X

Malíř Michajlov měl jako vždy napilno, když mu byly přineseny navštívenky hraběte Vronského a Goleniščeva. Dopoledne pracoval v ateliéru na velkém plátně. Když přišel domů, rozzlobil se na ženu, že si neuměla poradit s domácí, která chtěla peníze.

„Už jsem ti stokrát říkal, že nemáš nic vykládat. Beztak jsi káča, a jak spustíš italsky, jsi káča teprv,“ řekl jí po dlouhé hádce.

„Tak to nemáš tak dlouho nechávat, já za nic nemůžu. Kdybych měla peníze…“

„Dej mi pokoj, proboha!“ zvolal Michajlov a v hlase se mu třásly slzy. Zacpal si uši, šel do své pracovny za přepážkou a zamkl za sebou. „Motovidlo!“ zabručel, usedl ke stolu, rozevřel desky a hned se s obzvláštním zápalem pustil do rozdělané kresby.

Nikdy nepracoval s takovým zápalem a zdarem, jako když se mu zle dařilo, zejména když se hádal s ženou. „Och, radši bych se neviděl!“ myslil si, ale přesto pokračoval v práci. Dělal studii člověka zachváceného zlobou. Měl jednu kresbu udělanou už dříve, ale nebyl s ní spokojen. Ne, tamto bylo lepší… Kampak to jen dal? Šel za ženou a zamračeně, aniž o ni pohledem zavadil, zeptal se staršího děvčátka, kde mají papír, který jim dal. Papír se zavrženou studií se našel, ale byl ušpiněný a pokapaný stearinem¹. Michajlov si kresbu přesto vzal, dal si ji na stůl, poodstoupil a přimhouřenýma očima si ji prohlížel. Najednou se usmál a radostně zamával.

„To je ono!“ Hned se chopil tužky a rychle kreslil. Stearinová skvrna dala člověku novou pózu.

Kreslil tuto novou pózu a vtom si vzpomněl na tvář obchodníka, u kterého kupoval doutníky, energickou tvář s vystouplou bradou, a ten obličej, tu bradu člověku nakreslil. Zasmál se radostí. Mrtvý, vymyšlený člověk se náhle proměnil v člověka živého, který už nemohl být změněn. Člověk žil a byl jasný, neklamný, určitý. Mohl kresbu opravit, jak to postava vyžadovala, mohl, ba musel nakreslit jinak nohy, úplně změnit polohu levé ruky, odhrnout vlasy. Ale když ty opravy dělal, postavu přitom neměnil, jen odhazoval, co ji zakrývalo. Snímal z ní vlastně roušky, pod nimiž ji nebylo celou vidět. Každý nový tah jen ještě více odhaloval celou postavu v celé její energické síle – tak, jak se mu náhle zjevila, když se na ní udělala stearinová skvrna. Opatrně ji dokresloval, když mu byly přineseny navštívenky.

„Hned, hned!“

Šel za ženou.

„Tak už se nezlob, Sášo!“ řekl jí s nesmělým, něžným úsměvem. „Byla to tvoje vina, byla to vina moje. Všecko zařídím.“ Když se udobřil s ženou, oblékl si olivový svrchník se sametovým límečkem, nasadil si klobouk a ubíral se do ateliéru. Na zdařilou postavu už ani nevzpomněl. Nyní ho těšilo a vzrušovalo, že jeho ateliér chtějí navštívit ti vznešení Rusové, kteří přijeli kočárem.

O svém obraze, který měl nyní na stojanu, si v hloubi duše vytvořil jediný názor – že totiž takový obraz ještě nikdy nikdo nenamaloval. Nenamlouval si, že by jeho obraz byl nad všecky Raffaely, avšak věděl, že myšlenku, kterou chtěl vyjádřit a také vyjádřil svým obrazem, nikdy nikdo nevyjádřil. To věděl najisto a věděl to už dávno, od chvíle, kdy začal malovat. Ale úsudek jiných lidí, ať šlo o kohokoli, měl pro něho nicméně obrovskou důležitost a vzrušoval ho do hloubi duše. Každá i zcela nepatrná poznámka, svědčící o tom, že soudce vidí alespoň malý díl toho, co vidí ve svém obraze on sám, každá taková poznámka vzrušovala umělce do hloubi duše. Svým soudcům vždy připisoval hlubší chápání, než bylo jeho vlastní, a vždy od nich očekával něco, co sám ve svém obraze neviděl. A domníval se, že v úsudcích diváků to často nalézá.

Blížil se rychlým krokem ke dveřím ateliéru. Anna stála ve stínu v bráně a poslouchala vášnivý výklad Goleniščevův, ale zároveň si asi přála prohlédnout si přicházejícího malíře. Michajlov byl sice rozrušen, ale její postava v měkkém osvětlení ho uchvátila. Ani sám nezpozoroval, jak cestou k nim zachytil a vstřebal ten dojem (stejně jako tomu bylo s bradou obchodníka s doutníky) a kamsi jej uschoval, aby jej vynesl na světlo, až bude třeba. Hosté, už předem zklamaní Goleniščevovým výkladem o umělci, byli ještě více zklamáni jeho zevnějškem. Svou zavalitou střední postavou, houpavou chůzí, hnědým kloboukem, olivovým svrchníkem a úzkými kalhotami, ačkoli se už dávno nosily široké, a zejména svým všedním širokým obličejem a výrazem, který byl směsicí ostychu i snahy po zachování vlastní důstojnosti, tím vším vzbudil Michajlov nepříznivý dojem.

„Račte dále, prosím,“ řekl. Snažil se přitom vypadat lhostejně. Vešel do předsíně, vytáhl z kapsy klíč a odemkl dveře.