XVII

Oblonskij se octl v neutěšených poměrech.

Peníze za dvě třetiny lesa už byly utraceny a Stěpan Arkaďjič si vybral od obchodníka skoro celou poslední třetinu předem, a to při desetiprocentní srážce. Obchodník už nechtěl žádné peníze dát, tím spíš, že Darja Alexandrovna letos v zimě poprvé uplatnila svá práva na majetek a odmítla podepsat smlouvu, že obdržela částku za poslední třetinu lesa. Celé služné padlo na vydání v domácnosti a na úhradu nekonečných menších dluhů. Stěpan Arkaďjič byl úplně bez peněz.

Bylo to nemilé, trapné a Oblonskij soudil, že takhle to nemůže dál jít. Podle jeho názoru to bylo způsobeno tím, že pobíral příliš nízký plat. Místo, které zastával, bylo dle všeho dobré před pěti lety, ale dnes už to nebylo ono. Petrov, ředitel banky, dostával dvanáct tisíc. Sventickij jako člen správní rady měl sedmnáct tisíc. Mitin, který založil banku, vydělával padesát tisíc. Asi jsem spal, a proto na mne zapomněli, myslil si Stěpan Arkaďjič. A začal poslouchat, co se kde mluví, pátral, až si koncem zimy vyhlédl tuze pěkné místo a podnikl na ně útok, nejprve z Moskvy prostřednictvím tetiček, strýců, přátel a potom, když věc uzrála, rozjel se na jaře osobně do Petrohradu. Bylo to jedno z těch míst, jakých se dnes (v různém měřítku, s jedním tisícem až padesáti tisíci ročního platu) vyskytuje více, než dřív bývalo teplých místeček, kde se braly úplatky. Bylo to místo člena komise pro spojené filiálky vzájemného úvěrního ústavu jižních drah a bankovních podniků. Toto místo – jako všechna taková místa – vyžadovalo tak obrovských znalostí a činorodosti, jaké by se daly těžko spojit v jednom člověku. A poněvadž se nenalezl člověk, který by v sobě tyto vlastnosti soustřeďoval, přece jen bylo žádoucí, aby to místo raději zastával člověk poctivý než nějaký nepoctivec. A Oblonskij byl nejen poctivý člověk (bez důrazu), ale byl člověk poctivý (s důrazem), při čemž to slovo mělo obzvláštní význam, jako když se v Moskvě říká „pracovník poctivý, spisovatel poctivý, časopis poctivý, poctivá instituce, poctivý směr“, což znamená nejenže člověk či instituce nejednají nečestně, ale že také dokážou příležitostně se otřít o vládní kruhy. Stěpan Arkaďjič se v Moskvě pohyboval v kruzích, v nichž bylo to slovo zavedeno, platil tam za člověka poctivého, a měl tudíž na ono místo větší nárok než jiní.

Místo vynášelo sedm až deset tisíc ročně a Oblonskij je mohl zastávat, aniž se vzdal svého místa ve státní službě. Věc závisela na dvou ministerstvech, jedné dámě a dvou židech; a se všemi těmi lidmi, ačkoli už byli duševně připraveni, se Oblonskij musel v Petrohradě setkat. Kromě toho slíbil sestře Anně, že vymůže na Kareninovi určitou odpověď ve věci rozvodu. Vyškemral na Dolly padesát rublů a odjel do Petrohradu.

Když Stěpan Arkaďjič seděl u Karenina v pracovně a poslouchal jeho rozklad o příčinách neutěšeného stavu ruských financí, nemohl se dočkat, kdy už Karenin skončí, aby si s ním promluvil o své záležitosti a o Anně.

„Ano, to je velice správné,“ řekl, když si Alexej Alexandrovič sundal skřipec, bez kterého teď už nemohl číst, a tázavě pohlédl na bývalého švagra, „je to velice správné, pokud jde o jednotlivé detaily, ale principem naší doby je přece jen svoboda.“

„Ovšem, ale já zde vytyčuji jiný princip, který zahrnuje i princip svobody,“ pravil Alexej Alexandrovič s důrazem na slově „zahrnuje“ a opět si nasadil skřipec, aby posluchači znova přečetl místo, kde to bylo vysloveno.

Alexej Alexandrovič prolistoval úhledně napsaný rukopis s širokými okraji a znova přečetl onu přesvědčivou pasáž.

„Neodmítám ochranářský systém pro výhody, plynoucí soukromým osobám, nýbrž pro obecný prospěch – a to stejně vrstev nižších, jako vyšších,“ řekl a přitom se podíval přes skřipec na Oblonského. „Ale oni to nedovedou pochopit, oni jsou vedeni jen zájmy osobními a dají se strhnout frázemi.“

Stěpan Arkaďjič věděl: když Karenin začne mluvit o tom, co dělají a myslí si oni, totiž lidé, kteří nechtěli přijímat jeho návrhy a byli příčinou všeho zla v Rusku, pak už se debata chýlí ke konci. Proto se teď milerád vzdal principu svobody a plně souhlasil. Alexej Alexandrovič se odmlčel a v zamyšlení listoval v rukopise.

„Ach ano, abych nezapomněl,“ řekl Stěpan Arkaďjič, „chtěl jsem tě poprosit, až se setkáš s Pomorským, aby ses mu příležitostně zmínil, že bych moc rád dostal to volné místo člena komise pro spojené filiálky vzájemného ústavu jižních drah a bankovních podniků.“

Karenin se vyptal, v čem záleží činnost nové komise, a zamyslil se. Uvažoval, zda v činnosti té komise není něco, co by odporovalo jeho návrhům. Ale poněvadž činnost nové instituce byla velmi složitá a jeho návrhy zahrnovaly značně rozsáhlou oblast, nemohl se v tom hned vyznat. Sňal si skřipec a pravil:

„Ovšemže, mohu mu říci. Ale proč vlastně chceš to místo?“

„Je dobře placeno, až devět tisíc, a moje prostředky…“

„Devět tisíc,“ opakoval Alexej Alexandrovič. Vysoká číslice mu připomněla, že po této stránce je zamýšlená činnost Stěpana Arkaďjiče v rozporu s ústřední myšlenkou jeho návrhů, které vždy směřovaly k hospodárnosti.

„Soudím a napsal jsem o tom poznámku, že v dnešní době jsou tyto neúměrné platy příznakem chybné hospodářské politiky naší správy.“

„Ale co bys chtěl!“ řekl Stěpan Arkaďjič. „No, ředitel banky dejme tomu dostává deset tisíc – přece si je zaslouží. Nebo inženýr má dvanáct tisíc. Je to vyhledávaný obor, říkej si, co chceš!“

„Domnívám se, že plat je něco podobného jako cena zboží a má se řídit zákonem nabídky a poptávky. Jestliže se výměra platu uchyluje od tohoto zákona, jako když například vidím, že dva inženýři absolvují vysokou školu, oba mají stejné znalosti a schopnosti, přičemž jeden má čtyřicet tisíc, kdežto druhý se musí spokojit s dvěma tisíci; anebo když akciové společnosti jmenují řediteli bank s obrovským platem všelijaké právníky nebo husary, kteří nemají žádné zvláštní odborné vědomosti, pak docházím k závěru, že plat není vyměřován podle zákona nabídky a poptávky, ale přímo protekčně. A to je zneužití, které je závažné samo o sobě a přitom se škodlivě odráží ve státních úřadech. Domnívám se…“

„Dobře, ale uznej, že tu zahajuje činnost nová, nesporně užitečná instituce. Říkej si co chceš, ale ta věc má budoucnost! Nejdůležitější je, aby se to dělalo poctivě,“ řekl Stěpan Arkaďjič důrazně.

Alexej Alexandrovič však neznal moskevský význam slova „poctivý“.

„Poctivost je pouze negativní vlastnost,“ řekl.

„Ale stejně bys mi prokázal velkou laskavost,“ pravil Stěpan Arkaďjič, „kdybys za mne ztratil slovo u Pomorského. Jen tak, mezi řečí…“

„Ale vždyť o tom tuším rozhoduje spíš Bolgarinov,“ poznamenal Alexej Alexandrovič.

„Bolgarinov, ten plně souhlasí,“ pravil Oblonskij a začervenal se.

Stěpan Arkaďjič se při zmínce o Bolgarinovi začervenal, protože toho dne dopoledne u žida Bolgarinova byl a ta návštěva v něm zanechala nepříjemnou vzpomínku. Stěpan Arkaďjič najisto věděl, že věc, které chce sloužit, je věc nová, slibná a poctivá; ale dnes dopoledne, když ho Bolgarinov zřejmě úmyslně nechal dvě hodiny čekat s ostatními návštěvníky v předpokoji, najednou z toho byl nesvůj.

Snad byl nesvůj, že on, potomek Rjurikův, kníže Oblonskij, sedí dvě hodiny v předpokoji u žida anebo že poprvé v životě nenásleduje vzoru svých předků a nechce sloužit jen státu, nýbrž vstupuje na nové kolbiště, ale tak či onak byl hrozně nesvůj. Za toho dvouhodinového čekání u Bolgarinova se čiperně procházel po čekárně, hladil si licousy, dával se do řeči s ostatními návštěvníky a vymýšlel si slovní hříčku, jak se ucházel u žida o místo, aby mu neušlo, ale přitom pečlivě skrýval před ostatními i sám před sebou své pocity.

Ale celou tu dobu byl nesvůj a rozmrzelý, sám nevěděl proč; zda proto, že se mu nedařil vtip „ucházel jsem se o ucházející místo, a zatím ucházel čas“, či pro něco jiného. Když ho konečně Bolgarinov nadmíru uctivě přijal, s patrným triumfem nad jeho pokořením, a téměř mu odřekl, hleděl na to Stěpan Arkaďjič co nejrychleji zapomenout. Až teď si na to vzpomněl, a proto se začervenal.