XI

Toho dne, kdy Koznyšov přijel do Pokrovského, měl Levin jeden ze svých nejhorších dnů.

Byla to doba horečné práce, kdy se u všeho venkovského lidu projevuje tak neobyčejné vypětí pracovní obětavosti, jaké se neobjevuje za žádných jiných okolností životních a jaké by bylo hodnoceno velmi vysoko, kdyby je dovedli ocenit sami lidé, kteří ty vlastnosti projevují, kdyby se neopakovalo každým rokem a kdyby výsledky tohoto vzepětí nebyly tak prosté.

Posekat a svézt žito a oves, dokosit louky, přeorat úhor, vymlátit a zasít ozimy – to všecko vypadá jednoduše a obyčejně; ale aby se všecko stihlo, musí všichni vesničané od nejstaršího po nejmladšího pracovat bez ustání po ty tři, čtyři neděle třikrát tolik než jindy, přičemž žijí o kvasu, cibuli a černém chlebu, mlátí a svážejí snopy po nocích a na spánek mají nejvýš dvě až tři hodiny denně. A každý rok se to děje po celém Rusku.

Protože Levin strávil většinu života na venkově v těsném styku s lidem, pokaždé v době polních prací cítil, jak ta všeobecná pracovní horečka zachvacuje i jeho.

Zrána jel na první výsev žita, na oves, který stavěli do panáků, vrátil se domů, když žena a švagrová vstávaly, posnídal s nimi a odešel pěšky do dvora, kde měla být uvedena do chodu nová mlátička, aby se připravilo zrní na osev.

Levin se domlouval se správcem i sedláky, doma hovořil s ženou, s Dolly, s jejími dětmi, s tchánem, a přitom celý den myslil pořád a pořád na jedinou věc, která ho v té době kromě starostí v hospodářství zaměstnávala, a ve všem hledal vztah k svému problému: Co vlastně jsem? A kde jsem? A proč jsem tady?

Stál ve stínu nově pokryté stodoly, z jejíhož lískového střešního laťoví, opřeného o čerstvé, oloupané osikové trámy slaměné střechy, dosud neopadalo voňavé listí. Díval se otevřenými vraty, kde při mlácení poletoval a vířil suchý štiplavý prach, díval se na trávu humna ozářenou sálajícím sluncem a na čerstvou slámu, právě vynesenou ze stodoly, pozoroval švitořivé vlaštovky s pestrými hlavičkami a s bílou náprsenkou, jak létají pod střechu, třepetají křídly a v letu se zastavují v otevřených vratech, pozoroval lidi, hemžící se v tmavé prašné stodole, a podivné myšlenky mu táhly hlavou.

K čemu to všecko? Proč tu stojí a nutí ty lidi do práce? Nač se všichni tak činí a hledí mu ukázat svou horlivost? Co se tak namáhá stará Matrjona, jeho známá? (Levin ji léčil, když na ni při ohni padl stropní trám.) Díval se na tu hubenou ženu, jak shrabuje zrno a namáhavě šlape opálenýma, skoro černýma nohama po hrbolatém tvrdém mlatě. Tenkrát se uzdravila; ale ne-li dnes, tedy zítra anebo za deset let ji zahrabou a nic po ní nezbude. Ani po té parádnici v červené sukni, co tak obratně a jemně vyhrabuje z plev klasy. Také ji zahrabou a tady toho strakatého valacha už hodně brzo, myslil si Levin, když se díval na koně, těžce oddychujícího nadmutým chřípím a přešlapujícího po nakloněném kole, které se pod ním otáčelo. Taky ho zahrabou, i podavače Fjodora s jeho kučeravým vousem plným plev a košilí protrženou na bílém rameni. A on tu rozvazuje snopy, poroučí, křičí na ženské a hbitým pohybem upravuje řemen na setrvačníku. A co je hlavní, nezahrabou jenom je, ale i jeho, Levina, a nic z něho nezůstane. Proč?

Levin přemýšlel a přitom se díval na hodinky, aby si vypočítal, kolik se vymlátí za hodinu. Chtěl to vědět, aby podle toho stanovil denní úkol.

Uběhla skoro hodina a teprve začali třetí fůru. Levin šel k podavači a hlasitě, aby překřičel hučící mlátičku, na něho zavolal, že má do mlátičky klást méně.

„Dáváš moc najednou, Fjodore! Vidíš, ucpe se to a pak to nejde tak rychle. Roztřásej pořádně!“

Fjodor, zčernalý prachem, který se mu lepil na zpocený obličej, zavolal cosi v odpověď, ale přesto si nepočínal tak, jak chtěl Levin.

Levin šel k bubnu, odstrčil Fjodora a začal podávat sám.

Pracoval do přestávky, kdy měli dělníci obědvat, což už netrvalo dlouho, potom vyšel s podavačem ze stodoly, zastavil se s ním na humně vedle úhledného žlutého stohu posečeného žita určeného na osev a dal se s ním do řeči.

Podavač byl ze vzdálené vsi, v které Levin dříve pronajímal půdu podle družstevních zásad. Nyní byla propachtována svobodníkovi.

Levin se s podavačem Fjodorem rozhovořil o těchto pozemcích a ptal se, zda by je napřesrok nechtěl Platon, bohatý, řádný sedlák z téže vsi.

„Je to moc peněz, Platonovi by se to nevyplatilo, Konstantine Dmitriči,“ odpověděl dělník a vybíral si klásky, které mu napadaly za propocenou košili.

„Ale jak to, že Kirillovovi se to vyplatí?“

„Miťucha (takto opovržlivě nazval Fjodor svobodníka), ten aby nevydělal, Konstantine Dmitriči! Ten nasadí všecko, ale přijde si na své. Na našince nemá žádný ohled. Ale strejda Fokanyč (tak říkal starému Platonovi), copak ten by dřel z člověka kůži? Jednou dá na dluh, jindá ani nic neveme. A pak má škody. To víte, hodný člověk.“

„Ale proč by měl promíjet dluhy?“

„To víte, lidi jsou všelijaký. Jeden si žije jenom pro sebe, třebas Miťucha, jenom si cpe břicho, ale Fokanyč – to je spravedlivý děda. Ten žije pro duši. Myslí na pánaboha.“

„Jak to, myslí na pánaboha? Jak to, žije pro duši?“ téměř vykřikl Levin.

„Známá věc, podle pravdy, podle vůle Páně. Však jsou lidi všelijaký. Třebas vy, taky byste člověku neublížil…“

„Ano jistě, buď sbohem!“ zvolal Levin, zalykaje se vzrušením. Otočil se, popadl hůl a rychle zamířil k domovu. Při dělníkových slovech, že Fokanyč žije pro duši, podle pravdy, podle vůle Páně, najednou odněkud houfně vyrazily nejasné, ale závažné, dosud uzavřené myšlenky, zavířily Levinovi v hlavě, všechny mířily k společnému cíli a oslňovaly ho svým jasem.