XXIX

Když se Anna vracela do Ruska, pomýšlela také na shledání se synkem. Od toho dne, co odjela z Itálie, myšlenka na to shledání ji neustále rozechvívala. A čím víc se blížila k Petrohradu, tím se jí zdálo radostnější a významnější. Ani si nekladla otázku, jak to zařídí. Myslila, že je přirozené a jednoduché uvidět syna, když bude v témž městě jako on; ale když přijela do Petrohradu, tu si jasně uvědomila své nynější společenské postavení a pochopila, že shledání je těžko uskutečnitelné.

Byla v Petrohradě už dva dny. Myšlenka na syna ji neopouštěla ani na okamžik, ale ještě ho neviděla. Cítila, že nemá právo jet rovnou k němu domů, kde by se mohla setkat s Alexejem Alexandrovičem. Mohlo se stát, že by ji nevpustili a dostalo by se jí urážky. Aby snad psala muži a nějak s ním vyjednávala? Už pouhé pomyšlení jí působilo muka. Vždyť mohla být klidná, jen když nemyslila na muže. Zjistit si, kdy a kam chodí syn na procházku, a tam se s ním setkat, jí bylo málo. Tolik se na shledání těšila, měla mu toho tolik co říci, tak ráda by ho objala a zulíbala. Serjožova stará chůva by jí jistě pomohla a poradila. Jenže už v domě Alexeje Alexandroviče nebydlila. V té nejistotě a pátrání po chůvě uplynuly dva dni.

Když se Anna dověděla, že hraběnka Lydie Ivanovna se hodně stýká s Alexejem Alexandrovičem, odhodlala se třetího dne k dopisu, který ji stál velké přemáhání. Úmyslně v něm podotýkala, že její schůzka se synem záleží na manželově velkomyslném svolení. Věděla, bude-li psaní předloženo manželovi, že se nevzdá své úlohy velkomyslného člověka, a proto jí neodepře.

Zřízenec, kterého poslala s dopisem, jí přinesl odpověď tak krutou, jaké se nenadála: její dopis měl zůstat bez odpovědi. Nikdy nezažila takové ponížení jako ve chvíli, kdy si zavolala zřízence a vyslechla podrobné líčení, jak čekal a jak mu potom hraběnka řekla: „Vyřiď, že neodpovím.“ Annu to pokořilo, urazilo, ale viděla, že ze svého stanoviska má hraběnka pravdu. Její žal byl o to větší, že s ním byla sama. Vronskému se nemohla ani nechtěla svěřit. Byl sice hlavní příčinou jejího neštěstí, ale věděla, že na její shledání se synkem bude pohlížet jako na věc zcela bezvýznamnou. Věděla, že Vronskij nikdy nebude s to pochopit její utrpení v celé hloubce. Věděla, že za jeho chladný tón, zmíní-li se o tom, pojme k němu nenávist. A toho se bála ze všeho nejvíc, a proto před ním tajila vše, co se týkalo syna.

Strávila celý den doma a uvažovala, jak by se mohla setkat se synkem, až se rozhodla, že napíše muži. Už si v duchu sestavovala dopis, když jí bylo doručeno psaní od Lydie Ivanovny. Hraběnčino mlčení ji přimělo k pokoře a smíření, avšak dopis a vše, co četla mezi řádky, ji tak podráždilo, ta zloba ve srovnání s její přirozenou vášnivou něhou k dítěti byla tak pobuřující, že se Anna vzepřela a přestala obviňovat samu sebe.

Ten chlad, ty předstírané city! Oni myslí jen na to, jak by ji urazili a jak by potrápili dítě, a ona se jim má podřizovat? Ani za nic! Jsou horší než ona. Ona alespoň nelže. A tu se ihned rozhodla, že zítra na Serjožovy narozeniny pojede rovnou do mužova domu, podplatí služebnictvo, vymyslí si nějakou lest, ale stůj co stůj uvidí syna a rozboří šeredný klam, kterým nešťastné dítě opředli.

Jela do hračkářského obchodu, nakoupila hraček a zosnovala si plán, jak bude jednat. Přijede brzo ráno v osm hodin, kdy Alexej Alexandrovič nejspíš ještě nebude vzhůru. Bude mít připravené peníze, které dá vrátnému a sluhovi, aby ji pustili. Nechá si závoj přes obličej a prohlásí, že přichází s gratulací od Serjožova kmotra a že má dát hračky k postýlce. Jenom si nepřipravila, co řekne synkovi. Ač o tom dlouho přemýšlela, nedovedla si nic vymyslit.

Nazítří v osm ráno vystoupila Anna bez doprovodu z drožky a zazvonila u vrat svého někdejšího domova.

„Jdi se podívat, co je. Nějaká paní,“ řekl Kapitonyč, ještě ne­ustro­jený, jen ve svrchníku a v galoších. Oknem viděl dámu v závoji, stojící přímo u vrat.

Jakmile pomocník vrátného, mladý hoch, kterého Anna neznala, otevřel vrata, rychle vstoupila dovnitř, vytáhla z rukávníku třírublovou bankovku a kvapně mu ji strčila do ruky.

„Serjoža… Sergej Alexejevič,“ pravila a chtěla jít dál. Pomocník vrátného si prohlédl bankovku a zadržel Annu u dalších skleněných dveří.

„Koho si přejete?“ otázal se.

Neslyšela a neodpovídala.

Kapitonyč zpozoroval rozpaky neznámé dámy a šel k ní, pustil ji ke dveřím a tázal se, co si přeje.

„Kníže Skorodumov mě posílá k Sergejovi Alexejeviči.“

„Mladý pán ještě není vzhůru,“ řekl vrátný a zpytavě si ji změřil.

Anna nečekala, že to zcela nezměněné prostředí, ta předsíň v domě, v kterém strávila devět let, by na ni mohla tak silně zapůsobit. Vzpomínky radostné i bolestněji táhly hlavou jedna za druhou a na okamžik zapomněla, proč sem přišla.

„Ráčila byste počkat?“ řekl Kapitonyč a pomáhal jí z kožíšku.

Když jí sundal kožíšek, pohlédl jí do tváře, poznal ji a mlčky se jí hluboce uklonil. „Račte, Excelence,“ pravil.

Chtěla cosi říci, ale hlas jí vypověděl. Provinile a úpěnlivě pohlédla na starého a rychlým, svižným krokem zamířila na schodiště. Kapitonyč celý ohnutý klopýtal ve svých galoších za ní a chtěl ji předběhnout.

„Je tam pan učitel, možná není oblečený. Ohlásím vás.“

Anna dál stoupala po známých schodech a nechápala, co starý říká.

„Račte sem doleva. Promiňte, že tu není uklizeno. Mladý pán teďka zůstává tam, co byla dřív odpočívárna,“ řekl vrátný, stěží popadaje dech. „S dovolením, kdyby Vaše Excelence chvilinku počkala, půjdu se kouknout.“ Předběhl Annu, pootevřel vysoké dveře a zmizel za nimi. Anna zůstala stát a čekala. „Zrovna se vzbudil,“ řekl vrátný, když zase vyšel ze dveří.

A právě ve chvíli, kdy to vrátný říkal, uslyšela Anna hlasité dětské zívnutí. Už podle toho zívajícího hlasu poznala synáčka a uviděla ho před sebou jako živého.

„Pusť mě, pusť mě, běž!“ vyhrkla a vešla do vysokých dveří. Vpravo u dveří stála postel a na ní seděl hošík jen v rozepnuté košilce, předkláněl se a protahoval a ještě naposled zívl. Ve chvíli, kdy se jeho rty sevřely, rozhostil se na nich blažený ospalý úsměv a s tím úsměvem se opět pomalu a slastně převalil naznak.

„Serjožo!“ zašeptala Anna a neslyšně přistoupila k němu.

Když od něho byla odloučena, v návalu lásky, který prožívala celou tu poslední dobu, představovala si ho jako čtyřletého chlapečka, jak ho mívala nejraději. Teď dokonce vypadal jinak než tenkrát, když ho opustila. Měl ještě dál k čtyřletému hošíkovi, ještě vyrostl a zhubl. Proboha! Ten hubený obličej, ty krátké vlasy! Jaké má dlouhé ruce! Jak se změnil od té doby, co ho opustila! Ale byl to on, byl to jeho tvar hlavy, jeho rty, hebký krček a široká ramena.

„Serjožo!“ opakovala mu přímo do ucha.

Opět se opřel o loket, zakroutil rozcuchanou hlavou na obě strany, jako by něco hledal, a otevřel oči. Několik okamžiků se tiše a tázavě díval na matku, která před ním nehybně stála, potom se najednou blaženě usmál, znova zavřel klížící se oči a svalil se, ale nikoli dozadu, nýbrž k ní, do její náruče.

„Serjožo! Chlapečku můj milý!“ vydechla, objímajíc baculaté tělíčko.

„Mami!“ vykřikl Serjoža a vrtěl se jí pod rukama, aby cítil jejich dotyk všude po těle.

S rozespalým úsměvem, s očima stále ještě zavřenýma se pustil pelesti, ovinul baculaté ručky matce kolem krku, přitulil se k ní, až ji ovanul tou milou vůní a teplem spánku, jakou se vyznačují jen děti, a začal se jí třít obličejem o krk a ramena.

„Já to věděl,“ řekl a otevřel oči. „Mám dneska narozeniny. Já jsem věděl, že přijdeš. Hned vstanu.“

A při těch slovech zase usínal.

Anna si ho dychtivě prohlížela. Viděla, jak za její nepřítomnosti vyrostl a změnil se. Poznávala i nepoznávala jeho nahé, nyní tak velké nohy, vystrčené zpod pokrývky, poznávala zhublé tváře i ty krátce přistřižené kudrny v týle, kam ho tak často líbávala. To vše ohmatávala a nemohla promluvit. Slzy ji dusily.

„Proč pláčeš, mami?“ řekl Serjoža. Už se docela vzbudil. „Maminko, proč pláčeš?“ vykřikl plačtivě.

„Já? Nebudu plakat… Pláču radostí. Tak dlouho jsem tě neviděla. Už nebudu, nebudu,“ řekla polykajíc slzy a odvrátila se. „Ale ty už by ses měl oblékat,“ dodala po chvilce, když se vzchopila, a aniž pustila jeho ruku, sedla si k postýlce na židli, na které byly připravené šaty.

„Jakpak se oblékáš beze mě? Jakpak…,“ chtěla začít prostě a zvesela, ale nedokázala to a znova se odvrátila.

„Já se nemyju ve studené vodě, tatínek mi to zakázal. A nevidělas Vasilije Lukiče? On přijde sem. Ale ty sis mi sedla na šaty!“

A Serjoža se dal do hlasitého smíchu. Anna se na něho podívala a usmála se.

„Maminečko moje zlatá!“ zvolal Serjoža, opět se k ní vrhl a objímal ji. Jako by teprve teď, když viděl její úsměv, plně pochopil, co se stalo. „Tohle dáme pryč,“ řekl a sundal jí klobouk. A jako by ji bez klobouku spatřil právě teď, opět ji zahrnul polibky.

„Ale co sis o mně myslil? Nemyslil sis, že jsem umřela?“

„Nikdy jsem tomu nevěřil.“

„Nevěřil jsi, miláčku?“

„Já to věděl, já to věděl!“ opakoval svou oblíbenou větu.

Vzal matku za ruku, která ho hladila po vlasech, tiskl si ji dlaní k ústům a líbal ji.