I

Darja Alexandrovna byla s dětmi na letním bytě v Pokrovském u své sestry Kitty Levinové. V její vsi se dům docela rozpadl a Levinovi ji přemluvili, aby strávila léto u nich. Stěpan Arkaďjič byl s tímto řešením nadmíru spokojen. Vyslovil politování, že úřad mu nedovoluje, aby strávil léto s rodinou na venkově, což by pro něho bylo vrcholem štěstí. Zůstal v Moskvě a občas přijížděl na venkov na den, na dva. Kromě Oblonských se všemi dětmi a s vychovatelkou dlela toho léta na návštěvě u Levinových i stará paní kněžna, neboť měla za svou povinnost pečovat o nezkušenou dceru, která byla v jiném stavu. I Váreňka, Kittina družka z ciziny, splnila svůj slib, že přijede, až se Kitty vdá, a byla teď jejím hostem. Byli to samí příbuzní a přátelé Levinovy ženy. A třebaže je měl všecky rád, bylo mu trošku líto levinovského světa a řádu, který byl zatlačován tím přívalem „ščerbackovského živlu“, jak si v duchu říkal. Z jeho příbuzných bydlil u nich toho léta jen Sergej Ivanovič, jenže i on byl typ nikoli levinovský, nýbrž koznyšovovský, takže levinovský duch naprosto upadal.

V Levinově domě, dlouho opuštěném, byla teď taková spousta lidí, že skoro všecky pokoje byly obsazeny a stará kněžna musela takřka denně všecky přepočítávat, a pokud jich bylo třináct ke stolu, usazovala některého vnuka nebo vnučku ke zvláštnímu stolku. I Kitty, která se pečlivě věnovala domácnosti, měla plno starostí se sháněním slepic, krůt a kachen, kterých se při letním apetýtu dospělých hostí i dětí spotřebovalo spousta.

Celá rodina seděla u oběda. Dolliny děti s vychovatelkou a Váreňka kuly plány, kam půjdou na houby. Sergej Ivanovič, jenž se pro svou moudrost a učenost těšil mezi hosty všeobecné úctě hraničící se zbožňováním, najednou všecky překvapil tím, že se vložil do houbařské rozpravy.

„Vezměte mě taky s sebou. Moc rád chodím na houby,“ řekl a přitom se díval na Váreňku, „a myslím, že je to výborné zaměstnání.“

„Proč ne, s radostí,“ odpověděla Váreňka s uzarděním. Kitty a Dolly na sebe významně mrkly. Učený a moudrý Sergej Ivanovič se nabídl, že půjde s Váreňkou na houby, což Kitty potvrzovalo jisté dohady, které ji poslední dobou silně zaujímaly. Honem se dala do řeči s matkou, aby nikdo nezpozoroval její pohled. Po obědě si sedl Sergej Ivanovič s šálkem kávy k oknu v salóně a pokračoval v započaté rozmluvě s bratrem, ale přitom se díval po dveřích, jimiž měly přijít děti, které se chystaly na houby. Levin se posadil na okno k bratrovi.

Kitty stála vedle muže. Zřejmě čekala, kdy skončí rozmluva, která ji nezajímala, aby mu mohla něco říci.

„Ty ses v mnohém změnil, co ses oženil, a to k lepšímu,“ řekl Sergej Ivanovič. Usmíval se na Kitty a patrně se o zapředený rozhovor pramálo zajímal. „Ale zůstal jsi věrný své vášni pro obhajobu nejparadoxnějších témat.“

„Káťo, neměla bys zbytečně stát,“ řekl jí muž, podal jí židli a významně se na ni podíval.

„Konečně ani nemáme čas,“ dodal Sergej Ivanovič, když spatřil přibíhající děti.

V čele cválala Táňa v napnutých punčoškách, mávala košíkem a kloboukem Sergeje Ivanoviče a hnala se přímo k němu.

Odvážně přiběhla k Sergejovi Ivanoviči, a blýskajíc očima, tolik podobnýma krásným očím otcovým, podala mu klobouk a dělala, že mu jej chce nasadit, přičemž svou rozpustilost mírnila plachým a něžným úsměvem.

„Váreňka čeká,“ řekla a opatrně nasadila Sergejovi Ivanoviči klobouk, když z jeho úsměvu viděla, že to smí udělat.

Váreňka stála ve dveřích. Měla žluté kartounové šaty a na hlavě bílý šátek.

„Už jdu, Varvaro Andrejevno,“ řekl Sergej Ivanovič, dopil kávu a rovnal si po kapsách šátek a pouzdro na doutníky.

„Že je moje Váreňka rozkošná? No řekni!“ pravila Kitty k muži, jakmile Sergej Ivanovič vstal. Řekla to tak, aby ji Koznyšov mohl slyšet, což si zřejmě přála. „A je tak hezká, tak ušlechtile hezká! Váreňko!“ zavolala Kitty. „Budete v lese u mlýna? Přijdem za vámi.“

„Kitty, ty docela zapomínáš na svůj stav,“ napomenula ji stará kněžna, která se honem objevila ve dveřích. „Nesmíš takhle křičet.“

Váreňka uslyšela, jak ji Kitty volá a že jí matka vyčinila. Rychle, svižným krokem přistoupila ke Kitty. Rychlost pohybů, červeň, která jí pokryla oživenou tvář – vše nasvědčovalo, že se s ní děje cosi nezvyklého. Kitty věděla, co to je, a bedlivě ji pozorovala. Zavolala teď Váreňku jen proto, aby jí v duchu požehnala k významné události, k níž mělo podle Kittina mínění dojít dnes odpoledne v lese.

„Váreňko, byla bych moc šťastná, kdyby se stala jedna věc,“ zašeptala a políbila ji.

„Vy půjdete s námi?“ rozpačitě se Váreňka zeptala Levina, tváříc se, že neslyšela, co jí Kitty šeptala.

„Půjdu, ale jenom za humna a zůstanu tam.“

„Že se ti chce,“ prohodila Kitty.

„Musím se podívat na nové vozy a udělat soupis. A kde budeš ty?“

„Na terase.“