XXIX

Úzký sál, v kterém se kouřilo a podávalo se občerstvení, byl plný šlechticů. Ruch stále stoupal a na všech tvářích bylo znát neklid. Zvlášť rozčileni byli předáci, kteří znali všecko podrobně a věděli, jaký je poměr hlasů. Byli to pořadatelé nastávající bitvy. Ostatní se jako řadoví vojíni sice připravovali k boji, ale prozatím hledali rozptýlení. Někteří jedli vstoje nebo si přisedli ke stolu. Jiní přecházeli sem tam po dlouhé místnosti, kouřili cigarety a rozprávěli se známými, které tu po dlouhé době potkali.

Levin neměl hlad ani nekouřil. Také nestál o to, aby se sešel s přáteli, totiž se Sergejem Ivanovičem, Stěpanem Arkaďjičem, Svijažským a jinými, neboť s nimi stál v živém hovoru Vronskij v uniformě dvorního štolby. Levin ho zahlédl při volbách už včera a pečlivě se mu vyhýbal, protože se s ním nechtěl setkat. Šel k oknu, posadil se, obhlížel si jednotlivé skupinky a poslouchal, co se kolem mluví. Bylo mu smutno zejména proto, že viděl, jak jsou všichni rozjaření, jak mají plno starostí a práce, a jen on a prastarý, šišlavý, bezzubý stařeček v námořnické uniformě, který si přisedl k němu, tu seděli bez zájmu a nečinně.

„Ten je povedený! Říkal jsem mu, ale kdepak. Bodejť! Za tři roky to nemohl dát dohromady,“ hřímal menší přihrblý statkář s napomádovanými vlasy, splývajícími na vyšívaný límec stejnokroje, a podpatky nových vysokých bot, které si asi schválně obul k volbám, mu ostře cvakaly. Vrhl nevlídný pohled na Levina a prudce se otočil.

„Ano, je to podezřelá věc, darmo mluvit,“ tenoučkým hlasem řekl maličký statkář.

Hned za nimi se přihrnul celý hlouček statkářů, obklopujících tlustého generála. Statkáři zjevně hledali místo, kde by si mohli nerušeně pohovořit.

„Jak se opovažujete tvrdit, že jsem někoho navedl, aby mu ukradl kalhoty! Asi je propil. Kašlu na něho i s jeho knížecím titulem. Ať radši moc nemluví, tohle je lumpárna!“

„Ale dovolte přece! Opírají se o literu zákona,“ zaznívalo z jiné skupiny, „žena musí být vedena jako šlechtična.“

„S literou zákona ať jdou do háje! Myslím to upřímně. Proto jsme urození šlechtici. Důvěra musí být.“

„Excelence, pojďme na koňak.“

Jiný hlouček chodil v patách za šlechticem, který něco hlasitě vykřikoval; byl to jeden z těch tří, které opili.

„Já jsem Marii Semjonovně vždycky radil, aby to propachtovala, protože jinak nic nevyzíská,“ příjemným hlasem říkal statkář s šedivým knírem a v uniformě plukovníka starého generálního štábu. Byl to statkář, s kterým se Levin setkal tenkrát u Svijažského. Levin ho ihned poznal. Statkář se také na Levina podíval a pozdravili se.

„Moc mě těší. Jakpak ne! Moc dobře se pamatuju. Loni u maršálka Nikolaje Ivanoviče.“

„Co dělá hospodářství?“ ptal se Levin.

„Inu, je to pořád stejné, prodělávám,“ odpověděl statkář s pokorným úsměvem, ale s výrazem klidu a přesvědčení, že tak to musí být, a stoupl si k Levinovi. „Ale kde se tu u nás v gubernii berete?“ zeptal se. „Přijel jste se zúčastnit našeho coup d’état¹?“ s jistotou, ale se špatnou výslovností užil francouzského výrazu. „Sjelo se celé Rusko. I komoří jsou tu a divže ne ministři.“ Ukázal na reprezentační zjev Oblonského v bílých kalhotách a v uniformě komořího, který se procházel s generálem.

„Musím se vám přiznat, že dost dobře nemohu pochopit význam šlechtických voleb,“ řekl Levin.

Statkář se na něho podíval.

„Ale co byste vlastně chtěl chápat? Žádný význam to nemá. Instituce, která je v úpadku a drží se pouhou setrvačností. Jen se podívejte na stejnokroje, i ty vám prozradí, že je to shromáždění smírčích soudců, stálých členů a tak dále, ale ne šlechticů.“

„Proč sem tedy jezdíte?“ otázal se Levin.

„Především ze zvyku. A pak, člověk musí udržovat styky. Jakási morální povinnost. A potom tu mám popravdě řečeno i zájem osobní. Zeť by chtěl kandidovat na stálého člena. Není zvlášť bohatý a musím mu zatlačit. A proč sem jezdí tohle panstvo?“ Ukázal na jízlivého pána, který předtím mluvil u gubernského stolu.

„To je nová šlechtická generace.“

„Nová snad. Ale ne šlechtická. Jsou to pozemkoví vlastníci, kdežto my jsme statkáři. Jako šlechtici si sami kopou hrob.“

„Vždyť ale říkáte, že je to přežilá instituce.“

„Přežilá sice je, ale přece by neškodilo víc úcty. Vezměte si třeba Snětkova… Ať už jsme dobří, nebo ne, ale rostli jsme tisíc let. Dejme tomu, že byste měl před domem založit zahrádku. Musíte upravit pozemek a na tom vám roste stoletý strom… Je sice křivý a starý, ale přece ho stařešinu neporazíte kvůli květinovým záhonkům, ale rozvrhnete si záhonky tak, abyste z toho stromu něco měl. Takový strom nevypěstujeme za rok,“ řekl obezřetně a už zavedl řeč jinam. „No, a co vaše hospodářství?“

„Není to valné. Takových pět procent.“

„Dobře, ale nepočítáte sebe. A co vy sám? Přece taky pracujete? Povím vám, jak to vypadá se mnou. Pokud jsem nehospodařil, pobíral jsem ve službě tři tisíce. Teď pracuju víc než ve službě a zrovna jako vy mám nejvýš pět procent zisku, když pánbůh dá. A vlastní práce zadarmo.“

„Tak proč děláte, když máte jen škodu?“

„Inu, dělám! Prosím vás, zvyk je zvyk a člověk ví, že to jinak nejde. Ještě něco vám řeknu,“ rozpovídal se statkář a opřel se o okno, „syn vůbec nemá chuť hospodařit. Asi z něho bude učenec. Takže nebude mít kdo pokračovat. A člověk přece dělá dál. Letos jsem například vysázel zahradu.“

„Ano, ano,“ řekl Levin, „máte úplnou pravdu. Vždycky si uvědomuju, že vlastně z hospodářství nic nemám, a přece dělám… Člověk cítí jakousi povinnost k půdě.“

„Něco vám řeknu,“ pokračoval statkář. „Byl u mne soused obchodník. Obešli jsme hospodářství i zahradu, a on mi povídá: ‚Ba ne, Stěpane Vasiljiči, všecko máte v pořádku, ale zahrady si nehledíte.‘ A já si jí přitom hledím. ‚Být vámi, dal bych porazit tyhle lípy. Ovšem, když mají mízu. Vždyť je jich tisíc, a z každé by byly dva pěkné svazky lýčí. Dneska má lýčí cenu a ještě by se nařezalo lipových polínek‘.“

„A za peníze by nakoupil dobytka nebo by skoupil za babku pozemky a propachtoval je sedlákům,“ s úsměvem dopověděl Levin, neboť se už asi častěji setkal s takovými kalkulacemi. „A nakonec si nashromáždí jmění. Ale vy a já – jen abychom si s pomocí boží udrželi, co máme, a zanechali to dětem.“

„Vy jste se oženil, jak jsem slyšel?“ pravil statkář.

„Ano,“ s radostnou pýchou odpověděl Levin. „Ano, vypadá to dost divně,“ pokračoval. „Pracujeme a nemyslíme na výdělek, jako bychom byli určeni za strážce nějakého ohně, docela jako starověké vestálky.“

Statkář se usmál do bílých vousů.

„Taky se mezi námi najdou takoví, jako třeba náš přítel Nikolaj Ivanovič nebo hrabě Vronskij, co se tu teď usídlil – ti by chtěli mít zemědělský průmysl. Ale doposud to k ničemu nevede, ledaže promarní kapitál.“

„Ale proč to vlastně neděláme jako obchodníci? Proč nekácíme zahrady a neprodáváme lýčí?“ vrátil se Levin k myšlence, která ho překvapila.

„Inu, jak jste říkal, jsme strážci ohně. A tamto není věc pro šlechtice. A svou šlechtickou věc neděláme tady na volbách, ale tam, ve svém zákoutí. Také máme určitý stavovský instinkt, co se má a co ne. Kolikrát se tak dívám na sedláky: když je to pořádný sedlák, hledí si propachtovat půdy co může nejvíc. A i když je půda nevím jak špatná, stejně ji obdělává. Taky nepočítá a jenom škoduje.“

„A my zrovna tak,“ řekl Levin. „Moc a moc mě těšilo,“ dodal, když spatřil, že se k němu blíží Svijažskij.

„Vidíte, potkali jsme se tu prvně od té doby, co jsme byli u vás,“ řekl statkář, „a zapovídali jsme se.“

„Copak, zahubovali jste si na nové pořádky?“ s úsměvem prohodil Svijažskij.

„To víte.“

„Člověk si musí občas ulevit.“