VI

Poněvadž Sergej Ivanovič nevěděl, kdy bude moci odjet z Moskvy, netelegrafoval bratrovi, aby mu poslal povoz. Levin nebyl doma, když Katavasov a Sergej Ivanovič, zčernalí prachem jako mouřenínové, dojeli v kryté čtyřkolce vypůjčené na stanici kolem poledne k pokrovské usedlosti. Kitty seděla s otcem a sestrou na balkóně. Poznala švagra a běžela dolů, aby ho uvítala.

„Že vám hanba není, proč jste nám nedal vědět,“ kárala Sergeje Ivanoviče. Podala mu ruku a nastavila čelo k políbení.

„Dojeli jsme krásně a aspoň jsme vás neobtěžovali,“ odpověděl Koznyšov. „Jsem tak zaprášený, radši ke mně moc nechoďte. Byl jsem tak zaneprázdněn, že jsem ani nevěděl, kdy se uvolním. A vy se pořád,“ dodal s úsměvem, „oddáváte tichému štěstí stranou proudu ve své tiché zátoce. Vidíte, náš přítel Fjodor Vasiljič se taky konečně vypravil.“

„Ale já nejsem žádný černoch, až se umyju, zase budu docela k světu,“ řekl Katavasov svým obvyklým žertovným způsobem, podal Kitty ruku, usmíval se a zuby se mu v černém obličeji zvlášť oslnivě leskly.

„Kosťa bude mít velkou radost. Šel se podívat do dvora. Už by tu měl hnedle být.“

„Pořád po hospodářství. Opravdu zátoka,“ pravil Katavasov. „Ale my v městě kromě srbské vojny nic neznáme. Jakpak se na to dívá můj přítel? Jistě nějak jinak než ostatní?“

„Ale tak, nijak zvlášť, jako každý,“ odpověděla Kitty a poněkud rozpačitě se ohlédla po Sergejovi Ivanoviči. „Tak já pro něho pošlu. A my tu máme tatínka. Přijel nedávno z ciziny.“

Kitty poslala pro Levina, zařídila vše, aby se zaprášení hosté mohli jít umýt, jeden do pánského pokoje, druhý do pokoje Dollina, postarala se jim o svačinu, a využívajíc práva na rychlý pohyb, jehož byla zbavena po dobu těhotenství, vyběhla na balkón.

„To je Sergej Ivanovič a Katavasov, profesor,“ řekla.

„Pěkné nadělení v tomhle vedru!“ poznamenal kníže.

„Ba ne, tatínku, je moc milý a Kosťa ho má moc rád,“ skoro prosebně řekla Kitty, když zpozorovala, že se otec tváří posměšně.

„Vždyť nic neříkám.“

„Jdi za nimi, drahoušku,“ obrátila se Kitty k sestře, „a bav je. Potkali na nádraží Stivu, vede se mu dobře. A já poběžím k Míťovi. Jako naschvál jsem ho nenakojila už od rána. Teď se probudil a jistě křičí.“ Cítila už, jak ji tlačí mléko, a rychlým krokem se ubírala do dětského pokoje.

Skutečně, nejen uhádla (její spojení s dítětem ještě nebylo přerušeno), ale z toho, že ji tlačilo mléko, poznala najisto, že dítě má hlad.

Ještě než došla k dětskému pokoji, věděla, že dítě křičí. A křičelo opravdu. Uslyšela jeho hlas a přidala do kroku. Ale čím rychleji šla, tím hlasitěji křičelo. Byl to pěkný, zdravý hlas, jenže hladový a nedočkavý.

„Jak dlouho už je vzhůru, chůvo?“ kvapně řekla Kitty a sedla si na židli, aby se připravila ke kojení. „Honem mi ho sem dejte. Bože, chůvo, s vámi je kříž, ten čepeček mu uvážete potom!“

Dítě křičelo hlady, divže se neztrhalo.

„Ale to přece nejde, mladá paní,“ řekla Agafja, která byla v dětském pokoji téměř stálým hostem. „Musí být hezky ustrojený. Kuk! Kukuč!“ volala na dítě a matky si nevšímala.

Chůva nesla dítě matce. Agafja šla za nimi a rozplývala se něhou.

„Zná mě, zná mě. Věřte, Katěrino Alexandrovno, na mou duši mě poznal!“ překřikovala Agafja Michajlovna dítě.

Ale Kitty ji neposlouchala. Její netrpělivost vzrůstala úměrně, jak rostla netrpělivost dítěte.

Pro tu netrpělivost se dlouho nic nedařilo. Dítě nebralo prs, jak mělo, a zlobilo se.

Konečně se po zuřivém zalykavém křiku a polykání naprázdno dalo všecko do pořádku, matka i dítě se uklidnily zároveň a ztichly.

„Ale je chudinka celý zpocený,“ šeptala Kitty ohmatávající děťátko. „A jak jste přišla na to, že vás pozná?“ dodala a pozorovala úkosem synova očka, potutelně – jak se jí zdálo – vykukující pod svezlým čepečkem, na tvářičky, které se stejnoměrně nadouvaly, a na ručku s červenou dlaní, kterou dělal kruhovité pohyby.

„To není možné. Kdyby už rozeznával osoby, musel by poznat mě,“ řekla Kitty na ujišťování Agafji a usmála se.

Usmívala se. Sice říkala, že syn ještě nemůže nikoho poznávat, ale ve svém srdci věděla, že poznává i Agafju, že dokonce všecko ví a všemu rozumí, že zná a chápe ještě mnoho věcí, které nezná nikdo, a že ona, matka, je poznala a pochopila jen jeho zásluhou. Pro Agafju Michajlovnu, pro chůvu, dědečka, dokonce pro otce byl Míťa živou bytostí, která vyžadovala jen hmotnou péči; ale pro matku byl už dávno myslící bytostí, s kterou ji pojil celý řetěz duševních vztahů.

„Však až se probudí, uvidíte sama. Když takhle udělám, hned se drobeček začne smát, jako když vyjde sluníčko,“ říkala Agafja.

„No dobře, dobře, pak uvidíme,“ zašeptala Kitty. „Teď už pojďte, on usíná.“