IV
Na zastávce v gubernském městě nešel Sergej Ivanovič do bufetu, ale procházel se po nástupišti sem a tam.
Když poprvé míjel kupé Vronského, všiml si, že na okně je zatažena záclonka. Ale když šel kolem podruhé, zahlédl u okna starou hraběnku. Vyzvala Koznyšova, aby šel blíž.
„Vidíte, jedu taky, doprovázím ho až do Kurska,“ řekla.
„Ano, slyšel jsem,“ pravil Sergej Ivanovič. Stoupl si pod okno a snažil se nahlédnout dovnitř. „Je to od něho nesmírně ušlechtilé!“ dodal, když viděl, že Vronskij není v kupé.
„Co mu po tom neštěstí zbývalo?“
„Byla to opravdu strašná událost!“ poznamenal Sergej Ivanovič.
„Bože, co jsem zkusila! Ale pojďte dovnitř… Bože, co jsem zkusila!“ opakovala hraběnka, když Koznyšov vstoupil a sedl si vedle ní. „To si nikdo neumí představit! Šest neděl s nikým nemluvil a jedl, jenom když jsem ho proboha prosila. A ani na okamžik jsme ho nesměli nechat samotného. Sebrali jsme mu všecko, čím by se mohl zabít. Bydleli jsme sice v přízemí, ale stejně jsme neměli žádnou jistotu. Vždyť víte, že už se pro ni jednou střílel,“ řekla stará dáma a svraštila obočí při té vzpomínce. „Ano, skončila, jak taková žena musela skončit. I smrt si zvolila hanebnou a bídnou.“
„Nejsme povoláni, abychom soudili, paní hraběnko,“ povzdechl si Sergej Ivanovič, „ale chápu, jaká to pro vás byla rána.“
„Ach, ani nemluvte! Byla jsem na svém statku a on mě přijel navštívit. Najednou přinesli dopis. Napsal odpověď a poslal ji. My jsme nic nevěděli a ona zatím byla u nás na nádraží. Večer, zrovna jsem odešla do svého pokoje, když mi naše Mary povídá, že na nádraží nějaká dáma skočila pod vlak. Do mne jako když udeří! Napadlo mě, že to byla ona. Hned jsem nařídila, aby mu nic neříkali. Ale oni mu to už řekli. Jeho kočí tam byl a všecko viděl. Když jsem přiběhla k němu do pokoje, byl už jako beze smyslů, byl na něho hrozný pohled. Neřekl ani slovo a rozjel se tam na koni. Ani nevím, co se tam dělo, ale přivezli ho polomrtvého. Byl k nepoznání. Prostration complète1, říkal doktor. Pak dostal téměř záchvat zuřivosti. Darmo mluvit!“ řekla hraběnka a mávla rukou. „Byla to hrozná doba! Ne, říkejte si co chcete, špatná žena. Co to bylo za zhoubné vášně! Pořád chtěla dokázat něco zvláštního. A taky dokázala. Zničila sebe a dva skvělé lidi – svého muže a mého nešťastného syna.“
„A co její muž?“ zeptal se Sergej Ivanovič.
„Vzal si k sobě její dceru. Aljoša byl první dobu svolný ke všemu. Ale teď ho hrozně trápí, že nechal svou dceru cizímu člověku. Ale nemůže zrušit dané slovo. Karenin byl na pohřbu. Ale dávali jsme pozor, aby se s Aljošou nesetkal. On, její muž, je na tom přece lépe. Má teď rozvázané ruce. Ale můj ubohý syn se jí obětoval cele. Všecko pro ni opustil, kariéru i mne, ale ona s ním přece neznala slitování a schválně ho zničila nadobro. Ne, říkejte si, co chcete, ale sama její smrt je smrt ohavné ženštiny bez víry. Bůh mi odpusť, ale nemohu si na ni vzpomenout bez nenávisti, když vidím svého zničeného syna.“
„A jak je mu teď?“
„Sám pánbůh nám seslal na pomoc tu srbskou vojnu. Jsem stará osoba a nevyznám se v tom, ale pro něho je to pomoc od boha. To víte, jsem matka a mám o něho strach. A hlavně prý ce n’est pas très bien vu à Petersbourg2. Ale co se dá dělat! Jedině tak se může trochu vzpamatovat. Jašvin, jeho přítel, všecko prohrál a rozhodl se jet do Srbska. Jel za ním a přemluvil ho. To ho teď zajímá. Buďte tak laskav, pohovořte s ním, byla bych ráda, kdyby se trošku rozptýlil. Je tak smutný. A ještě ho jako z udělání rozbolely zuby. Moc rád vás uvidí. Prosím vás, popovídejte si s ním, prochází se tam po té straně.“
Sergej Ivanovič řekl, že to mile rád udělá, a přešel na druhou stranu vlaku.