XXVIII

Po příjezdu do Petrohradu se Vronskij a Anna ubytovali v jednom z nejlepších hotelů. Vronskij zvlášť, v dolním poschodí, Anna s dítětem, kojnou a služebnou nahoře ve velkém čtyřpokojovém apartmá.

Hned první den se Vronskij rozjel k bratrovi. Nalezl tam matku, která si přijela z Moskvy něco vyřídit. Matka i švagrová ho přivítaly jako vždy. Vyptávaly se ho, jak se měl v cizině, hovořily o společných známých, ale ani slovem se nezmínily o jeho poměru. Avšak bratr přijel nazítří ráno k Vronskému a sám se ho na Annu zeptal. Alexej Vronskij mu přímo prohlásil, že se na svůj poměr s Kareninovou dívá jako na manželství; doufá, že dosáhnou rozvodu, a pak se s ní ožení, a než se tak stane, považuje ji za svou pravoplatnou manželku; žádal bratra, aby to vyřídil matce a své ženě.

„Jestli to neschvaluje společnost, to je mi jedno,“ řekl Vronskij, „ale chtějí-li moji příbuzní udržet se mnou příbuzenské vztahy, musí mít stejný vztah k mé ženě.“

Starší bratr, ačkoli měl názory mladšího bratra vždy v úctě, dost dobře nevěděl, zda má, či nemá pravdu, dokud celou věc nerozhodla společnost. Ale osobně proti tomu nic nenamítal a šel s Alexejem k Anně.

Jako přede všemi i před bratrem Vronskij Anně vykal a jednal s ní jako s dobrou známou, ale přitom se rozumělo, že bratr ví o jejich poměru, a mluvilo se o tom, že Anna pojede k Vronskému na statek.

Přes svou společenskou zkušenost upadl Vronskij ve svém novém postavení do zvláštního omylu. Zdálo by se, že by si měl uvědomit, že jemu i Anně jsou vyšší kruhy uzavřeny; ale teď se mu v hlavě rodily jakési mlhavé představy, že něco takového se dělo jen za starých časů; že však nyní, v době rychlého pokroku (aniž sám pozoroval, byl teď zastáncem každého pokroku), se názory společnosti změnily a že otázka, zda budou, či nebudou přijati ve společnosti, zůstává otevřená. Společnost u dvora – přemýšlel – ji ovšem nepřijme, ale dobří známí mohou a musí vše náležitě pochopit.

Můžete prosedět několik hodin se zkříženýma nohama stále v jedné poloze, víte-li, že vám nic nezabrání, abyste polohu změnili. Ale když člověk ví, že sedět takto se zkříženýma nohama musí, pak dostane křeče, nohy se mu budou škubat a natahovat se tam, kam by je chtěl dát. Tak se vedlo i Vronskému, pokud šlo o vyšší společnost. Ačkoli vskrytu duše věděl, že společnost je pro ně uzavřena, zkoušel, zda se teď nezmění a nepřijme je. Záhy však zpozoroval, že společnost je sice otevřena pro něho osobně, že však je uzavřena pro Annu. Bylo to jako při hře na kočku a myš. Ruce, které se zdvihly před ním, rázem klesaly dolů před Annou.

Jedna z prvních dam petrohradské smetánky, s kterými se Vronskij setkal, byla jeho sestřenka Betsy.

„Konečně!“ uvítala ho radostně. „A co Anna? To mám radost! Kde bydlíte? Dovedu si představit, jak vám po takovém kouzelném cestování musí náš Petrohrad připadat hrozný. Dovedu si představit vaše líbánky v Římě. Co je s rozvodem? Už to máte odbyté?“

Vronskij postřehl, že Betsino nadšení ochladlo, jakmile se dověděla, že rozvod ještě nebyl proveden.

„Lidé po mně hodí kamenem, to vím,“ řekla, „ale přijdu za Annou. Ano, jistě přijdu. Zdržíte se tu dlouho?“

A vskutku ještě téhož dne přišla. Ale její tón byl docela jiný než kdysi. Patrně si zakládala na své odvaze a přála si, aby Anna ocenila její věrné přátelství. Zdržela se sotva deset minut, bavíc se o společenských novinkách, a na odchodu utrousila:

„Neřekla jste mi, kdy se rozvádíte. Já jsem řekněme hodila všecko za hlavu, ale ti upjatci do vás budou pražit, dokud se nevezmete. A to je dnes tak jednoduché. Ça se fait.¹ Tedy v pátek odjíždíte? Škoda, že už se neuvidíme.“

Z Betsina tónu by Vronskij býval měl pochopit, čeho se může od společnosti nadít. Ale ještě učinil pokus ve vlastní rodině. Na matku nespoléhal. Věděl, že matka, tak nadšená Annou v prvních dobách známosti, byla k ní teď neúprosná, poněvadž syn si kvůli ní zničil kariéru. Ale skládal velké naděje do bratrovy ženy Varji. Myslil, že Varja nehodí po Anně kamenem, ale prostě a rozhodně pojede k ní a pozve ji.

Hned druhý den po příjezdu jel Vronskij k Varje, a protože ji nalezl samotnou, rovnou vyslovil své přání.

„Ty víš, Alexeji,“ začala, když ho vyslechla, „jak tě mám ráda a jak jsem ochotna pro tebe všecko udělat. Ale mlčela jsem, protože jsem věděla, že ani tobě, ani Anně Arkaďjevně nemohu prospět,“ řekla, při čemž zvlášť pečlivě vyslovila jméno „Anna Arkaďjevna“. „Nemysli, prosím tě, že ji chci odsuzovat. To nikdy. Možná že bych na jejím místě jednala stejně. Nezabývám se a ani se nemohu zabývat podrobnostmi,“ pokračovala a nesměle se mu dívala do zasmušilé tváře. „Ale musíme nazývat věci pravým jménem. Chceš, abych jela k ní, zvala ji k nám, a tím ji rehabilitovala ve společnosti. Ale pochop, že to nemohu udělat. Mám dorůstající dcery a musím vést společenský život kvůli muži. Dobře, šla bych k Anně Arkaďjevně. Ona by pochopila, že ji nemohu zvát anebo to musím udělat tak, aby se nesetkala s lidmi, kteří na věc pohlížejí jinak. Vždyť to by ji urazilo. Nemohu ji pozvednout…“

„Ale já nemyslím, že by byla klesla hlouběji než sta a sta žen, – které k vám smějí!“ přerušil ji Vronskij. Ještě víc se zasmušil a vstal už mlčky. Poznal, že švagrová své rozhodnutí nezmění.

„Alexeji! Nehněvej se na mne. Chápej, prosím tě, že za to nemohu,“ řekla Varja a dívala se na něho s nesmělým úsměvem.

„Nehněvám se na tebe,“ odpověděl stále tak chmurně, „ale mrzí mě to dvojnásob. Mrzí mě ještě, že tím zaniká naše přátelství. Dejme tomu, že nezaniká, ale je narušeno. Chápeš, že ani já nemohu jinak.“

A s těmi slovy odešel.

Vronskij pochopil, že další pokusy jsou marné, že musí strávit v Petrohradě těch několik dní jako někde v cizím městě a vyhýbat se jakýmkoli stykům s dřívější společností, aby nebyli vystaveni nepříjemnostem a urážkám, které mu byly takovou mukou. K největším nepříjemnostem v Petrohradě patřilo, že Karenin a jeho jméno bylo snad všude. Nedalo se o ničem mluvit, aby se řeč nestočila na Karenina, nedalo se nikam jet, aby ho nepotkali. Tak se aspoň zdálo Vronskému. Když má někdo bolavý prst, také se mu pořád zdá, že jako z udělání musí o všecko zavadit právě tím bolavým prstem.

Pobyt v Petrohradě se zdál Vronskému o to tíživější, že celou tu dobu pozoroval u Anny jakousi nezvyklou náladu, v které se nevyznal. Někdy se k němu chovala milostně, jindy zas byla chladná, popudlivá a nevyzpytatelná. Něco ji trápilo, něco mu tajila a zdánlivě nevnímala všechny ty urážky, které mu otravovaly život a pro ni, při jejím jemném postřehu, musely být ještě větší trýzní.