XVI

Kolem desáté hodiny seděli u Levina starý kníže, Sergej Ivanovič a Stěpan Arkaďjič, a když pohovořili o rodičce, mluvili také o jiných věcech. Levin poslouchal, bezděčně při těch řečech vzpomínal na nedávnou událost, na všechno, co se zběhlo do dnešního rána, a vzpomínal i na sebe, jaký byl včera, než se to stalo. Od té doby jako by uplynulo sto let. Připadal si jako na nějakém nedostupném vrcholu, z kterého opatrně sestupoval, aby neurazil své společníky. Mluvil a bez ustání myslil na ženu, zevrubně uvažoval, jak se jí daří, vzpomínal na syna a snažil se přivyknout myšlence na jeho existenci. Celý ženský svět, který pro něho nabyl nového, neznámého významu po tom, co se oženil, stoupl teď v jeho představách do takové výše, že jej nemohl ve své fantazii obsáhnout. Naslouchal rozhovoru o včerejším obědě v klubu a přemýšlel: Co teď asi dělá, jestlipak usnula? Jak se jí daří? Nač myslí? Křičí syn Dmitrij? A uprostřed rozmluvy, uprostřed věty vyskočil a odcházel z pokoje.

„Vzkaž mi, jestli k ní smím,“ pravil kníže.

„Dobře, hned,“ odpověděl Levin a bez meškání šel k ní.

Nespala, ale tiše rozmlouvala s matkou o brzkých křtinách.

Byla hezky ustrojená, učesaná, měla parádní čepeček bledě modře zdobený, ruce položené na pokrývce a ležela naznak. Přivítala ho pohledem a pohledem ho volala k sobě. Její pohled, i tak jasný, rozjasňoval se ještě víc, když se muž blížil k ní. Ve tváři se jí zračila podobná proměna z pozemského v nadpozemské, jaká bývá ve tvářích zesnulých; jenže tam je to loučení, zde to byl pozdrav na uvítanou. Opět ho zaplavilo vzrušení jako ve chvíli, kdy rodila. Vzala ho za ruku a ptala se, zda spal. Nebyl schopen odpovědi a odvrátil se, protože si uvědomil svou slabost.

„A já jsem si zdřímla, Kosťo!“ řekla mu. „A je mi teď tak dobře.“

Dívala se na něho, ale vtom se její výraz změnil.

„Dejte mi ho,“ řekla, jakmile zaslechla, že dítě zapištělo. „Dejte mi ho sem, Lizaveto Petrovno, ať se taky podívá.“

„No, tak ať se táta podívá,“ řekla Lizaveta Petrovna, zvedla cosi červeného, podivného a rozkývaného a přinesla to. „Počkejte, nejdřív se dáme do pořádku.“ A Lizaveta Petrovna položila to kývající se, červené něco na postel, začala dítě rozvinovat a zavinovat, zdvíhala je a převracela jedním prstem a něčím je zasypávala.

Při pohledu na to žalostné stvořeníčko se Levin marně snažil najít ve svém nitru aspoň nějaké příznaky otcovské lásky. Cítil k té bytosti jen ošklivost. Ale když bylo dítě rozbalené, když se mihly tenoučké ručky a šafránově zbarvené nožky, rovněž s prstíky, dokonce s nápadným palcem, a když Levin viděl, jak Lizaveta Petrovna rovná ty zkroucené ručky jako nějaká měkká péra a balí je do plenek, zmocnila se ho taková lítost nad tím stvořením a takový strach, aby mu neublížila, že ji chytil za ruku.

Lizaveta Petrovna se dala do smíchu.

„Nic se nebojte!“

Když bylo dítě převinuto a proměněno v tuhou loutku, Lizaveta je pohoupala, jako by se chlubila svým dílem, a odklonila se, aby Levin mohl vidět syna v celé jeho kráse.

Kitty se na ně úkosem dívala a oka z nich nespustila.

„Dejte mi ho, dejte ho sem!“ řekla, a dokonce se chtěla nadzvednout.

„Co to děláte, Katěrino Alexandrovno, to nesmíte, takové prudké pohyby! Počkejte, hned vám ho podám. Jenom se ukážeme tatínkovi, co jsme za pašáka!“

A Lizaveta zdvihla k Levinovi jednou rukou (druhá podpírala prsty kývající se hlavičku) toho podivného červeného tvora, který se kroutil a schovával hlavu za okraj pleny. Ale měl také nos, šilhavé oči a mlaskající rty.

„Krásné dítě!“ řekla Lizaveta Petrovna.

Levin trpce vzdychl. To krásné dítě v něm budilo jen ošklivost a útrpnost. Vůbec to nebyl cit, jaký očekával.

Odvrátil se, zatímco Lizaveta Petrovna kladla dítě k prsu, na který ještě nebylo zvyklé.

Najednou Levina přiměl smích, aby zvedl hlavu. To se zasmála Kitty. Dítě si vzalo prs.

„Tak dost, už dost!“ říkala Lizaveta Petrovna, ale Kitty dítě nepustila. Usnulo jí v náručí.

„Teď se podívej,“ pravila Kitty, otáčejíc k němu dítě tak, aby na ně viděl. Stařecký obličejík se najednou svraštil ještě víc a dítě kýchlo.

Levin se sotva ubránil slzám něhy, s úsměvem ženu políbil a odešel z pokoje.

Cítil k tomu tvorečku něco úplně jiného, než očekával. Nic veselého a radostného v tom citu nebylo; naopak, byl to nový mučivý strach. Bylo to vědomí, že je zde nová oblast zranitelnosti. A to vědomí bylo první dobu tak mučivé, strach, aby se tomu bezbrannému stvoření něco nestalo, byl tak mocný, že za ním mizel zvláštní pocit bláhové radosti a téměř pýchy, který se ho zmocnil, když dítě kýchlo.