XVIII

„Ještě mám něco, ty víš co. Týká se to Anny,“ řekl po krátké pomlčce Stěpan Arkaďjič, když ze sebe setřásl nelibý dojem.

Jakmile Oblonskij vyslovil Annino jméno, obličej Alexeje Alexandroviče se úplně změnil, místo nedávné živosti se v něm objevila únava a mrtvolná bledost.

„Co si vlastně ode mne přejete?“ řekl a otočil se v křesle skládaje skřipec.

„Rozhodnutí, jakékoli rozhodnutí, Alexeji Alexandroviči. Obracím se teď k tobě (ne jako k oklamanému manželu, chtěl říci Stěpan Arkaďjič, ale v obavě, aby tím nepokazil celou věc, nahradil to slovy:) ne jako k státníkovi (což se sem nehodilo), ale prostě jako k člověku, a to jako k dobrému člověku a křesťanu. Musíš se nad ní slitovat.“

„Totiž v čem vlastně?“ řekl Karenin tiše.

„Ano, slitovat se nad ní. Kdybys ji viděl jako já – strávil jsem s ní celou zimu –, jistě by ses nad ní ustrnul. Její situace je hrozná, doslova hrozná.“

„Myslil jsem,“ odpověděl Alexej Alexandrovič ještě vyšším, skoro pisklavým hlasem, „že Anna Arkaďjevna má všecko, co si sama přála.“

„Ach proboha, Alexeji Alexandroviči, nechme těch rekriminací! Co bylo – bylo, a ty víš, po čem Anna touží a nač čeká – na rozvod.“

„Ale já jsem se domníval, že Anna Arkaďjevna upustila od rozvodu, když si kladu závaznou podmínku, že syn zůstane mně. V tom smyslu jsem také odpověděl a soudil jsem, že věc je vyřízena. A pokládám ji za vyřízenou,“ zavřískl Alexej Alexandrovič.

„Ale nerozčiluj se, proboha,“ řekl Stěpan Arkaďjič a chlácholivě položil švagrovi ruku na koleno. „Věc není vyřízena. Dovolíš-li mi, abych ji rekapituloval, měly se věci takto: když jste se rozešli, zachoval ses velkoryse a nejvýš ušlechtile. Dal jsi jí všecko – volnost, a dokonce rozvod. Ona to ocenila. Ne, jen si nemysli. Skutečně to plně ocenila. Natolik, že v těch prvních chvílích, protože si byla před tebou vědoma své viny, všecko náležitě nezvážila a ani nemohla zvážit. Zřekla se všeho. Ale život a čas ukázal, že její postavení je zoufalé a nemyslitelné.“

„Život Anny Arkaďjevny mě nemůže zajímat,“ přerušil ho Alexej Alexandrovič a povytáhl obočí.

„Dovol, abych tomu nevěřil,“ jemně namítl Stěpan Arkaďjič. „Její situace je pro ni trapná a přitom z toho nikdo nemá pražádnou výhodu. Řekneš, že si to zaslouží. Ví to a o nic tě neprosí. Říká rovnou, že od tebe nesmí nic chtít. Ale já, my všichni příbuzní, kteří ji máme rádi, tě prosíme, zapřísaháme tě. Proč se trápí? Co z toho kdo má?“

„Dovolte, zdá se, že ze mne děláte obžalovaného,“ vyhrkl Karenin.

„Ale ne, vůbec ne, rozuměj mi,“ řekl Stěpan Arkaďjič a opět se dotkl jeho ruky, jako by byl přesvědčen, že ten dotek švagra obměkčuje. „Říkám jenom tolik, že je v zoufalé situaci, kterou můžeš zmírnit a přitom nic neztratíš. Zařídím ti všecko tak, že o tom ani nebudeš vědět. Vždyť jsi to slíbil.“

„Slib byl učiněn dříve. A domníval jsem se, že otázka, co se synem, bude rozhodující. Kromě toho jsem doufal, že Anna Arkaďjevna bude mít tolik velkomyslnosti…,“ namáhavě ze sebe vypravil zbledlý Alexej Alexandrovič a rty se mu třásly.

„A také všecko přenechává tvé velkomyslnosti. Prosí, úpěnlivě prosí o jedinou věc – aby byla vysvobozena z dnešní nesnesitelné situace. Už nežádá syna. Alexeji Alexandroviči, jsi dobrý člověk. Vžij se na okamžik do jejího postavení. Otázka rozvodu je pro ni v dané situaci otázkou života a smrti. Kdybys byl už dříve neslíbil, smířila by se se svým osudem a žila by na venkově. Ale ty jsi slíbil, ona ti napsala a přestěhovala se do Moskvy. A v Moskvě, kde každé setkání je pro ni jako nůž do srdce, v Moskvě žije už půl roku a denně čeká na rozhodnutí. Vždyť to je stejné, jako nechat odsouzenci celé měsíce oprátku na krku a slibovat mu, že možná bude popraven a možná dostane milost. Slituj se nad ní, a já bych mohl všecko tak zařídit… Tvoje skrupule…“

„O tom nemluvím, o tom…,“ štítivě ho přerušil Alexej Alexandrovič. „Ale možná, že jsem slíbil něco, co jsem neměl právo slibovat.“

„Odmítáš tedy splnit, co jsi slíbil?“

„Nikdy jsem neodmítal splnit, co je možné, ale chci mít čas na rozmyšlenou, abych věděl, do jaké míry je slib splnitelný.“

„Ne, Alexeji Alexandroviči!“ zvolal Oblonskij a vyskočil. „Tomu nechci věřit. Ona je tak nešťastná, jak jen může být žena nešťastná, a nesmíš odepřít tak…“

„Do jaké míry je slib splnitelný. Vous professez d’être un libre penseur.¹ Ale já jako člověk věřící nemohu v takové závažné věci jednat proti křesťanskému zákonu.“

„Ale v křesťanských společnostech i u nás, pokud vím, je rozvod dovolen,“ řekl Stěpan Arkaďjič. „Rozvod připouští i naše církev. A vidíme…“

„Připouští, ale ne v tomto smyslu.“

„Alexeji Alexandroviči, já tě nepoznávám,“ pravil Oblonskij po chvíli mlčení. „Což jsi neodpustil vše (a což jsme to neocenili?) a nebyl jsi ochoten – právě, žes byl veden křesťanskými city – všecko obětovat? Sám jsi říkal, že dáš i plášť, když ti berou sukni, a teď…“

„Žádám,“ náhle vstávaje zapištěl Alexej Alexandrovič, bledý a s třesoucí se bradou, „žádám, abyste přestal, přestal… o tom mluvit.“

„Ach ne! No, odpusť, odpusť mi, jestli jsem tě rozladil,“ začal Stěpan Arkaďjič s rozpačitým úsměvem a podával Kareninovi ruku, „ale přece jsem jako vyslanec jenom vyřizoval, co jsem měl uloženo.“

Alexej Alexandrovič mu podal ruku a zamyslil se.

„Musím si všecko rozmyslit a zeptat se na radu. Pozítří dostanete určitou odpověď,“ dodal po chvíli přemýšlení.