VIII

Od té chvíle, co Levin viděl umírat milovaného bratra a poprvé pohlédl na otázky života a smrti ze stanoviska oněch nových (jak říkal) názorů, které v období mezi dvacátým až čtyřicátým rokem nepozorovaně vystřídaly jeho dětské a jinošské krédo – nezhrozil se ani tak smrti, jako života, o němž neměl ani ponětí, odkud se bere, proč a nač a co vlastně znamená. Organismus, jeho rozklad, nezničitelnost hmoty, zákon zachování energie, vývoj – tato slova mu nahradila dřívější víru. Ta slova a pojmy s nimi související se velmi dobře hodily k účelům intelektuálním; ale pro život nic nedávaly a Levin si pojednou připadal jako člověk, který by vyměnil teplý kožich za mušelínový šat, a až by se poprvé octl na mraze, nezvratně by se přesvědčil nikoli úvahou, ale celou svou bytostí, že je na tom stejně, jako kdyby byl nahý, a že strašlivá zkáza ho nemine.

Od té chvíle – i když si to neuvědomoval a žil jako dříve – Levin pro svou nevědomost pociťoval neustálý strach.

Kromě toho nejasně tušil, že to, co nazývá svými názory, není jen nevědomost, nýbrž stav myšlení, za jakého není žádoucí poznání uskutečnitelné.

Sňatek, nové radosti a povinnosti, které mu nastaly, první dobu ty myšlenky docela přehlušily; ale v poslední době, po tom, co žena porodila, když žil Levin nečinně v Moskvě, vyvstávala před ním stále naléhavěji otázka, která si žádala rozřešení.

Otázka zněla: Neuznávám-li odpovědi, jež mi dává křesťanství na životní otázky, jaké odpovědi tedy uznávám? A v celém arzenálu svých názorů nedokázal najít žádnou odpověď, ba nenašel nic, co by se odpovědi podobalo.

Dělo se mu jako člověku, který by sháněl potravu v hračkářském krámě nebo v obchodě se zbraněmi.

Nejvíc ho při tom překvapovalo a mrzelo, že lidé z téže společenské vrstvy i jeho věku většinou sice vyměnili dřívější víru za nové názory stejně jako on, ale neviděli v tom žádné neštěstí, a byli dokonce spokojení a klidní. A tak kromě ústřední otázky soužily Levina ještě otázky další. Myslí to ti lidé upřímně? Nepřetvařují se? Anebo snad rozumějí nějak jinak, lépe než on, všem těm odpovědím, které dává věda na všechny palčivé otázky? Horlivě tedy zkoumal názory těch lidí a studoval knihy, v kterých byly odpovědi obsaženy.

Jedno zjištění učinil od té doby, co se začal těmi otázkami zabývat: mýlil se, když se na základě mladických vzpomínek ještě ze studií domníval, že náboženství se už přežilo a patří minulosti. Všichni dobří, řádní lidé, které měl rád, věřili. Věřil starý kníže i Lvov, jehož si tak oblíbil, věřil Sergej Ivanovič, všechny ženy, jeho vlastní žena věřila, jako věříval on sám v raném dětství, i devětadevadesát procent ruského národa, všechen lid, jehož život v něm budil nejhlubší úctu, všichni věřili.

A druhá věc: když přečetl mnoho knih, dospěl k přesvědčení, že lidé sdílející stejné názory jako on nic jiného těmi názory nemyslí, že nevysvětlují, nýbrž toliko popírají otázky, na něž hledal odpověď (cítil, že bez té odpovědi nemůže žít), a že se snaží rozřešit docela jiné otázky, které ho nemohly zajímat, například problém vývoje organismů, mechanického výkladu duše apod.

Kromě toho, když žena rodila, stala se mu neobyčejná věc. On, člověk nevěřící, se začal modlit a v té chvíli, kdy se modlil, věřil. Ale ta chvíle minula a Levin nevěděl, kam tehdejší náladu do svého života zařadit.

Nemohl uznat, že tehdy znal pravdu, kdežto nyní se mýlí; kdykoli o tom začal klidně přemýšlet, všecko se tříštilo na kousky; právě tak nemohl uznat, že se tehdy mýlil, poněvadž si tehdejšího rozpoložení mysli vysoko cenil, a kdyby je považoval za daň slabosti, poskvrnil by vzpomínku na ty chvíle. Byl v mučivém rozporu sám se sebou a napínal všechny duševní síly, aby se z něho vymanil.