XIV

Nazítří v deset hodin, když už měl za sebou obchůzku v hospodářství, zaklepal Levin na dveře pokoje, kde spal Váseňka.

„Dále!“ zavolal Veslovskij. „Promiňte mi, teprv teď jsem dokončil svou očistu,“ řekl s úsměvem, oblečen před Levinem v pouhém prádle.

„Prosím, jako doma.“ Levin si sedl k oknu. „Spal jste dobře?“

„Jako dudek. A nedalo by se dnes jít na hon?“

„Co píváte po ránu, čaj, nebo kávu?“

„Ani to, ani ono. Dávám si anglickou snídani. Vážně je mi hanba. Dámy už asi budou vzhůru? Teď by se výborně hodila malá procházka. Ukázal byste mi koně.“

Prošli se po zahradě, podívali se do stáje, a dokonce si spolu zacvičili na bradlech, až se Levin konečně vrátil s hostem domů a vstoupil s ním do salónu.

„Lov byl nádherný, a těch dojmů!“ S těmi slovy přistoupil Veslovskij ke Kitty, která seděla u samovaru. „Věčná škoda, že dámy jsou ošizeny o tyto požitky!“

Inu, co na tom, přece musí promluvit s paní domu, řekl si Levin. Opět cosi spatřoval v úsměvu, v tom triumfálním výrazu, s jakým host oslovil Kitty…

Kněžna, sedící z druhé strany stolu s Marií Vlasjevnou a Stěpanem Arkaďjičem, si Levina zavolala a začala o přestěhování do Moskvy před Kittiným porodem a o přípravě bytu. Už před svatbou byly Levinovi nepříjemné všemožné přípravy, poněvadž svou nicotností snižovaly velikost celé věci, a dnes mu připadaly ještě urážlivější všechny ty přípravy k budoucímu porodu, jehož čas měli spočítaný na prstech. Snažil se celou dobu nevnímat řeči o tom, jak se má dítě zavinovat, pokud mohl, odvracel zrak, aby neviděl jakési nekonečné, tajemné háčkované pásy, jakési plátěné trojúhelníčky, jimž Dolly přikládala zvláštní důležitost, a podobně. Narození syna (byl přesvědčen, že to bude syn), které mu bylo přislíbeno, ale v které přesto nemohl věřit (připadalo mu to tak neobyčejné), bylo pro něho jednak tak ohromným, a proto nemožným štěstím, jednak událostí natolik tajemnou, že se mu zdálo pobuřující a pokořující, když se ostatní domnívali, že vědí, co přijde, a připravovali se k tomu jako k nějaké všední věci.

Ale kněžna nechápala jeho pocity a vykládala si jeho nechuť k přemýšlení a k hovoru o těch věcech lehkomyslností a lhostejností, a proto ho nenechala na pokoji. Pověřila Stěpana Arkaďjiče, aby se v Moskvě poohlédl po bytě, a teď si zavolala Levina.

„Nic nevím, Jasnosti. Dělejte, jak za vhodné uznáte,“ řekl jí.

„Musíme si říct, kdy se přestěhujete.“

„Na mou duši nevím. Vím, že se rodí milióny dětí mimo Moskvu a bez doktorů… proč tedy…“

„Tak když je to takové…“

„Ale ne, jak chce Kitty.“

„S Kitty se o tom přece nemůže mluvit! Chceš snad, abych ji poděsila? Letos na jaře umřela Natálie Golicynová, protože měla špatného porodníka.“

„Jak řeknete, tak udělám,“ řekl Levin zasmušile.

Kněžna mu začala cosi vykládat, ale neposlouchal ji. Ačkoli ho rozmluva s kněžnou rozlaďovala, nezasmušil se proto, nýbrž nad tím, co viděl u samovaru.

Ne, to je nemožné! Levin tu a tam pohlédl na Váseňku, který se skláněl ke Kitty a cosi jí se svým půvabným úsměvem povídal, a Kitty se červenala a byla rozčilená.

Ve Váseňkově póze, v jeho pohledu i úsměvu bylo cosi nekalého. Levin viděl ten podezřelý rys dokonce v Kittině póze a v jejím pohledu. A jeho zrak opět pohasl. Opět, jako včera, náhle a bez sebemenšího přechodu cítil, že je svržen z vrcholu štěstí, klidu a důstojnosti do propasti zoufalství, zloby a ponížení. Opět zanevřel na celý svět.

„Jen všecko udělejte, kněžno, jak si přejete,“ řekl a znova se ohlédl.

„Ono se řekne semenec!“ omočil si Stěpan Arkaďjič a zřejmě nenarážel jen na rozhovor s kněžnou, ale i na příčinu Levinova rozčilení, které mu neušlo. „Ty dnes jdeš nějak pozdě, Dolly!“

Všichni vstali Darje Alexandrovně na uvítanou. Váseňka podle zvyku moderních mladých mužů, kteří neoplývají zdvořilostí vůči dámám, povstal na okamžik, nepatrně se uklonil a se smíchem pokračoval v hovoru.

„Mám trápení s Mášou. Špatně spala a hrozně dneska zlobí,“ pravila Dolly.

Váseňka zapředl s Kitty stejnou debatu jako včera, mluvil o Anně a o tom, zda se láska může povznést nad společenské zákony. Kitty byla ta debata nepříjemná, rozčiloval ji sám obsah i tón, jakým byla vedena; zejména ji rozčilovala proto, že věděla, jak to zapůsobí na muže. Ale byla příliš prostá a nevinná, než aby dovedla takový rozhovor ukončit, ba neuměla se ani tajit povrchní radostí, kterou jí působila zjevná pozornost tohoto mladého muže. Byla by rozmluvu ráda ukončila, ale nevěděla, co má dělat. Kdyby udělala cokoli (to věděla), muž by si toho všiml a všecko by si vyložil obráceně a špatně. A vskutku, když se zeptala Dolly, co je Máše, zatímco Váseňka hleděl lhostejně na Dolly a čekal, kdy nudný rozhovor skončí, ta otázka Levinovi připadala jako strojená, odporná lest.

„Pojedeme dnes na houby?“ ptala se Dolly.

„Pojeďme, prosím, jela bych taky,“ řekla Kitty a zrudla. Chtěla se Váseňky ze zdvořilosti zeptat, jestli pojede, ale nezeptala se.

„Kam jdeš, Kosťo?“ s provinilou tváří se otázala muže, když šel rázným krokem kolem ní.

Ta provinilá tvář ho utvrdila v podezření.

„Za mé nepřítomnosti přijel strojník a ještě jsem s ním nemluvil,“ řekl, aniž o ni pohledem zavadil.

Zamířil dolů, ale ještě než vyšel z pracovny, zaslechl povědomé kroky své ženy, která k němu pospíchala nedbajíc, že by si mohla ublížit.

„Co je?“ řekl suše. „Máme tu práci.“

„Promiňte,“ obrátila se Kitty k německému strojníkovi, „potřebovala bych říct muži pár slov.“

Němec chtěl odejít, ale Levin ho zadržel:

„Jen klidně zůstaňte.“

„Vlak mi jede ve tři?“ ptal se Němec. „Aby mi neujel.“

Levin mu neodpověděl a sám odešel s ženou ven.

„Co mi chcete říci, prosím?“ začal francouzsky.

Nedíval se jí do obličeje a nechtěl vidět, jak se po celém obličeji chvěje a jak ve svém nynějším stavu vypadá žalostně a zdrceně.

„Já… já… chtěla jsem říct, že takhle se nedá žít, že to je utrpení…,“ vypravila ze sebe.

„Vedle je služebnictvo,“ řekl hněvivě, „nedělejte scény.“

„Tak půjdeme sem!“

Stáli v průchodícím pokoji. Kitty chtěla jít do vedlejšího. Ale tam měla Angličanka hodinu s Táňou.

„Tak půjdem do zahrady!“

V zahradě narazili na zahradníka, který uhraboval pěšiny. A už neuvažovali o tom, že zahradník vidí její uplakaný a jeho rozčilený obličej, nemyslili na to, že vypadají jako lidé, prchající před nějakým neštěstím, a rychle kráčeli kupředu, neboť cítili, že si musí všecko povědět a vyvrátit si navzájem všecky pochybnosti, zůstat chvilku o samotě a zbavit se tak muk, jež oba prožívají.

„Takhle se nedá žít! To je utrpení! Já trpím, ty trpíš. Proč?“ řekla Kitty, když konečně došli k osamělé lavičce v ohybu lipové aleje.

„Ale pověz mi jednu věc: bylo v jeho způsobech něco nevhodného, neslušného, ponižujícího, hrozného?“ Opět před ní zaujal stejnou pózu, s pěstmi na prsou, jako když před ní stál tehdy v noci.

„Bylo,“ pravila chvějícím se hlasem. „Ale, Kosťo, copak nevidíš, že to není moje vina? Chtěla jsem ho už ráno odkázat do příslušných mezí, jenže tihle lidi… Proč přijel? Byli jsme tak šťastní!“ říkala a dusily ji vzlyky, které jí otřásaly celým, nyní silným tělem.

Zahradník překvapen viděl – třebaže je nikdo nepronásledoval a neměli před čím prchat a třebaže na lavičce nemohli najít nic obzvlášť radostného – zahradník viděl, že se kolem něho vracejí domů uklidnění a rozzáření.