XIII

Lovecká pověra – nedáte-li si ujít první kus, lov bude zdařilý – se ukázala pravdivou.

Unavený, vyhladovělý a šťastný se Levin vrátil do chalupy kolem desáté dopoledne, když měl za sebou nějakých třicet verst chůze, a nesl si devatenáct sluk a bekasin a jednu kachnu, kterou si přivázal k pasu, protože do brašny se mu už nevešla. Přátelé už byli dávno vzhůru, dostali mezitím hlad a posnídali.

„Počkejte, počkejte, vím, že jich je devatenáct,“ řekl Levin a ještě jednou přepočítal sluky a bekasiny. Už nevypadaly tak skvěle, jako když vzlétly; teď byly zkroucené a scvrklé, byla na nich spečená krev a hlavičky jim visely.

Počet byl správný a závist Stěpana Arkaďjiče Levinovi lahodila. Také ho potěšilo, že po návratu už našel posla s psaníčkem od Kitty.

„Jsem úplně zdravá a mám dobrou náladu. Máš-li o mě obavy, pak Ti musím říci, že můžeš být klidnější než dřív. Mám novou osobní stráž, Marii Vlasjevnu (byla to porodní bába, nová, významná osobnost v Levinově rodinném životě). Přijela se na mě podívat. Zjistila, že jsem docela zdravá. Poprosili jsme ji, aby zůstala u nás, než přijedeš. Všichni jsou zdrávi a dobré mysli, a Ty, prosím Tě, neměj naspěch, a jestliže je dobrý lov, zůstaň tam ještě den.“

Ta dvojí radost, zdařilý lov a psaní od ženy, byla tak veliká, že dvě nepříjemnosti, které se potom přihodily, nesl Levin lehce. První nemilá věc byla, že podsední ryzák se včera zřejmě schvátil, nechtěl žrát a byl smutný. Kočí říkal, že ho ztrhali.

„Včera ho uhnali, Konstantine Dmitriči. Bodejť ne, takhle bláznivě ho hnát takový kus cesty!“

Druhá nemilá věc, která mu v první chvíli zkazila náladu, ale které se později tuze nasmál, záležela v tom, že z celého proviantu, kterým je Kitty zásobila tak hojně, že s ním museli vystačit snad alespoň týden, nezbylo nic. Když se Levin vracel unaven a hladov z lovu, těšil se na pirožky tak najisto, že cestou už cítil jejich vůni i chuť v ústech, zrovna jako Laska větřila zvěř, a hned si o ně Filipovi řekl. Vyšlo najevo, že pirožky i kuřata už jsou pryč.

„To je apetýt!“ smál se Stěpan Arkaďjič a ukázal na Váseňku Veslovského. „Já si zrovna nemohu stěžovat na nechutenství, ale tohle je něco úžasného…“

„Inu, co se dá dělat!“ řekl Levin a zaškaredil se na Veslovského. „Filipe, tak mi dej hovězí.“

„Hovězí páni snědli a kosti jsem dal psům,“ odpověděl Filip.

Levinovi to přišlo tak líto, že mrzutě řekl:

„Aspoň něco kdybyste mi nechali!“ A bylo mu do pláče.

„Tak vykuchej ty sluky,“ řekl chvějícím se hlasem Filipovi a na Váseňku se raději ani nedíval. „A dej do nich kopřivy. A mně sežeň aspoň trochu mléka.“

Už potom, když se napil mléka, zastyděl se, že dal cizímu člověku najevo svou nevoli, a začal se smát svému hladoveckému rozhořčení.

Večer ještě byli na lovu, při kterém i Veslovskij střelil několik sluk, a v noci se vrátili domů.

Zpáteční cesta uběhla stejně vesele jako cesta tam. Veslovskij zpíval, s požitkem vzpomínal na své příhody u sedláků, kteří ho pozvali na vodku a říkali mu, aby „se neurazil“. Vzpomínal i na svá noční dobrodružství s oříšky a s děvečkou a sedláčkem, který se ho zeptal, jestli je ženatý, a když se dověděl, že není, řekl mu: „Po cizích ženských moc nešilhej, ale koukej, ať tě bouchne ženidlo.“ Ten výrok byl Veslovskému zvlášť k smíchu.

„Vůbec jsem ohromně spokojený s naším výletem. A co vy, Levine?“

„Jsem velice spokojený,“ pravil Levin upřímně. Měl nesmírnou radost, že už proti Váseňkovi není zaujat, jak tomu bylo doma, ale že k němu naopak cítí přátelskou náklonnost.