestu je pro ni značná částka; a její peněžní záležitosti, které byly v prabídném stavu, brali Levinovi jako své vlastní.

Na Levinovu radu vyjela Darja Alexandrovna ještě před svítáním. Cesta byla pěkná, koleska pohodlná, koně vesele běželi a na kozlíku seděl vedle kočího místo lokaje kancelista, jehož Levin pro jistotu poslal se švagrovou. Darja Alexandrovna zdřímla a vzbudila se, až když přijížděli k zájezdní hospodě, kde měli vyměnit koně.

U bohatého sedláka, u něhož se Levin stavil tenkrát cestou ke Svijažskému, popila Darja Alexandrovna čaje, porozprávěla si s ženskými o dětech a se starochem o hraběti Vronském, kterého starý tuze vychvaloval, načež se v deset hodin vydala na další cestu. Doma pro samé starosti s dětmi nikdy nemívala čas na přemýšlení. Zato nyní, během čtyřhodinové jízdy, najednou se jí shlukly v hlavě všecky myšlenky, dříve utlumené, a promyslila si celý svůj život jako ještě nikdy, a to z nejrůznějších hledisek. Sama se divila, nač myslí. Nejprve myslila na děti, o které měla starost, třebaže jí kněžna a zejména Kitty (na tu spoléhala víc) slíbila, že na ně dá pozor. Jen aby Máša zas nezačala zlobit, aby Gríšu nekopl kůň a aby si Lili ještě víc nezkazila žaludek. Ale potom byly otázky přítomnosti vystřídány otázkami nejbližší budoucnosti. Přemýšlela, že by si měli na letošní zimu najmout v Moskvě jiný byt, vyměnit nábytek v salóně a pořídit kožíšek nejstarší dceři. Pak se před ní vynořily otázky budoucnosti vzdálenější: jak zajistí lepší život dětem. S děvčaty by to ještě šlo, ale co chlapci?

Dobrá, teď se s Gríšou učí, ale vždyť je to možné jen proto, že je teď volná, že nebude rodit. Na Stivu ovšem není radno spoléhat. A s pomocí dobrých lidí je zaopatří, ale kdyby měla zase rodit… A tu ji napadlo, jak nesprávná je průpověď, že na ženě lpí kletba, aby v bolestech rodila děti. Rodit, to nic není, ale chodit s outěžkem – to jsou pravá muka, pomyslila si, když si představila své poslední těhotenství a smrt posledního dítěte. A vzpomněla si, jak hovořila s mladou hospodyňkou v zájezdní hospodě. Na otázku, zda má děti, švarná hospodyňka vesele odpověděla:

„Měla jsem holčičku, ale pánbůh si ji vzal, o půstu jsem ji pochovala.“

„Moc se ti po ní stýská?“ zeptala se Darja Alexandrovna.

„Co by se mi stýskalo? Pantáta má beztak hodně vnoučat. Je s tím jenom starost. Člověk nemůže pracovat, a nic. Je to jenom na obtíž.“

Ta odpověď připadala Darje Alexandrovně odporná, přestože sličná mladice vypadala tak dobromyslně. Ale teď si na ta slova mimoděk vzpomněla. V těch cynických slovech byla jistě dávka pravdy.

A vůbec, přemýšlela Darja Alexandrovna, když se teď ohlédla zpět na celý svůj život za těch patnáct let manželství; těhotenství, nevolnost, otupělá mysl, lhostejnost ke všemu a především šerednost. Kitty, mladičká hezká Kitty, i ta pozbyla krásy, ale já jsem přímo šeredná, když jsem v jiném stavu, to vím. Porod, bolesti, příšerné bolesti, pak ta poslední chvíle… potom kojení, bezesné noci a ty hrozné bolesti…

Darja Alexandrovna se zachvěla při pouhé vzpomínce, jakou bolest zkoušela, když měla rozpukané bradavky, což se jí stávalo skoro při každém dítěti. Potom děti začnou stonat, a toho věčného strachu! Potom výchova, ohavné sklony (vzpomněla si, co provedla malá Máša, když byla na malinách), učení, latina – to všecko je tak nesrozumitelné a těžké. A nejhorší ze všeho – smrt těchto dětí. A v paměti se jí opět vynořila krutá vzpomínka, věčně tížící její mateřské srdce. Vzpomínka na smrt posledního dítěte, ještě kojence, chlapečka, který zemřel na záškrt. Vzpomínka na jeho pohřeb, na všeobecnou lhostejnost k té malé růžové rakvičce a na vlastní srdcervoucí, osamělý žal nad bledým čílkem a kadeřavými vlásky na spáncích, nad udivenými otevřenými ústy, jak je bylo vidět v rakvi ve chvíli kdy na ni dávali růžové víko s krumplovaným křížem.

A k čemu to všecko? Co z toho všeho nakonec bude? Nemá chvilku pokoje, buď je těhotná, nebo kojí, věčně nazlobená a nabručená, sama utrápená a trápí jiné, muži je protivná – a tak prožije celý život a vyrostou jí nešťastné, špatně vychované a nuzné děti. Už teď, nebýt pozvání k Levinovým, kdoví jak by vyšli. Kosťa a Kitty jsou ovšem natolik taktní, že nedají nic najevo; ale věčně to trvat nemůže. Budou mít svoje děti a nebudou moci pomáhat příbuzným; však už nyní se musí uskrovňovat. A tatínek, který si skoro nic nenechal, může jim snad pomáhat? Takže Dolly ani nemůže zaopatřit děti sama, ale leda s pomocí jiných lidí, před kterými se musí ponižovat. Předpokládejme možnost nejšťastnější: děti už nebudou umírat a ona je jakžtakž vychová. V nejlepším případě z nich nebudou darebáci. To je vše, co si smí přát. A pro to všecko tolik útrap, tolik námahy… Celý život je zmařen! Dolly si opět vzpomněla, co říkala mladá selka, a opět se jí zmocnila ošklivost. Ale nemohla popřít, že v těch slovech je dávka drsné pravdy.

„Máme to ještě daleko, Michajlo?“ zeptala se Darja Alexandrovna kancelisty, aby se vytrhla z děsivých myšlenek.

„Od téhle vsi je to prý sedm verst.“

Koleska ujížděla po návsi k můstku. Přes most šel hlouček veselých, hlasitě rozprávějících ženských s povřísly přes ramena. Vesničanky zůstaly na mostě stát a zvědavě si prohlížely kolesku. Všechny tváře, obrácené k Darje Alexandrovně, jí připadaly zdravé a veselé, dráždily ji svou radostí ze života. Všichni žijí, všichni užívají života, pokračovala Darja Alexandrovna ve svých úvahách, když minula vesničanky, vyjela do kopce a za klusu koní se opět příjemně pohupovala na měkkých zpruhách staré kolesky. Všichni žijí, jen ona jako z vězení unikla ze světa, který ji ubíjí starostmi, a teprve nyní se na okamžik vzpamatovala. Všichni opravdu žijí: ty vesničanky, sestra Natali i Váreňka, i Anna, za kterou jede, jen ona ne. Ale všichni na Annu útočí. Proč? Je snad ona, Dolly, lepší? Má aspoň muže, kterého miluje. Ne tak, jak by chtěla milovat, ale přece ho miluje, kdežto Anna svého muže nemilovala. V čem se vlastně Anna provinila? Chce žít. Tak ženskému srdci káže bůh. Dost možná, že i Dolly by jednala stejně. Vždyť dodnes neví, zda udělala dobře, když Annu poslechla v té hrozné době, kdy u ní byla v Moskvě. Dolly tenkrát měla opustit muže a začít žít znova od začátku. Mohla by milovat a být milována doopravdy. Je to snad teď lepší? Neváží si ho. Potřebuje ho, a proto ho snáší. Je to snad lepší? Tenkrát se ještě mohla líbit, ještě měla svou krásu. Za těch úvah Darja Alexandrovna zatoužila podívat se do zrcadla. Měla s sebou v kabelce cestovní zrcátko a byla by si je ráda vyndala; ale pak se podívala na záda kočího a kancelisty, který se klátil na kozlíku; cítila, že by se styděla, kdyby se některý z nich ohlédl, a nechala zrcátko v kabelce.

Ale i když se nedívala do zrcátka, domnívala se, že ani teď ještě není pozdě. Vzpomněla si na Sergeje Ivanoviče, jak je k ní dvorný, vzpomněla si na Stivova přítele dobráka Turovcyna, který společně s ní ošetřoval její děti, když měly spálu, a byl do ní zamilován. A ještě tu byl jeden docela mladý muž, který – jak jí žertem říkal manžel – shledával, že Darja Alexandrovna je ze všech sester nejhezčí. A Darja Alexandrovna si představovala nejvášnivější a nejnemožnější milostné historie. Anna jednala naprosto správně a já jí rozhodně nebudu nic vyčítat. Je šťastná, činí šťastným druhého člověka a není tak ušlápnutá jako já, ale jistě je svěží, moudrá, přístupná všem dojmům jako vždy, přemýšlela Darja Alexandrovna a potutelný úsměv jí zvlnil rty, zvlášť proto, že v myšlenkách na Anninu lásku si souběžně představovala svou vlastní, skoro stejnou lásku s vysněným, všecky nejlepší vlastnosti ztělesňujícím mužem, který byl do ní zamilovaný. Stejně jako Anna se přiznávala manželovi ke všemu. A údiv a zmatek Stěpana Arkaďjiče při té zprávě u ní vyvolal úsměv.

Za takového snění dojela na křižovatku, kde měli odbočit z hlavní silnice na Vozdviženské.