XVII

Hotel v gubernském městě, kde ležel Nikolaj Levin, byl jedním z gubernských hotelů, jaké jsou zřizovány podle nejnovějších zdokonalených vzorů a s nejlepšími úmysly, aby byly čisté, komfortní, ba elegantní – jenže společnost, která zde pobývá, je závratnou rychlostí proměňuje ve špinavé krčmy, které si činí nároky na moderní vymoženosti, a právě pro tuto marnou snahu jsou horší než staré, obyčejné, špinavé hotely. Tento hotel už dospěl do takového stadia. Válečný invalida ve špinavém mundúru u vchodu s cigaretou v ruce, patrně sloužící za vrátného; ponuré, nevlídné, litinové schody; klackovitý sklepník ve špinavém fraku a lokál s kyticí zaprášených voskových květin na stole, špína, prach a nepořádek všude, a zároveň jakási nová, moderně podnikatelská samolibá pečlivost po celém hotelu vše vyvolalo v Levinových po jejich novomanželském životě nanejvýš skličující pocit, zejména proto, že falešný dojem, kterým měl hotel působit, se naprosto nehodil k tomu, co je čekalo.

Když se jich sklepník zeptal, v jaké ceně si přejí pokoj, vyšlo jako vždy najevo, že ani jeden slušný pokoj není volný. Jeden lepší pokoj měl obsazen revizor od dráhy, druhý obýval advokát z Moskvy, třetí kněžna Astafjevová, která přijela z venkova. Zbýval jen jeden špinavý pokoj a slíbili, že navečer vyklidí ještě místnost sousední. Levin se mrzel na ženu, protože zlé tušení ho nezklamalo, a ve chvíli, kdy přijel, kdy mu rozčilením usedalo srdce při myšlence, co je s bratrem, musel se starat o ni, místo aby se ihned rozběhl k bratrovi. S takovými pocity zavedl ženu do pokoje.

„Jen jdi, jen jdi!“ řekla a plaše, provinile se na něho podívala.

Mlčky vyšel ze dveří a hned se srazil s Marií Nikolajevnou. Dověděla se o jeho příjezdu, ale neodvážila se k nim vstoupit. Byla úplně stejná, jak ji viděl v Moskvě. Tytéž vlněné šaty a nahé ruce i šíje a týž dobrácký, tupý, trochu obtloustlý poďobaný obličej.

„Jak je? Jak se mu vede? Co mu je?“

„Moc špatně. Už ani nevstává. Pořád se na vás těšil. On… Vy… vy tu máte… paní.“

Levin v první chvíli nepochopil, co ji přivádí do rozpaků, ale hned mu to vysvětlila.

„Já půjdu pryč, půjdu do kuchyně,“ řekla. „Bude mít radost. Slyšel o vás a zná milostpaní z ciziny a pamatuje se na ni.“

Levin pochopil a nevěděl, co odpovědět.

„Půjdem, půjdem!“ řekl konečně.

Ale sotva udělal krok, dveře jeho pokoje se otevřely a Kitty vykoukla na chodbu. Levin zrudl hanbou i zlostí, že manželka uvádí jeho i sebe do takové trapné situace. Ale Marie Nikolajevna se začervenala ještě víc. Celá se schoulila a zrudla, až jí vytryskly slzy, uchopila oběma rukama cípy šátku a kroutila je z bezradnosti, co má mluvit a co dělat.

V prvním okamžiku viděl Levin výraz dychtivé zvědavosti v pohledu, jakým se Kitty dívala na tu hroznou, záhadnou ženu. Ale trvalo to jen okamžik.

„Tak co, jak mu je?“ obrátila se Kitty k muži a potom k Marii Nikolajevně.

„Přece nemůžeme mluvit na chodbě!“ vybuchl Levin a mrzutě se ohlédl po pánovi, který v té chvíli šmatlal po chodbě, jako by tu měl co pohledávat.

„Tak pojďte dál,“ řekla Kitty Marii Nikolajevně, která se mezitím vzpamatovala. Ale pak zpozorovala mužův zděšený obličej a dodala: „Nebo jděte, jděte a vzkažte pro mě.“ A vrátila se do pokoje. Levin šel k bratrovi.

Co spatřil a procítil u bratra, bylo nad všecko očekávání. Levin očekával sebeklam, který se – jak slyšel – tak často vyskytuje u souchotinářů a který ho tolik ohromil za bratrovy podzimní návštěvy. Očekával, že fyzické příznaky blízké smrti budou určitější, očekával větší slabost, větší hubenost, ale přece jen podobný stav. Očekával, že zase prožije bolest nad ztrátou milovaného bratra a stejnou hrůzu před smrtí jako tenkrát, jen snad ve větší míře. Na to byl připraven; ale setkal se s něčím docela jiným.

Ve špinavém pokojíku se zaplivanými malovanými stěnami, kde bylo slyšet hovor za tenkou přepážkou, ve vzduchu prosyceném dusivým zápachem nečistoty, na posteli odstavené od zdi leželo pod pokrývkou tělo. Jedna paže ležela na přikrývce a ruka, obrovská jako lopata, byla záhadným způsobem připevněna k tenkému, až do poloviny rovnému, dlouhému předloktí. Hlava ležela pootočena na polštáři. Levin viděl zpocené řídké vlasy na spáncích a téměř průsvitné čelo s napjatou pokožkou.

Není možná, že by to strašlivé tělo byl bratr Nikolaj, pomyslil si Levin. Ale přistoupil blíž, uviděl obličej, a všechny pochybnosti už byly vyloučeny. Přestože Nikolajův obličej byl děsivě změněn, stačilo, aby se Levin podíval do těch živých očí, které se zdvihly k příchozímu, aby postřehl lehké chvění rtů pod spečeným knírem, a ihned poznal hrůznou pravdu, že toto mrtvé tělo je jeho živý bratr.

Lesknoucí se oči se přísně a vyčítavě upřely na vstupujícího bratra. A tím pohledem se rázem utvořil živý vztah mezi živými. Levin rázem vytušil v upřeném pohledu výčitku a styděl se za své štěstí.

Když vzal Konstantin bratra za ruku, Nikolaj se usmál. Byl to mdlý, sotva patrný úsměv a přísný výraz v očích se při něm nezměnil.

„Tos nečekal, že mě uvidíš v takovémhle stavu,“ vypravil ze sebe namáhavě.

„Ano… Ne,“ odpověděl Levin zmateně. „Proč jsi mi nedal vědět dřív, totiž ještě když jsem se ženil? Všude jsem tě sháněl.“

Bylo nutné mluvit, aby nenastalo mlčení, ale Levin nevěděl, co by řekl, tím spíš, že bratr neodpovídal a jen se upřeně díval a nejspíš vnikal do podstaty každého slova. Levin bratrovi sdělil, že s ním přijela žena. Nikolaj projevil radost, ale zároveň vyslovil obavu, aby ji nepoděsil svým vzezřením. Nastalo ticho. Vtom se Nikolaj pohnul a začal cosi říkat. Podle toho, jak se tvářil, čekal Levin něco zvlášť významného a důležitého, ale Nikolaj mluvil o svém zdravotním stavu. Obviňoval lékaře, litoval, že tu není proslulý lékař z Moskvy, a Levin poznal, že bratr stále ještě doufá.

Levin využil nejbližší pauzy a vstal, neboť se chtěl alespoň na chvíli vymanit z mučivého pocitu. Řekl, že půjde pro ženu.

„Tak dobře, a já to tady nechám trochu uklidit. Je tu asi plno špíny a smradu. Mášo! Ukliď tu,“ namáhavě řekl nemocný. „A až uklidíš, jdi pryč,“ dodal a s otázkou v očích se obrátil na bratra.

Levin neodpověděl. Na chodbě zůstal stát. Řekl, že přivede ženu, ale když si teď jasně uvědomil své pocity, naopak se rozhodl, že ji bude hledět přemluvit, aby k nemocnému nechodila. Proč by měla trpět, jako trpí on?

„Tak co, jak je mu?“ s polekanou tváří se zeptala Kitty.

„Ach, je to hrozné. Hrozné! Proč jsi sem jezdila?“

Kitty chvíli mlčela, jen se bojácně a lítostivě dívala na muže. Potom k němu přistoupila a oběma rukama ho vzala za loket.

„Kosťo! Zaveď mě k němu, ve dvou to bude lehčí. Jenom mě k němu zaveď, zaveď mě k němu, prosím tě, a pak odejdi. Pochop, když vidím tebe a nevidím jeho, je to pro mě mnohem horší. Možná že bych tam byla něco platná tobě i jemu. Prosím tě, pusť mě k němu!“ žadonila, jako by na tom záviselo její životní štěstí.

Levin byl nucen svolit, uklidnil se, na Marii Nikolajevnu už nemyslil a šel s Kitty k bratrovi.

Svižně kráčela, neustále se dívala na muže a ukazovala mu statečnou a soucitnou tvář, až vstoupila do pokoje nemocného, zvolna se otočila a tiše zavřela dveře. Neslyšně a rychle přistoupila k loži nemocného, stoupla si tak, aby nemusel otáčet hlavu, ihned ho svěží mladistvou rukou uchopila za kostru jeho obrovité ruky, stiskla mu ji a s tichou, soucitnou, ale neurážlivou živostí, jak to dovedou jen ženy, se s ním dala do řeči.

„Vídali jsme se v Sodenu, ale osobně jsme se neznali,“ řekla. „To jste si nikdy nepomyslil, že budu vaše švagrová.“

„Asi byste mě nepoznala?“ řekl s úsměvem, který mu rozjasnil tvář, jakmile Kitty vstoupila.

„Ba ne, poznala. Dobře jste udělal, že jste nám dal vědět! Nebylo dne, aby na vás Kosťa nevzpomínal. Měl o vás starost.“ Ale čilejší nálada nemocného dlouho netrvala.

Kitty ještě nedomluvila, když se v jeho tváři zase objevil přísný, vyčítavý výraz – umírající záviděl živému.

„Bojím se, že tady to nemáte moc dobré,“ pravila, a uhýbajíc před jeho upřeným zrakem rozhlédla se po místnosti. „Musíme hotelié­rovi říct o jiný pokoj,“ řekla. „A taky abychom byli blíž.“