XX

Jako vždy, Oblonskij ani tentokrát v Petrohradě nezahálel. Kromě řízení, které měl s rozvodem sestřiným a s obstaráváním místa, musel se v Petrohradě jako vždy osvěžit po moskevské zatuchlosti, jak říkal.

Přes své šantány a omnibusy byla Moskva přece jen rybník se stojatou vodou. Stěpan Arkaďjič to vždy pociťoval. Po delším pobytu v Moskvě – zvlášť v bezprostředním styku s rodinou – cítil, jak klesá na mysli. Po delším nepřetržitém pobytu v Moskvě to s ním docházelo tak daleko, že mu dělala těžkou hlavu špatná ženina nálada a její výčitky, zdraví a výchova dětí i malicherné starosti v úřadě; dokonce si dělal těžkou hlavu z toho, že má dluhy. Ale stačilo, aby přijel do Petrohradu a zůstal tam nějakou dobu v kruzích, v kterých se pohyboval, kde se žilo, skutečně žilo, a nikoli živořilo jako v Moskvě – a už všechny ty myšlenky mizely a rozplývaly se jako vosk nad ohněm.

Žena…? Zrovna dnes mluvil s knížetem Čečenským. Kníže Čečenskij měl ženu a rodinu – odrostlé děti, chovance vojenské gardové školy. A měl ještě druhou, nelegitimní rodinu, v které měl rovněž děti. Ačkoli i první rodina byla dobrá, cítil se kníže Čečenskij šťastnější v druhé rodině. Vodil do ní nejstaršího syna a vykládal Oblonskému, že to pokládá za užitečné pro synův vývoj. Co by tomu řekli v Moskvě?

Děti? V Petrohradě děti nechaly své otce žít. Děti byly vychovávány v ústavech a nevládly zde takové bláznivé představy, jaké byly rozšířeny v Moskvě, například u Lvovů – že děti mají mít veškerý životní přepych, kdežto rodiče jen práci a starosti. Zde se chápalo, že člověk má žít pro sebe, jako musí žít vzdělaný člověk.

Úřad? Ani úřad tu nebyl takový zoufale těžký chomout, do jakého byl člověk zapřažen v Moskvě. Zde měl úřad smysl. Seznámení, trochu ochoty, trefné slovo, schopnost určitého komediantství – a člověk najednou dělal kariéru jako Brjancev, s kterým se Stěpan Arkaďjič setkal včera a který teď patřil mezi nejvyšší hodnostáře. Takový úřad stál za to.

Zvláště pak petrohradský názor na otázky finanční působil na Stěpana Arkaďjiče konejšivě. Bartňanskij, který při svém způsobu života utrácel alespoň padesát tisíc ročně, učinil o tom včera pozoruhodný výrok.

Když se před obědem rozhovořili, Stěpan Arkaďjič Bartňanskému řekl: „Ty se tuším dobře znáš s Mordvinským. Mohl bys mi prokázat službu, ztrať prosím tě za mne slovo. Vím o místě, které bych rád dostal. Jako člen komise…“

„No, já si to stejně nebudu pamatovat… Ale že se ti chce do těch železničních podniků mezi židy? Říkej si, co chceš, je to přece jen svinstvo!“

Stěpan Arkaďjič mu neřekl, že ta věc má budoucnost. Bartňanskij by to nepochopil.

„Potřebuju peníze, nemám být z čeho živ.“

„Ale přece jsi živ?“

„Jsem, ale mám dluhy.“

„Prosím tě! A moc?“ soucitně se otázal Bartňanskij.

„Hrozně moc, takových dvacet tisíc.“

Bartňanskij se vesele rozesmál.

„Ó šťastný člověče!“ zvolal. „Já mám dluhů půldruhého miliónu a nic nemám, a jak vidíš, ještě se dá žít!“

A Stěpana Arkaďjiče o tom přesvědčila nejen slova, ale sama skutečnost. Živachov měl tři sta tisíc dluhů a prázdnou kapsu, ale žil si, a jak! Nad hrabětem Krivcovem už dávno všichni udělali kříž, a on si přitom vydržoval dvě milenky. Petrovskij utratil pět miliónů a žil pořád stejně, dokonce spravoval jakési finance a měl dvacet tisíc služného. Ale nadto působil Petrohrad na Oblonského blahodárně po stránce fyzické. Pokaždé tu omládl. V Moskvě tu a tam pozoroval, jak šediví, usínal po obědě, protahoval se, chodil po schodech, co noha nohu mine, a přitom těžce supěl, nudil se v přítomnosti mladých dam, netančil na plesích. Ale v Petrohradě vždycky shodil deset roků.

Prožíval v Petrohradě totéž, co mu zrovna včera říkal šedesátiletý kníže Petr Oblonskij, který se právě vrátil z ciziny.

„U nás neumíme žít,“ vykládal Petr Oblonskij. „Věř mi, strávil jsem léto v Badenu a skutečně jsem si připadal docela jako mladík. Uvidím mladou ženskou a hned mě všelicos napadá… Člověk se naobědvá, trochu se napije a cítí se svěží a silný. Pak jsem přijel do Ruska, musel jsem za ženou a potom na venkov – no, to bys nevěřil, za čtrnáct dní už jsem si natáhl župan a přestal jsem se převlékat k obědu. Kdepak myslet na holky! Stal se ze mě hotový dědek, už jenom abych myslel na spásu své duše. Ale jel jsem do Paříže a zas jsem se zotavil.“

Stěpan Arkaďjič si uvědomoval stejný rozdíl jako Petr Oblonskij. V Moskvě tak upadal, že by snad opravdu – kdyby tam žil dlouho – nakonec došlo i na spásu duše. Zato v Petrohradě se opět cítil pořádným člověkem.

Mezi kněžnou Betsy Tverskou a Stěpanem Arkaďjičem byl odedávna prapodivný vztah. Stěpan Arkaďjič se jí vždycky žertem dvořil a říkal jí, rovněž žertem, největší nepřístojnosti, jelikož věděl, že to se jí nejvíc líbí. Když ji druhý den po rozmluvě s Kareninem přijel navštívit, cítil se tak mladě, že v tom žertovném dvoření a tlachání zašel nečekaně tak daleko, že už nevěděl, jak couvnout, neboť se mu naneštěstí nelíbila, dokonce mu byla protivná. Ten způsob byl mezi nimi zaveden proto, že Oblonskij se velice líbil jí. Velice tudíž uvítal, když přišla kněžna Mjagká a učinila konec jejich rozmluvě ve dvou.

„Ach, vy jste tu taky,“ řekla, jakmile ho spatřila. „Co vaše nešťastná sestra? Jen se na mě tak nedívejte,“ dodala. „Od té doby, co se na ni všichni vrhli, všichni ti, kdo jsou tisíckrát horší než ona, shledávám, že udělala moc dobře. Nemohu Vronskému odpustit, že mi nedal vědět, když byla v Petrohradě. Byla bych ji navštívila a šla bych s ní všude. Vyřiďte jí, prosím, že ji mám ráda. No, povězte mi o ní něco!“

„Ano, má těžký osud, ona…,“ chtěl začít povídat, neboť ve své důvěřivosti vzal kněžnina slova „povídejte o vaší sestře“ za bernou minci. Kněžna Mjagká mu podle svého zvyku ihned skočila do řeči a začala vykládat sama.

„Ona udělala, co až na mě dělají všecky, jenže tajně. Ale ona nechtěla nikoho klamat a udělala moc dobře. A udělala ještě lépe, že nechala toho vašeho potrhlého švagra. Promiňte. Všichni pořád tvrdili, kdovíjak je chytrý, jenom já jsem říkala, že je hloupý. Teď, když se spolčil s Lydií Ivanovnou a s Landauem, všichni říkají, že nemá všech pět pohromadě, a já bych sice s nimi ráda nesouhlasila, ale tentokrát to nejde.“

„Ale vysvětlete mi prosím,“ řekl Oblonskij, „co to má znamenat. Včera jsem byl v sestřině věci za ním a prosil jsem o určitou odpověď. Nedal mi ji a řekl, že si to rozmyslí, a dnes dopoledne jsem místo odpovědi dostal pozvání na dnešní večer k hraběnce Lydii Ivanovně.“

„Tak to vidíte!“ radostně řekla kněžna Mjagká. „Zeptají se Landaua, co tomu řekne.“

„Jak to Landaua? Proč? Co je to zač, ten Landau?“

„Cože, vy neznáte Julia Landaua, pověstného Julia Landaua, jasnovidce? Taky nemá všech pět pohromadě, ale osud vaší sestry je v jeho rukou. Vidíte, jak to dopadá, když člověk žije v Zapadákově, potom nic nevíte. Abyste věděl, Landau byl v Paříži příručím a jednou šel k doktorovi. V čekárně u doktora usnul a ze spaní začal všem pacientům udílet rady. A byly to úžasné rady. Pak se o tom Landauovi dověděla žena Jurije Meledinského – víte, toho nemocného? – a povolala ho k muži. On ho léčí. A podle mne mu nebyl vůbec nic platný, protože Meledinskij je pořád stejně zesláblý, ale oni v něho věří a všude ho vozí s sebou. Tak si ho přivezli do Ruska. Tady po něm všichni skočili a teď léčí kdekoho. Vyléčil hraběnku Bezzubovovou a ta si ho tak oblíbila, že ho adoptovala.“

„Jak to adoptovala?“

„Tak, přijala ho za vlastního. On už není Landau, ale hrabě Bezzubov. Ale o to nejde. Jenomže Lydie – mám ji moc ráda, ale taky to nemá v hlavě v pořádku – se ovšem do toho Landaua zbláznila a bez něho se ani u ní, ani u Alexeje Alexandroviče nesmí nic rozhodnout. A proto je osud vaší sestry v rukou toho Landaua alias hraběte Bezzubova.“