XII

Levin procitl časně na úsvitu a pokusil se vzbudit kamarády. Váseňka ležel na břiše, jednu nohu v punčoše nataženou, a spal tak tvrdě, že z něho Levin nedostal odpověď. Oblonskij zahučel ze spaní, že tak brzo nepůjde. I Laska, která spala stočená do klubíčka v koutě na seně, vstala nerada a líně si protahovala a narovnávala zadní nohy. Levin se obul, vzal pušku, opatrně otevřel vrzavé dveře a vyšel ven. Vozkové spali u povozů, koně dřímali. Jen jeden líně žral oves a rozhazoval jej chřípím po žlabu. Venku bylo ještě šero.

„Co tak brzo, můj holečku?“ přátelsky jako k starému dobrému známému se k němu obrátila stará hospodyně, která vyšla z chalupy.

„Ale jdu na sluky, tetičko. Dostanu se tady k bažině?“

„To musíš za naše humna, synku, a přes konopiště. Je tam cestička.“

Opatrně stoupajíc opálenýma bosýma nohama, doprovodila stařenka Levina a zdvihla mu závoru před humny.

„Půjdeš rovně a hnedlinko budeš u močálu. Naši hoši tam včera večer hnali na pastvu.“

Laska vesele běžela po pěšině napřed. Levin šel za ní rychlým, svižným krokem a neustále se díval po obloze. Byl by rád, aby slunce nevyšlo dřív, než dojde k bažině. Ale slunce si přispíšilo. Když odcházel, měsíc ještě svítil, ale teď už se jen třpytil jako kousek rtuti. Jitřenku, kterou předtím bylo tak jasně vidět, jste nyní museli hledat. Skvrny na vzdáleném poli, dříve neurčité, se teď ostře rýsovaly. Byly to mandele žita. Rosa na vysokém, voňavém konopí s vypletými kohoutky, bez slunečního světla ještě neviditelná, smáčela Levinovi nohy a halenu až nad pás. V průzračném ranním tichu bylo slyšet každý nepatrný zvuk. Včelka zasvištěla Levinovi kolem uší jako střela. Rozhlédl se a spatřil ještě druhou a třetí. Všechny vylétly přes plot včelníku a nad konopištěm mizely směrem k bažině. Pěšina přivedla Levina rovnou k ní. Bažinu jste mohli poznat podle par, které z ní stoupaly, někde hustší, jinde řidší, takže ostřice a jívové houští se v tom oparu kolébaly jako ostrůvky. Při cestě na kraji bažiny leželi chlapi a muži, kteří tu v noci pásli koně a teď kránu všichni spali pod svými kabáty. Opodál chodili tři koně se spoutanýma předníma nohama. Jeden z nich řinčel řetězem. Laska šla vedle pána, ale chtěla běžet napřed a rozhlížela se kolem. Když Levin minul spící chlapy a došel k první vyschlé bažince, prohlédl zápalky a pustil psa. Jeden z koní, statný tříroční hnědák, ucouvl před psem, zdvihl ocas a zafrkal. Ostatní koně se také polekali a vyskakovali z bažiny, spoutané nohy čvachtaly ve vodě a kopyta, vytahovaná z husté hlíny, vydávala pleskavý zvuk. Laska zůstala stát, posměšně se podívala na koně a tázavě na Levina. Levin ji pohladil a hvízdl na znamení, že mohou začít.

Laska se vesele a horlivě rozběhla po houpavém třasovisku.

Jakmile vběhla do bažiny, ihned mezi povědomými pachy kořenů, bahenních rostlin a rzi a cizím pachem koňského trusu zvětřila rozptýlený pach pernaté, tu vůni, která ji dráždila nejvíc. Tu a tam na mechu a bahenním lopuší byl ten pach velice silný, ale nedalo se určit, kterým směrem se zesiluje a kde slábne. Aby vzala stopu, musela popoběhnout dál po větru. Aniž cítila pohyb nohou, rychle, skokem uháněla tak, aby se mohla při každém kroku zastavit, kdyby bylo nutno, mířila napravo od předjitřního východního vánku a obrátila se po větru. Rozšířeným chřípím vtáhla do sebe vzduch a rázem zvětřila, že tu nejsou jen jejich stopy, ale ony samy, tady před ní, a to nejedna, ale že jich je hodně. Laska zpomalila běh. Byly tu, ale kde vlastně, to ještě nemohla určit. Aby našla přímo to místo, už začala opisovat kruh, když vtom odvedl její pozornost pánův hlas. „Lasko! Sem!“ řekl pán a ukázal jí na druhou stranu. Chvilku stála, jako by se ho ptala, zda by neměla pokračovat, jak začala. Ale pán hněvivě opakoval rozkaz a ukazoval mezi hrbolky zaplavené vodou, kde nemohlo nic být. Poslechla ho a předstírala, že hledá, aby mu udělala radost, prošmejdila všecky kopečky hlíny, vrátila se na původní místo a hned je zase zvětřila. Teď, když ji nerušil, věděla, co má dělat. Nedívala se pod nohy a mrzutě klopýtala o vysoké kopečky hlíny a padala do vody, ale donutila své pružné, silné nohy k poslušnosti a začala opisovat kruh, který měl všecko vysvětlit. Jejich pach ji dráždil stále a stále silněji, stále určitěji, až jí náhle bylo úplně jasné, že jedna z nich je tady, za tou hromádkou hlíny pět kroků před ní. Laska vystavovala. Při svých krátkých nohách nemohla před sebou nic vidět, ale podle pachu věděla, že sluka sedí nejvýš pět kroků od ní. Laska stála, větřila ji stále víc a vychutnávala rozkoš z očekávání. Prut měla vztyčený a napjatý, a jen jeho koneček se zachvíval. Tlamu pootevřenou, slechy našpicované. Jedno ucho se jí ohrnulo, ještě když běžela, a teď těžce, ale opatrně oddychovala a ještě obezřeleji se otočila po pánovi, spíš očima než hlavou. Viděla jeho tvář, na kterou byla zvyklá, a oči, z kterých šel vždycky strach. Pán klopýtal přes kopečky hlíny a Lasce se zdálo, že jde nesmírně pomalu. Zdálo se jí, že jde pomalu, ačkoli běžel.

Když Levin zpozoroval ten zvláštní způsob hledání, kdy se Laska tiskla celým tělem k zemi, v dlouhých krocích hrabala zadníma nohama a mírně otvírala tlamu, poznal, že staví sluky. V duchu se modlil, aby měl štěstí zejména při první ráně, a rozběhl se k Lasce. Když došel těsně k ní, zadíval se ze své výšky před sebe a spatřil zrakem, co Laska viděla nosem. V uličce mezi hrbolky bylo na jednom z nich vidět sluku. S otočenou hlavou pozorně naslouchala. Pak trochu roztáhla a zase složila křídla, neohrabaně zakroutila zadečkem a zmizela za kopečkem.

„Hledej, hledej,“ zavolal Levin a postrčil Lasku.

„Ale já nemohu jít,“ myslila si Laska. „Kam bych šla? Tady odtud je větřím, ale kdybych šla kupředu, vůbec nepoznám, kde jsou a kdo jsou.“ Ale pán ji postrčil kolenem a rozčileně šeptal: „Hledej, Lasičko, hledej!“

„No, tak když si to přeje, udělám to, ale teď už za sebe neručím,“ pomyslila si Laska a horempádem vyrazila kupředu mezi kopečky hlíny. Teď už nic nevětřila a jenom viděla a slyšela, ale v ničem se nevyznala.

Deset kroků od původního místa to hlasitě zakvorkalo a se zvláštním plácáním křídel se vznesla jedna sluka. A vzápětí za výstřelem těžce pleskla bílou hrudí o mokré třasovisko. Druhá nečekala a za Levinovými zády vylétla bez psa.

Když se Levin po ní otočil, byla už daleko. Ale přece ji zasáhl. Sluka uletěla nějakých dvacet kroků, vznesla se kolmo vzhůru a střemhlav, jako vržený míč, těžce padla na suchou půdu.

„Tohle by šlo!“ říkal si Levin a strkal do brašny teplé, tučné sluky. „Co myslíš, Lasičko, šlo by to?“

Když Levin nabil pušku a vydal se dál, slunce už vyšlo, třebaže je nebylo za mráčky ještě vidět. Měsíc pozbyl všeho lesku a bělal se na obloze jak obláček; všechny hvězdy už zmizely. Mokřinky, předtím stříbřité rosou, hrály teď do zlata. Rezavá voda byla celá jantarová. Modř travin přešla do žlutavé zeleně. Bahňáci rejdili u potoka v křoví lesklém rosou a vrhajícím dlouhé stíny. Jestřáb se vzbudil a seděl na kupce, kroutil hlavou a s nelibostí se díval na bažinu. Kavky letěly do polí a bosý klučina už hnal koně k dědovi, který se vyhrabal ze svého kabátu a drbal se za uchem. Dým z výstřelů se bělal nad zelení trávy jako mléko.

Jeden z kluků přiběhl k Levinovi.

„Strejdo, včera tu byly kačeny,“ zavolal na něho a pak ho zpovzdáli sledoval.

A když Levin vzápětí střelil tři bekasiny jednu po druhé a chlapec se tvářil uznale, těšilo ho to dvojnásob.