XXX

Vasilij Lukič zprvu nechápal, kdo je ta dáma, až potom z jejich rozhovoru poznal, že je to Serjožova matka, která opustila muže a kterou nezná, protože přišel ke Kareninovým až po jejím odchodu. Byl nyní na rozpacích, zda má vstoupit, či nikoli, anebo to oznámit Alexeji Alexandroviči. Nakonec uvážil, že jeho povinností je budit Serjožu v určitou hodinu a že tedy nemá co hloubat, kdo tam sedí, zda matka, či někdo jiný, ale musí konat svou povinnost. Ustrojil se, šel ke dveřím a otevřel je.

Ale když viděl, jak se matka mazlí se synem, když slyšel jejich hlasy a vnímal, co říkají – byl nucen změnit svůj úmysl. Potřásl hlavou a s povzdechem zavřel dveře. Počkám ještě deset minut, řekl si, odkašlal a utíral si slzy.

Mezi služebnictvem panoval tou dobou velký rozruch. Všichni se dověděli, že přijela paní, že Kapitonyč ji pustil a že je teď v dětském pokoji, ale pán vždycky po osmé hodině taky chodí do dětského pokoje! Všichni chápali, že manželé se nesmějí setkat a že se tomu musí zabránit. Komorník Korněj se šel zeptat dolů do vrátnice, kdo a jak paní vpustil, a když zvěděl, že Kapitonyč ji nechal projít a doprovodil ji, začal starého plísnit. Vrátný zarputile mlčel, ale když mu Korněj řekl, že by ho za tohle měli vyhodit, Kapitonyč k němu přiskočil, zamával mu před očima a rozkřikl se:

„To se ví, ty bys ji nepustil! Deset roků jsi tu sloužil a měl ses od ní dobře a teďka bys šel a řek bys: račte ven, prosím! To je ta tvoje politika, bodejť! Kdyby sis radši hleděl svého. Ty takhle ošidit pána a půjčovat si jeho kožichy!“

„Ty vojačisko!“ pohrdavě řekl Korněj a obrátil se k chůvě, která zrovna přišla. „Posuďte sama, Marie Jefremovno. Pustí ji sem, žádnému nic neřekne. Pán hnedle vstane a půjde do dětského pokoje.“

„To jsou věci, to jsou mi věci!“ bědovala chůva. „Korněji Vasiljeviči, měl byste pána nějak zdržet a já poběžím a odvedu ji. To jsou věci!“

Když chůva vešla do dětského pokoje, vyprávěl Serjoža matce, jak s Naděnkou sáňkovali a spadli, kutáleli se z kopečka dolů a třikrát udělali kotrmelec. Matka vnímala zvuk jeho hlasu, viděla jeho obličej se všemi proměnami výrazu, cítila jeho ruku, ale nechápala, co jí říká. Musí odejít, musí ho opustit – jen na to myslila, to jediné cítila. Slyšela kroky Vasilije Lukiče, když se blížil ke dveřím, slyšela ho kašlat, slyšela i kroky přicházející chůvy. Ale seděla jako zkamenělá a nedokázala promluvit ani vstát.

„Paní naše zlatá!“ začala chůva, přistoupila k Anně a políbila jí ruku a ramena. „To Pánbůh poslal radost našemu chlapci k narozeninám. Ale vy jste se vůbec nezměnila.“

„Ach chůvo, moje milá, to jsem nevěděla, že jste tady,“ na okamžik se probrala Anna.

„Já už tu nejsem, bydlím u dcery, ale přišla jsem gratulovat. Anno Arkaďjevno, zlatíčko!“

Chůva se najednou rozplakala a zase Anně líbala ruku.

Serjoža jen zářil, oči mu svítily, držel se jednou rukou matky, druhou chůvy a kopal tlustýma bosýma nohama do koberce. Byl u vytržení, že milovaná chůva má jeho maminku tak ráda.

„Maminko! Ona k nám často chodí a vždycky, když přijde…,“ začal Serjoža vykládat, ale zarazil se, když zpozoroval, že chůva matce něco pošeptala a že se matce ve tváři objevil výraz úleku a téměř studu, což jí tak neslušelo.

Přistoupila k němu.

„Miláčku!“

Nedokázala říci „sbohem“, ale pravil to její výraz, a Serjoža pochopil. „Můj milý, milý šmudlo!“ vyslovila jméno, kterým mu říkala, když byl malý. „Nezapomeneš na mě? Ne…“ Ale dál už nemohla.

Co ji později napadlo slov, která mu mohla říct! Teď však neuměla a nemohla říct nic. Ale Serjoža pochopil všecko, co měla na srdci. Pochopil, že je nešťastná a že ho má ráda. Pochopil dokonce, co jí šeptala chůva. Zaslechl slova „vždycky kolem deváté“ a pochopil, že se mluví o otci a že otec a matka se nesmějí setkat. To pochopil, ale jednu věc pochopit nemohl: proč se jí ve tváři objevil úlek a stud? Za nic nemůže, ale přitom se ho bojí a za něco se stydí. Chtěl se zeptat, aby jeho pochyby byly rozptýleny, ale neodvážil se. Viděl, že matka se trápí, a bylo mu jí líto. Mlčky se k ní přitiskl a zašeptal.

„Ještě nechoď. On hned tak nepřijde.“

Matka ho odtáhla kousek od sebe, chtěla se podívat, zda doopravdy myslí, co říká. A z jeho ustrašeného výrazu poznala, že nejen mluví o otci, ale zároveň jako by se jí ptal, jak má o něm smýšlet.

„Serjožo, chlapče,“ pravila, „měj ho rád, je lepší a hodnější než já a já jsem mu ublížila. Až vyrosteš, sám to posoudíš.“

„Nikdo není lepší než ty!“ zoufale, s pláčem vykřikl Serjoža, chytil se jí za ramena a ze všech sil ji tiskl k sobě, až se mu ruce chvěly námahou.

„Drahoušku, můj maličký!“ zvolala Anna a rozplakala se stejně bezmocně, dětsky jako Serjoža.

V té chvíli se dveře otevřely a vešel Vasilij Lukič. U druhých dveří se ozvaly kroky, chůva polekaně zašeptala: „Už jde!“ a podala Anně klobouk.

Serjoža klesl na postel, zakryl si obličej a usedavě se rozplakal. Anna mu odtáhla ruce, ještě jednou ho políbila na mokré líčko a hbitým krokem vyšla ze dveří. Alexej Alexandrovič šel proti ní. Jakmile ji spatřil, zůstal stát a svěsil hlavu.

Ačkoli před chvílí říkala, že je lepší a hodnější než ona, přece ji teď – když na něj vrhla letmý pohled, kterým zachytila jeho postavu do všech detailů – zaplavil pocit hnusu, zloby i závisti, že má syna u sebe. Prudkým pohybem si stáhla závoj přes obličej, přidala do kroku a téměř vyběhla z pokoje.

Ani se nedostala k tomu, aby vybalila hračky, které tak láskyplně a smutně vybírala včera v obchodě, a přivezla je zase domů.