XXX

Zase jedu! Zase všecko chápu, řekla si Anna, jakmile se koleska houpavě rozjela a zahrčela na drobné dlažbě, a opět se začaly střídat dojmy jeden za druhým.

V čem se mi to naposled tak hezky přemýšlelo? vzpomínala usilovně. Ťuťkin, coiffeur? Ne, to ne. Ovšemže, o tom, co říká Jašvin: boj o bytí a nenávist – to je to jediné, co lidi spojuje. Ne, zbytečně se namáháte, v duchu oslovila společnost v kolesce s dvěma páry koní, která nejspíš jela za zábavou někam za město. Ani pes, kterého si vezete s sebou, vám nepomůže. Sobě neutečete. Vrhla pohled směrem, kterým se otáčel Petr, a uviděla továrního dělníka opilého do němoty, až se mu klátila hlava. Strážník ho někam vezl. Tenhle snad spíš, napadlo ji. My s hrabětem Vronským jsme také nenalezli uspokojení, třebaže jsme si tolik slibovali. A to ostré světlo, v kterém Anna všecko viděla, otočila teď poprvé na jejich vztah, ačkoliv dřív se těm myšlenkám vyhýbala. Co v ní hledal! Ani ne tak lásku, jako spíš ukojení marnivosti. Vzpomínala na jeho slova, na výraz jeho obličeje, připomínající poslušného stavěcího psa, jaký míval na začátku jejich poměru. A dnes vše nasvědčovalo, že se nemýlí. Ano, byl to triumf marnivého úspěchu. Byla tu ovšem i láska, ale pýcha, že dosáhl úspěchu, převažovala. Chlubil se, že jí dobyl. Teď už je to pryč. Už nemá být na co pyšný. Nemůže být pyšný, ale musí se stydět. Vzal jí všecko, co mohl, a teď ji už nepotřebuje. Je mu na obtíž, ale on se snaží, aby se k ní nezachoval nečestně. Včera se podřekl – přeje si rozvod a chce se oženit, aby za sebou spálil všecky mosty. Máji rád, jenže jak? The zest is gone.¹ Tenhle chce všecky omráčit a je tuze spokojen sám se sebou, řekla si Anna, pozorujíc růžolícího příručího, který měl koně vypůjčeného z jízdárny. Ano, už to pro něho nemá žádnou chuť. Kdyby od něho odešla, bude v hloubi duše rád.

Nebyla to pouhá domněnka – viděla to jasně v pronikavém světle, které jí teď odhalovalo smysl života a lidských vztahů.

Má láska je stále vášnivější a sobečtější, kdežto jeho cit hasne a hasne, a proto se rozcházíme, pokračovala v myšlenkách. A není pomoci. On je mi vším a chci, aby mi patřil cele, stále víc. Ale on si stále víc a víc přeje vzdálit se mi. Ano, šli jsme si vstříc až do našeho svazku, ale potom jsme se začali nezadržitelně rozcházet na různé strany. A změnit se to nedá. Říká mi, že jsem nesmyslně žárlivá, a sama jsem si také říkala, že nesmyslně žárlím. Ale není to pravda. Nejsem žárlivá, nýbrž nespokojená. Ale… Pootevřela ústa a poposedla v kolesce, vzrušená myšlenkou, která ji náhle napadla. Kdyby dokázala být ještě něčím jiným než milenkou, vášnivě milující jen jeho laskání. Ale ona nemůže a nechce být ničím jiným. A svou touhou v něm budí odpor, kdežto on v ní budí zlobu, a jinak tomu nemůže být. Což neví, že by ji neklamal, že si nemyslí na Sorokinovou, že není zamilován do Kitty, že jí nebude nevěrný? To všecko ví, ale není jí to nic platné. Bude-li k ní hodný a něžný jen z povinnosti, ale ne z lásky, a když mezi nimi nebude, co chce ona – bude to tisíckrát horší než zloba! Bylo by to pravé peklo! A to už vlastně je. Už dávno ji nemiluje. A kde končí láska, tam začíná nenávist. Tohle jsou nějaké neznámé ulice. Nějaké kopce a pořád samé domy… A v domech sami lidé a lidé… Co jich je, bezpočet, a všichni se mezi sebou nenávidí. No, bude si myslit, co si přeje, aby byla šťastná. Nuže? Dá se rozvést, Alexej Alexandrovič jí dá Serjožu a ona se vdá za Vronského. Při vzpomínce na Alexeje Alexandroviče si ho rázem nesmírně živě představila, viděla ho před sebou jako živého, s jeho mírnýma, neživotnýma, pohaslýma očima, s modrými žílami na bílých rukou, s tónem hlasu i praskotem kloubů, a když si vybavila cit, který byl mezi nimi a kterému se také říkalo láska, otřásla se odporem. Dobře, dá se rozvést a stane se ženou Vronského. Přestane se snad Kitty na ni dívat tak, jak se dívala dnes? Ne. A přestane se už Serjoža vyptávat nebo přemýšlet, jak je to s jejími dvěma muži? A jaký nový cit si vymyslí pro sebe a pro Vronského? Je to vůbec možné – ne snad štěstí, ale aspoň život bez trápení? Ne a ne! To už si odpověděla bez váhání. Není to možné! Jejich životy se rozcházejí a ona ho činí nešťastným, on činí nešťastnou ji a ani jeho, ani ji není možné předělat. Všecky pokusy byly učiněny, šroub se přetočil. Ano, žebračka s dítětem. Myslí si, že budí lítost. Nebyli jsme všichni vrženi na svět jen k tomu, abychom se nenáviděli, a proto mučili sebe i jiné? Gymnazisté jdou, smějí se. Serjoža? Také si myslívala, že ho má ráda, a dojímala se vlastní něhou. Ale přece bez něho žila, vyměnila ho za jinou lásku a nestěžovala si na tu výměnu, dokud ji druhá láska uspokojovala. S odporem si připomněla, co nazývala druhou láskou. A působilo jí to radost, že teď vidí tak jasně život vlastní i život všech ostatních lidí. Takové je to se mnou i s Petrem a kočím Fjodorem, tady s tím obchodníkem i se všemi těmi lidmi, kteří žijí tam na Volze, kam zvou tyhle plakáty, vždycky a všude, říkala si, když už dojela k nízké budově Nižněgorodského nádraží a nosiči jí běželi naproti.

„Přejete si do Obiralovky?“ ozval se Petr.

Anna docela zapomněla, kam a proč jede, a jen s velkou námahou porozuměla otázce.

„Ano,“ řekla Petrovi, podala mu tobolku s penězi, zavěsila si přes ruku malou červenou kabelku a vystoupila z kolesky.

Když se prodírala zástupem do čekárny první třídy, postupně si vyvolávala v paměti všecky detaily své situace a různé plány, mezi nimiž váhala. A hned naděje, hned zoufalství jí opět jitřilo dávné rozbolavělé rány zmučeného, strašlivě bušícího srdce. Seděla na hvězdicovité pohovce, čekajíc na vlak, s odporem se dívala, jak lidé přicházejí a odcházejí (byli jí všichni protivní), a přemýšlela, jak přijede na stanici a napíše mu dopis, uvažovala, co mu má napsat, a zase myslila na to, jak si teď Vronskij stěžuje matce (protože nechce chápat její trápení), jak vstoupí k nim do pokoje a co mu řekne. Chvílemi zas myslila na to, jak by ještě mohl být život šťastný, jak mučivě ho miluje i nenávidí a jak strašně jí buší srdce.