V

„Varvaro Andrejevno, když jsem byl ještě hodně mladý, vytvořil jsem si ideál ženy, do které se zamiluji a kterou pln štěstí učiním svou ženou. Prožil jsem dlouhý život a teď poprvé jsem ve vás potkal, co jsem hledal. Miluji vás a žádám vás o ruku.“

Sergej Ivanovič si to říkal ve chvíli, když už byl deset kroků od Váreňky. Klečela na zemi, a chráníc houbu před Gríšou, volala na malou Mášu.

„Sem, sem! Těch tu je, a samé maličké!“ volala svým milým hlubokým hlasem.

Když viděla přicházet Sergeje Ivanoviče, nevstala ani nezměnila pozici, ale všecko mu říkalo, že tuší jeho blízkost a těší se z ní.

„Našel jste něco?“ zeptala se a otočila se k němu hezkou, jemně usměvavou tváří pod bílým šátkem.

„Vůbec nic,“ řekl Sergej Ivanovič. „A vy?“

Neodpovídala mu, zaujata dětmi, které se kolem ní nahrnuly.

„Ještě tady pod tou větví,“ ukázala maličké Máše drobnou syrovinku, jejíž pružný růžový klobouček byl propíchnutý suchým stéblem, zpod kterého se prodírala. Váreňka vstala, když Máša rozlomila syrovinku na dvě bílé půlky a zdvihla ji. „To mi připomíná dětství,“ dodala, poodešla od dětí a připojila se k Sergejovi Ivanoviči.

Několik kroků ušli mlčky. Váreňka viděla, že Sergej Ivanovič chce něco říci. Tušila, co to je, a trnula radostným vzrušením i bázní. Odešli tak daleko, že by je už nikdo nemohl slyšet, ale Sergej Ivanovič dosud nepromluvil. Váreňka raději mlčela. Po takové odmlce by se dalo snadněji říci, co říci chtěli, než kdyby se bavili o houbách. Ale proti své vůli Váreňka jaksi neúmyslně řekla:

„Tak jste nic nenašel? Uprostřed lesa je jich vlastně vždycky méně.“

Sergej Ivanovič vzdychl a neodpovídal. Mrzelo ho, že začala o houbách. Byl by ji rád vrátil k jejím dřívějším slovům, když se zmínila o dětství. Ale mlčel a za chvíli takřka proti své vůli navázal na její slova poslední.

„Jenom jsem slyšel, že hříbky rostou většinou na kraji lesa, ačkoli nerozeznám hřib od jiné houby.“

Uběhlo ještě několik minut, ještě víc se vzdálili od dětí a byli docela sami. Váreňce tak bušilo srdce, že slyšela jeho tlukot a cítila, jak rudne, bledne a opět rudne.

Stát se ženou takového muže jako Koznyšov, to se jí po životě u paní Stahlové jevilo vrcholem štěstí. Kromě toho si byla téměř jista, že je do něho zamilovaná. A teď se to mělo rozhodnout. Na Váreňku padl strach. Strach, že se vysloví. I strach, že se nevysloví.

Teď, anebo nikdy muselo dojít k vyznání. Cítil to i Sergej Ivanovič. Váreňčin pohled, ruměnec a sklopené zraky, vše svědčilo o bolestném očekávání. Sergej Ivanovič to viděl a bylo mu jí líto. Cítil dokonce, že nic teď neříci znamená urazit ji. Rychle si v duchu opakoval všechny důvody, mluvící pro jeho rozhodnutí. Opakoval si i slova, jimiž chtěl formulovat svou nabídku, ale místo toho, veden záhadnou nenadálou pohnutkou, se zničehonic zeptal:

„A čím se vlastně liší hřib od kozáka?“

Váreňce se chvěly rty rozčilením, když odpovídala: „Klobouček se skoro neliší, jenom nožka.“

A jakmile ta slova padla, oba pochopili, že je konec všemu, že co mělo být řečeno, řečeno nebude – a obapolné vzrušení, které před chvíli dostoupilo nejvyššího stupně, zvolna pominulo.

„Kozák, ten má nožičku, která vypadá jako brada bruneta, když se dva dny neholí,“ řekl Sergej Ivanovič už klidně.

„Ano, máte pravdu,“ s úsměvem přisvědčila Váreňka a mimoděk změnili směr své procházky. Blížili se k dětem. Váreňce bylo smutno i hanba, ale zároveň měla pocit úlevy.

Po návratu domů si Sergej Ivanovič v duchu probíral všechny důvody a shledal, že se mýlil. Nemohl se zpronevěřit Mariině památce.

„Pomalu, děti, pomalu!“ skoro zlostně okřikl Levin děti a stoupl si před ženu, aby ji chránil, když jim celý houf letěl s radostným výskotem naproti.

Za dětmi vyšli z lesa i Sergej Ivanovič a Váreňka. Kitty se ani nemusela Váreňky ptát. Z klidných a poněkud zahanbených tváří poznala, že se její plány zhatily.

„Tak co?“ zeptal se jí muž, když se zas vraceli domů.

„Nezabírá,“ řekla Kitty, úsměvem i způsobem řeči připomínajíc otce, což u ní Levin často se zalíbením pozoroval.

„Jak to, nezabírá?“

„Takhle.“ Vzala muže za ruku, přitáhla ji k ústům a dotkla se jí semknutými rty. „Jako když se líbá ruka biskupovi.“

„A kdo vlastně nezabírá?“ zasmál se.

„Oba. Ale to se musí takhle…“

„Tamhle jedou sedláci…“

„Nic neviděli…“