III

Za svého nynějšího pobytu v Moskvě se Levin opět začal stýkat s bývalým kolegou ze studií profesorem Katavasovem, s kterým se od svatby neviděl. Na Katavasovovi mu imponoval jeho jasný a prostý světový názor. Levin se domníval, že Katavasovův jasný světový názor plyne z jeho jednoduché povahy, kdežto Katavasov soudil, že Levinova názorová nedůslednost plyne z nedostatku duševní kázně. Avšak Levinovi se líbila profesorova jednoznačnost a nadbytek Levinových neukázněných myšlenek se líbil profesorovi. Rádi se scházeli a debatovali.

Levin předčítal Katavasovovi některé pasáže ze svého spisu a Katavasovovi se líbily. Včera se potkali na veřejné přednášce. Katavasov Levinovi sdělil, že proslulý Metrov, jehož studie se Levinovi tak líbila, je toho času v Moskvě a má prý velký zájem o všecko, co mu Katavasov říkal o Levinově práci; že zítra v jedenáct bude Metrov u něho a velice rád by se s Levinem seznámil.

„Vy jste se opravdu polepšil, kamaráde, to rád vidím,“ uvítal Levina Katavasov v malém salóně. „Slyším zvonit a říkám si: to není možné, že by přišel včas… Co říkáte Černohorcům? Rození vojáci.“

„A co je?“ otázal se Levin.

Katavasov mu stručně sdělil nejnovější zprávu a pak šli do pracovny, kde Levina představil menšímu statnému pánovi velice příjemného zevnějšku. Byl to Metrov. Řeč se chvíli točila kolem politiky a hovořilo se o tom, jak pohlížejí na poslední události nejvyšší petrohradské kruhy. Metrov, čerpající z věrohodného pramene, reprodukoval slova, prý pronesená při té příležitosti panovníkem a jedním z ministrů. Katavasov měl zaručenou zprávu, že panovník řekl pravý opak. Levin se snažil vybavit si takovou situaci, v které mohl být učiněn ten i onen výrok, a rozhovor na toto téma ustal.

„Tady kolega napsal skoro celou knihu o přirozených podmínkách dělníka ve vztahu k půdě,“ začal Katavasov. „Nejsem odborník, ale líbilo se mi jako přírodovědci, že nepojímá lidstvo jako něco, co je mimo zákony zoologické, ale naopak vidí závislost člověka na prostředí a z této závislosti odvozuje zákony vývoje.“

„To je velice zajímavé,“ pravil Metrov.

„Vlastně jsem původně začal psát knihu o zemědělství, ale když jsem se zabýval hlavním činitelem v zemědělství, totiž dělníkem,“ řekl Levin s uzarděním, „mimoděk jsem došel k netušeným výsledkům.“

A Levin začal opatrně, jako by zkoumal půdu, vykládat svůj názor. Věděl, že Metrov napsal studii zaměřenou proti obecně uznávanému politickohospodářskému učení, ale do jaké míry od něho může očekávat souhlas se svými novými názory nevěděl ani to nemohl z inteligentního, klidného učencova obličeje odhadnout.

„Ale v čem vlastně vidíte osobité vlastnosti ruského dělníka?“ řekl Metrov. „V jeho vlastnostech tak říkajíc animálních, či v jeho životních podmínkách?“

Levin viděl, že otázka už vyjadřuje myšlenku, s kterou nesouhlasí; ale vykládal dále svůj názor, záležející v tom, že ruský zemědělský dělník má osobitý poměr k půdě, kterým se naprosto liší od jiných národů. Na důkaz své teze pospíšil dodat, že podle jeho názoru vyplývá tento postoj ruského lidu z vědomí, že je povolán osídlit obrovské neobydlené prostory na východě.

„Činíme-li závěry o všeobecném poslání lidu, snadno upadneme v omyl,“ přerušil Levina Metrov. „Postavení dělníka bude vždy závislé na jeho vztahu k půdě a ke kapitálu.“

A Metrov už Levina nenechal dopovědět jeho myšlenku a začal mu vykládat zvláštnosti svého učení.

V čem záleží zvláštnosti jeho učení, Levin nepochopil, poněvadž se ani nenamáhal pochopit. Viděl, že přes svůj článek, v kterém vyvracel učení národohospodářů, se Metrov dívá na postavení ruského dělníka stejně jako ostatní, totiž jen z hlediska kapitálu, mzdy a renty. Ačkoli byl nucen přiznat, že ve východní, největší části Ruska se renta ještě rovná nule, že pro devět desetin osmdesátimilió­nového ruského obyvatelstva znamená mzdu toliko vlastní obživa a že kapitál dosud neexistuje jinak než ve formě nejprimitivnějšího nářadí – přece pojímal každého dělníka jen z toho hlediska, třebaže v mnohém nesouhlasil s národohospodáři a měl vlastní novou teorii mzdy, kterou také Levinovi vyložil.

Levin poslouchal nerad a zpočátku odporoval. Měl sto chutí Metrova přerušit a vyslovit vlastní názor, který by podle jeho mínění učinil další výklad zbytečným. Ale když se pak přesvědčil, že na věc pohlížejí natolik odlišně, že si nikdy navzájem neporozumějí, už se ani nehádal a jen poslouchal. Přestože ho už nijak nezajímalo, co Metrov říká, naslouchal mu s jistým požitkem. Jeho sebevědomí lichotilo, že muž tak učený mu sděluje své myšlenky tak ochotně, pozorně a s takovou důvěrou v jeho znalosti, že mnohdy pouhou narážkou poukazuje na celou stránku věci. Považoval to za projev úcty, jelikož nevěděl, že Metrov to už do omrzení vykládal svým přátelům a nyní o tomto předmětě mluví zvlášť ochotně s každým novým známým; a vůbec mluvil rád s kýmkoli o věci, která ho zajímala, ač dosud ani jemu samému nebyla jasná.

„Abychom nepřišli pozdě,“ řekl Katavasov, když se podíval nahodinky, jakmile Metrov ukončil svůj výklad.

„Ano, dnes je ve Spolku zasedání na počest padesátiletého jubilea Svintičova,“ řekl Katavasov na Levinův dotaz. „Chtěli jsme tam s Petrem Ivanovičem jít. Slíbil jsem, že něco přednesu o jeho pracích v oboru zoologie. Pojeďte s námi, bude to velice zajímavé.“

„Ano, už je opravdu nejvyšší čas,“ pravil Metrov. „Pojeďte s námi a odtamtud, jestli bude libo, ke mně. Byl bych velice rád, kdybyste mi něco přečetl ze svého spisu.“

„Ne, pročpak. Není to ještě hotové. Ale na zasedání pojedu velmi rád.“

„Už jste slyšel, kamaráde? Podal kontravotum,“ ozval se Katavasov z vedlejšího pokoje, kde si oblékal frak.

A na přetřes přišel jistý univerzitní problém.

Univerzitní problém byl tu zimu velice závažnou moskevskou událostí. Tři starší profesoři nesouhlasili ve sboru s názorem mladých; mladí podali kontravotum. Toto kontravotum bylo podle úsudku jedněch lidí hrozné, dle úsudku druhých bylo projevem zcela prostého a oprávněného názoru, a profesoři se rozdělili na dva tábory.

Jedni, k nimž náležel Katavasov, viděli na straně odpůrců hanebné udavačství a podvod; druzí uličnictví a neúctu k autoritám. Levin sice k univerzitě nenáležel, ale za pobytu v Moskvě už o té věci slyšel i mluvit a utvořil si o ní vlastní názor. Účastnil se rozmluvy, která pokračovala venku, dokud všichni tři nedošli k budově staré univerzity.

Zasedání už bylo v plném proudu. Katavasov a Metrov usedli ke stolu pokrytému suknem, kde sedělo šest lidí a jeden z nich cosi přednášel, skloněn nízko nad rukopisem. Levin se posadil na jednu z prázdných židlí stojících kolem stolu a šeptem se zeptal jakéhosi studenta, co to čtou. Student se na Levina nevlídně podíval a řekl: „Životopis.“

Ačkoli se Levin o vědcův životopis valně nezajímal, přece bezděčně poslouchal a dověděl se o životě slavného vědce leccos zajímavého a nového.

Když přednášející skončil, předseda mu poděkoval a potom přečetl verše, jež mu k tomuto jubileu zaslal básník Ment, a několika slovy vyjádřil básníkovi dík. Potom přednesl Katavasov silným, pronikavým hlasem své poznámky o vědeckých pracích jubilantových.

Když Katavasov domluvil, podíval se Levin na hodinky, zjistil, že už táhne na druhou, a řekl si, že před koncertem už nebude mít čas přečíst Metrovovi svůj spis, a teď už o to ani nestál. Při přednášce myslil i na nedávnou rozmluvu. Bylo mu teď jasné, že Metrovovy myšlenky sice snad mají svůj význam, že však význam mají i jeho vlastní myšlenky; tyto myšlenky mohou být ujasněny a k něčemu vést jen tenkrát, když budou pracovat každý zvlášť na zvoleném úseku, ale ze vzájemného sdělování těchto myšlenek nemůže vzejít nic kloudného. Levin se rozhodl, že Metrovovo pozvání odmítne, a ke konci zasedání šel za ním. Metrov seznámil Levina s předsedou, s kterým rozmlouval o nejnovějších politických zprávách. Při tom Metrov vyprávěl předsedovi totéž, co vyprávěl Levinovi, a Levin k tomu učinil stejné poznámky jako dnes dopoledne, jen vyslovil pro větší rozmanitost ještě nový názor, který ho zrovna napadl. Pak se opět začalo o univerzitním problému. Jelikož to Levin už všecko slyšel, pospíšil Metrovovi říci, že velmi lituje, ale nemůže přijmout jeho laskavé pozvání, odporoučel se a jel ke Lvovovi.