XXII

Alexej Alexandrovič zapomněl na hraběnku Lydii Ivanovnu, ale ona nezapomněla na něho. V nejtěžší chvíli osamělého zoufalství přijela k němu a bez ohlášení vstoupila do pracovny. Seděl s hlavou v dlaních a tak ho nalezla.

„J’ai forcé la consigne,“¹ řekla, když vstoupila rychlým krokem, těžce oddychujíc rozčilením i tím, jak rychle šla. „Všecko jsem slyšela! Alexeji Alexandroviči! Příteli!“ pokračovala, oběma rukama mu pevně tiskla ruku a hleděla mu do očí krásnýma zádumčivýma očima.

Alexej Alexandrovič zachmuřeně vstal, vyprostil svou ruku a podal hostu židli.

„Račte se posadit, Milosti. Nepřijímám návštěvy, protože jsem churav, Milosti,“ řekl a rty se mu zachvěly.

„Příteli!“ opakovala hraběnka, oka z něho nespustila a najednou povytáhla obočí, až se jí na čele udělal trojúhelník; její nehezký žlutý obličej byl teď ještě ošklivější; avšak Alexej Alexandrovič cítil, že ho lituje a že je jí do pláče. Neubránil se pohnutí. Uchopil její baculatou ruku a líbal ji.

„Příteli!“ opakovala a hlas jí přeskakoval rozčilením. „Nesmíte se poddávat zármutku. Váš zármutek je velký, ale musíte si najít útěchu.“

„Jsem zdrcen, zničen, nejsem už člověk!“ pravil Alexej Alexandrovič. Pustil její ruku, ale stále se jí díval do očí plných slz. „Jsem na tom hrozně, protože nenacházím nikde, ani sám v sobě nemohu nalézt opěrný bod.“

„Najdete oporu, nehledejte ji u mne, i když vás prosím, abyste věřil v mé přátelství,“ řekla s povzdechem. „Oporou je nám láska, ta láska, kterou On nám odkázal. Jeho břímě je lehké,“ pravila s nadšeným výrazem, který Alexej Alexandrovič tak dobře znal. „On vás posílí a pomůže vám.“

Ačkoli v jejích slovech bylo dojetí vlastními vznešenými city i nová, exaltovaná mystická nálada, která se nedávno rozšířila v Petrohradě a kterou Alexej Alexandrovič pokládal za přepjatou, nyní to přece rád slyšel.

„Jsem vyčerpán. Jsem zničen. Nic jsem netušil a teď se v ničem nevyznám.“

„Příteli,“ opakovala Lydie Ivanovna.

„Nejde o ztrátu toho, co už není, to ne,“ pokračoval Alexej Alexandrovič. „Nelituji. Ale musím se před lidmi stydět, v jaké situaci jsem se octl. Je to chyba, ale nemohu si pomoci.“

„To jste nebyl vy, kdo vykonal ten vznešený skutek odpuštění, nad kterým jsem u vytržení já i všichni ostatní, ale ON, jenž přebývá ve vašem srdci,“ pravila hraběnka Lydie Ivanovna a zaníceně pozvedla zraky vzhůru, „a proto se nesmíte za svůj čin stydět.“

Alexej Alexandrovič se zachmuřil a zaklesl ruce do sebe, až mu klouby praštěly.

„Musela byste znát všecko podrobně,“ řekl vysokým hlasem. „Lidské síly mají své meze a já už jsem se svými silami u konce. Dnes jsem musel celý den dávat dispozice, dispozice pro domácnost, vyplývající (položil důraz na slovo vyplývající) z mé nové situace osamělého člověka. Služebnictvo, vychovatelka, účty… Ta malicherná palba mě strávila, nemohl jsem to už vydržet. Při obědě… Včera jsem málem od oběda odešel. Nemohl jsem snést, jak se na mne díval můj syn. Neptal se mě, co to všecko znamená, ale chtěl se zeptat, a já jsem ten pohled nemohl vydržet. Bál se na mne podívat, ale to ještě není všecko…“

Alexej Alexandrovič se chtěl zmínit o účtu, který mu byl předložen, ale hlas se mu zachvěl a Alexej Alexandrovič se zarazil. Na ten účet psaný na modrém papíře, účet za klobouček a stuhy si nemohl vzpomenout, aniž nelitoval sám sebe.

„Chápu, příteli,“ pravila hraběnka Lydie Ivanovna. „Všecko chápu. Pomoc a útěchu nenajdete u mne, ale přece jsem přišla, abych vám pomohla, pokud dovolíte. Kdybych vás mohla zbavit všech těch pokořujících drobných starostí… Vím, že je tu potřebí ženského slova, ženské ruky. Svěříte mi to?“

Alexej Alexandrovič jí mlčky a vděčně stiskl ruku.

„Budeme se společně věnovat Serjožovi. Nejsem příliš silná v praktických věcech. Ale pustím se do toho a budu vám dělat hospodyni. Neděkujte mi. Nedělám to já…“

„Musím děkovat.“

„Ale příteli, nepoddávejte se tomu pocitu, o kterém jste mluvil – abyste se styděl za něco, co je pro křesťana nejvyšším vrcholem: kdo se ponižuje, bude povýšen. A mně nesmíte děkovat. Musíte děkovat Jemu a vzývat Ho o pomoc. Jen v Něm nalezneme klid, útěchu, spásu a lásku,“ řekla hraběnka a s očima upřenýma k nebesům se začala modlit, jak Alexej Alexandrovič uhádl z jejího mlčení.

Alexej Alexandrovič ji teď poslouchal a výrazy, jež mu dřív byly ne snad nepříjemné, ale zdály se mu přepjaté, nyní se mu zdály přirozené a útěšné. Alexej Alexandrovič neměl rád ten nový nadšený způsob. Byl člověk věřící, o náboženství se zajímal převážně z hlediska politického, a nové učení, které si v lecčems dovolilo nový výklad, mu bylo zásadně proti mysli právě proto, že otvíralo dveře diskusi a analýze. Dříve zaujímal k tomuto novému učení chladný, až nepřátelský postoj a s hraběnkou Lydií Ivanovnou, jež pro ně horovala, se nikdy nehádal, ale bedlivě přecházel její výzvy mlčením. Dnes poprvé naslouchal rád jejím slovům a v duchu se jim nevzpíral.

„Jsem vám velmi, velmi vděčen za vaše skutky i slova,“ řekl, když se domodlila.

Hraběnka Lydie Ivanovna ještě jednou stiskla příteli obě ruce.

„Teď se dám do práce,“ řekla po chvilce mlčení a setřela si z obličeje stopy slz. „Půjdu k Serjožovi. Obrátím se k vám jen v krajním případě.“ Po těch slovech vstala a odešla.

Hraběnka Lydie Ivanovna se odebrala do Serjožových pokojů a tam řekla zděšenému chlapci, skrápějíc jeho tváře slzami, že jeho otec je světec a matka že zemřela.

Hraběnka Lydie Ivanovna splnila svůj slib. Opravdu si vzala na starost celou Kareninovu domácnost. Jenže nijak nepřeháněla, když tvrdila, že není silná v praktických věcech. Všecka nařízení musela být měněna, jelikož byla neproveditelná. Měnil je Korněj, komorník Alexeje Alexandroviče. Nenápadně se ujal vedení celé Kareninovy domácnosti a vždycky při oblékání klidně a obezřele hlásil pánovi, co bylo třeba. Ale pomoc Lydie Ivanovny byla přesto nanejvýš účinná. Poskytla Alexejovi Alexandroviči mravní oporu tím, že se přesvědčil o její lásce a úctě, a zejména tím (jak si v duchu lichotila), že ho takřka obrátila na křesťanskou víru, že totiž z člověka lhostejně a liknavě věřícího učinila vášnivého, neochvějného stoupence nové křesťanské věrouky, jež se poslední dobou rozšířila v Petrohradě. Alexej Alexandrovič se dal snadno přesvědčit. Stejně jako Lydie Ivanovna a ostatní lidé, sdílející jejich názory, zcela postrádal hloubku fantazie, onu duševní schopnost, při níž se představy vyvolané ve fantazii stávají tak skutečnými, že volají po souladu s jinými představami a se skutečností. Neviděl nic nemožného ani protismyslného v představě, že smrt, která existuje pro nevěřící, pro něho neexistuje, a jelikož je prodchnut dokonalou vírou, jejíž míru může sám posoudit, že pak už nemá žádný hřích na svědomí a dochází už zde na zemi dokonalé spásy.

Alexej Alexandrovič ovšem nejasně tušil, že taková představa o vlastní víře je lehkovážná a mylná. Věděl, že poznal větší štěstí, když se poddal bezprostřednímu citu, aniž se domýšlel, že jeho odpuštění je dílem vyšší moci. Prožil tenkrát větší štěstí než nyní, kdy v každém okamžiku myslil na to, že v jeho duši přebývá Kristus, jehož vůli vykonává, když podepisuje akta. Alexej Alexandrovič však nutně musel takto smýšlet, tak nezbytně potřeboval ve svém ponížení tuto – byť smyšlenou – výši, z které by mohl, obklopen pohrdáním, pohrdat ostatními, že lpěl na své domnělé spáse jako na spáse opravdové.