XXX

Svijažskij vzal Levina pod paží a šel s ním ke svým přátelům. Teď už nebylo možné vyhnout se Vronskému. Stál s Oblonským a Koznyšovem a díval se přímo na přicházejícího Levina.

„Těší mě. Měl jsem tuším potěšení setkat se s vámi… u kněžny Ščerbacké,“ řekl, když podával Levinovi ruku.

„Ano, na naše setkání se dobře pamatuju,“ řekl Levin. Zbrunátněl, ihned se otočil a dal se do řeči s bratrem.

Vronskij se jen nepatrně usmál, hovořil dál se Svijažským a patrně neměl žádný zájem navazovat s Levinem nějaký rozhovor. Ale Levin se za řeči s bratrem neustále po Vronskému ohlížel a přemýšlel, co by mu řekl, aby napravil svou nezdvořilost.

„Co teď přijde?“ zeptal se Levin, ohlížeje se po Svijažském a Vronském.

„Jde o Snětkova. Musí se vzdát kandidatury, anebo ji přijmout,“ odpověděl Svijažskij.

„A přijal ji, nebo ne?“

„V tom je ten háček, že ani to, ani ono,“ ozval se Vronskij.

„A když odmítne, kdo bude potom kandidovat?“ zeptal se Levin a díval se na Vronského.

„Kdo chce,“ pravil Svijažskij.

„Vy budete?“ otázal se Levin.

„Já rozhodně ne,“ řekl Svijažskij rozpačitě a vrhl ustrašený pohled na jízlivého pána, který stál vedle Koznyšova.

„A kdo tedy? Něvědovskij?“ řekl Levin už celý popletený.

Ale to bylo ještě horší. Něvědovskij a Svijažskij byli oba kandidáty.

„Já v žádném případě,“ ozval se jízlivý pán.

Byl to sám Něvědovskij. Svijažskij s ním seznámil Levina.

„Taky už tě to chytilo?“ pravil Oblonskij a mrkl na Vronského. „Je to jako dostihy. Můžeš sázet.“

„Jistě, člověka to chytí,“ řekl Vronskij. „A když se do toho jednou dá, chce věc dokončit. Musí bojovat!“ Vronskij se zachmuřil a sevřel silné čelisti.

„Ale ten Svijažskij se vyzná! Všecko je mu tak jasné.“

„Ó ano,“ řekl Vronskij roztržitě.

Nastalo mlčení, za něhož Vronskij – protože někam se dívat musel – pohlédl na Levina, na jeho nohy, stejnokroj, pak se mu podíval do obličeje, a když viděl zasmušilý zrak, který se na něho upíral, řekl, aby vůbec něco řekl:

„A jak to, že trvale žijete na venkově a přitom nejste smírčím soudcem? Nemáte stejnokroj smírčího soudce.“

„Proto, že smírčí soud pokládám za hloupou instituci,“ odpověděl Levin nevrle, ačkoli celou dobu čekal, kdy bude mít příležitost rozhovořit se s Vronským, aby mohl napravit svou nezdvořilost.

„To bych netvrdil, naopak,“ s klidným údivem řekl Vronskij.

„Jsou to hračičky,“ přerušil ho Levin. „Smírčí soudce nepotřebujeme. Celých osm let jsem neměl ani jeden případ. A pokud jsem nějaký měl, vždycky to obrátili naruby. Smírčí soudce je čtyřicet verst od nás. Kvůli věci, v které jde o dva ruble, musím posílat právního zástupce, který mě přijde na patnáct rublů.“

A Levin vyprávěl, jak chalupník ukradl mlynáři mouku, a když se mlynář ozval, žaloval ho chalupník pro urážku na cti. Nebylo to vůbec k věci, znělo to hloupě a Levin to sám cítil, když to všecko vykládal.

„Ó, to je samorost!“ prohlásil Oblonskij se svým nejcukrovějším úsměvem. „Ale už pojďte, zdá se, že se hlasuje…“

A rozešli se.

„Nechápu,“ řekl Koznyšov, jemuž neušlo, jakého přehmatu se bratr dopustil, „nechápu, jak někdo může tak absolutně postrádat jakýkoli politický takt. Tohle nám Rusům chybí. Gubernský maršálek je náš odpůrce a ty se s ním přítelíčkuješ a prosíš ho, aby kandidoval. A hrabě Vronskij… Nebudu s ním pěstovat nějaké přátelské styky. Zval mě na oběd a já k němu nepojedu. Ale je to náš člověk, tak proč si z něho dělat nepřítele? A potom, ptáš se Něvědovského, jestli bude kandidovat. To se nedělá.“

„Už se v ničem nevyznám! A stejně to jsou samé hlouposti,“ odpověděl Levin mrzutě.

„Ovšem, říkáš, že to jsou samé hlouposti, ale jak o ně zavadíš, všecko popleteš.“

Levin se odmlčel a vstoupili společně do velkého sálu. Gubernský maršálek sice tušil nastraženou past a ani nebyl navrhován všemi, ale přece se odhodlal kandidovat. V sále všecko ztichlo a tajemník hromovým hlasem oznámil, že na hodnost gubernského maršálka kandiduje gardový rytmistr Michail Stěpanovič Snětkov.

„Polož ji napravo,“ pošeptal Oblonskij Levinovi, který společně s bratrem přistoupil hned za maršálkem ke stolu. Ale Levin už zapomněl, co mu přátelé vykládali o svém plánu, a bál se, že se Oblonskij zmýlil, když řekl napravo. Levin přistoupil k urně, držel kuličku v pravé ruce, ale pak si ji v domnění, že se mýlí, přendal už před urnou do levé ruky a patrně ji potom vložil nalevo. Znalec stojící vedle urny, který z pouhého pohybu lokte dovedl uhádnout, kam kdo kuličku klade, se nespokojeně zamračil. Neměl na čem pocvičit svůj bystrozrak.

Všechno zmlklo a bylo slyšet, jak sečítají kuličky. Potom zazněl do ticha hlas, který oznámil počet hlasů pro a proti.

Maršálek byl zvolen značnou většinou hlasů. Všechno zahučelo a horempádem se řítilo ke dveřím. Vstoupil Snětkov a šlechtici se k němu hrnuli s gratulacemi.

„Tak už je po všem?“ ptal se Levin Koznyšova.

„Teprve to začíná,“ s úsměvem za Koznyšova odpověděl Svijažskij. „Protikandidát může získat víc hlasů.“

Na to Levin zase úplně zapomněl. Vzpomněl si až teď, že jde o nějakou finesu, ale nebavilo ho rozpomínat se, v čem vlastně záleží. Propadl trudnomyslnosti a rád by z toho davu unikl.

Protože si ho nikdo nevšímal a nikdo ho ani nepotřeboval, odkradl se do malého sálu, kde bylo občerstvení, a pocítil velkou úlevu, když opět spatřil číšníky. Stařičký číšník se ho zeptal, zda si přeje něco k jídlu, a Levin přisvědčil. Dal si kotletu s fazolkami, porozprávěl s číšníkem o jeho dřívějších pánech, a poněvadž už se mu nechtělo do sálu, kde se mu nelíbilo, šel se projít na galerii.

Galerie byla plná dam ve svátečním, které se nahýbaly přes zábradlí a dávaly bedlivý pozor, aby jim neuklouzlo ani slovo z toho, co se mluvilo dole. Kolem dam seděli a stáli elegantní advokáti, profesoři gymnázia s brýlemi a důstojníci. Všude se mluvilo o volbách a o tom, jak je maršálek vyčerpán a jak pěkná byla debata. V jedné skupince slyšel Levin chválit svého bratra. Jakási dáma říkala advokátovi:

„Jsem tak ráda, že jsem slyšela Koznyšova! To stojí za to, zůstat chvíli bez jídla. Báječné! A jak je mu krásně rozumět! To u vás u soudu nikdo neumí takhle mluvit. Jenom Majdl a ještě to zdaleka není takový řečník.“

Levin si vyhledal volné místo u zábradlí, opřel se a díval se a poslouchal.

Všichni šlechtici seděli za přepážkami, rozděleni podle okresů. Uprostřed sálu stál muž ve stejnokroji a vysokým, zvučným hlasem oznamoval: „Na hodnost gubernského maršálka šlechty kandiduje štábní rytmistr Jevgenij Ivanovič Opuchtin!“

Nastalo mrtvé ticho, až se ozval slabý stařecký hlas:

„Vzdal se!“

„Kandiduje dvorní rada Petr Petrovič Bol,“ opět spustil hlas.

„Vzdal se!“ zazněl mladistvý pisklavý hlas.

Znova začínalo totéž a znova „vzdal se“. Tak to trvalo asi hodinu. Levin opřen o zábradlí se díval a poslouchal. Zpočátku se divil a snažil se pochopit, co to znamená; když potom nabyl jistoty, že to zanic nepochopí, začal se nudit. Pak si vzpomněl na všecko to rozčilení a zlobu, jež viděl na všech přítomných, a bylo mu smutno. Rozhodl se, že odejde, a zamířil dolů. Když procházel předsíní galerie, potkal unylého gymnazistu s opuchlýma očima, který tu chodil sem a tam. Na schodech potkal dvojici. Byla to dáma rychle cupitající na vysokých podpatcích a svižný náměstek státního zástupce.

„Říkal jsem vám, že nic nezmeškáte,“ pravil náměstek ve chvíli, když Levin ustoupil dámě z cesty.

Levin už byl na schodišti vedoucím k východu a vytahoval z kapsy u vesty lístek od šatny, když ho dopadl tajemník. „Račte do sálu, Konstantine Dmitriči, hlasuje se.“

Hlasovalo se o Něvědovském, který tak rozhodně odmítal kandidaturu.

Levin přistoupil ke dveřím sálu. Byly zamčeny. Tajemník zaklepal, dveře se otevřely a kolem Levina proklouzli ven dva statkáři, celí zčervenalí.

„Už to není k vydržení,“ řekl jeden z nich.

Za statkářem se vynořil obličej gubernského maršálka. Vypadal hrozně ve své únavě a strachu.

„Říkal jsem ti, že nemáš nikoho pouštět ven!“ okřikl sluhu.

„Já jsem pouštěl pány dovnitř, Vaše Excelence!“

„Bože, bože!“ Gubernský maršálek těžce vzdychl a se svěšenou hlavou se unaveně šoural ve svých bílých kalhotách středem sálu k velkému stolu.

Něvědovskíj získal víc hlasů, jak se také očekávalo, a stal se gubernským maršálkem. Mnoha lidem bylo veselo, mnozí byli spokojení a šťastní, bylo mnoho nadšených i mnoho nespokojených a nešťastných. Gubernský maršálek byl zoufalý a nedovedl to skrýt. Když Něvědovskij vycházel ze sálu, obklopil ho celý zástup a u vytržení ho následoval, stejně jako následoval první den gubernátora, když zahájil volby, a stejně jako následoval Snětkova, když byl zvolen.