XXV

S vědomím, že došlo k úplnému smíru, pustila se Anna živě hned po ránu do příprav k odjezdu. Ačkoliv se ještě nedohodli, zda pojedou v pondělí, či v úterý, jelikož si včera dělali navzájem ústupky, chystala se Anna horlivě na cestu a bylo jí teď zcela lhostejné, zda odjedou o den dříve, či později. Stála ve svém pokoji nad otevřeným kufrem a odkládala stranou kusy šatstva, když Vronskij, už oblečený, k ní přišel o něco dříve než obvykle.

„Pojedu teď k mamá, může mi poslat peníze po Jegorovovi. A zítra mohu jet,“ řekl.

Ačkoli byla Anna v dobré náladě, zmínka o cestě za matkou na letní byt ji bodla.

„Ne, já to do zítřka taky nestihnu,“ řekla a rázem ji napadlo: Vida, přece to šlo zařídit tak, jak jsem chtěla. „Ne, jen všecko udělej, jak jsi chtěl. Jdi do jídelny, přijdu hned, jenom musím vyndat tyhle odložené věci,“ řekla a ještě cosi přidala Anušce, která už držela přes ruku celou kupu šatstva.

Vronskij jedl biftek, když Anna vešla do jídelny.

„Nevěřil bys, jak se mi zprotivily tyhle pokoje,“ řekla a posadila se vedle něho ke kávě. „Neznám nic strašnějšího než ty penzióny. Nemají žádnou tvář, není v nich nic osobitého. Ty hodiny, záclony a především tapety – něco děsného! Myslím na Vozdviženské jako na zemi zaslíbenou. Neposíláš ještě koně?“

„Ne, pojedou až po nás. Chceš někam jet?“

„Chtěla jsem se podívat k Wilsonové. Musím k ní odvézt šaty. Tedy určitě zítra?“ řekla vesele; ale vtom se její tvář změnila.

Komorník Vronského si přišel pro stvrzenku na telegram z Petrohradu. Na tom, že Vronskij dostal telegram, nebylo nic zvláštního, ale jako by chtěl před ní cosi zatajit, řekl komorníkovi, že stvrzenka je v pánském pokoji, a honem se obrátil k Anně.

„Zítra budu určitě se vším hotov.“

„Od koho je ten telegram?“ zeptala se, neposlouchajíc ho.

„Od Stivy,“ odpověděl neochotně.

„Proč jsi mi ho neukázal? Co může mít Stiva přede mnou za tajnosti?“

Vronskij zavolal komorníka zpátky a poručil mu, aby přinesl telegram.

„Nechtěl jsem ti ho ukázat proto, že Stiva věčně blázní s telegrafováním. K čemu telegrafovat, když se ještě nic nerozhodlo?“

„O rozvodu?“

„Ano, ale píše: zatím jsem ničeho nedosáhl. V nejbližších dnech slíbena konečná odpověď. Přečti si to.“

Anna uchopila třesoucíma se rukama telegram a četla totéž, co říkal Vronskij. Na konci byl ještě dodatek: malá naděje, ale udělám všecko možné i nemožné.

„Řekla jsem včera, že je mi úplně jedno, kdy dostanu, ba dokonce dostanu-li vůbec povolení k rozvodu,“ řekla a zrudla. „Nemusel jsi to přede mnou tajit.“ Zrovna tak může skrýt a jistě přede mnou skrývá svou korespondenci s ženami, pomyslila si.

„Jašvin chtěl dnes dopoledne přijet s Vojtovem,“ řekl Vronskij. „Vyhrál tuším na Pescovovi všecko, ba ještě víc, než Pescov může zaplatit, kolem šedesáti tisíc.“

„Ne,“ řekla podrážděna, že Vronskij zavádí řeč jinam, a tím jí dává zřejmě na srozuměnou, že je podrážděná, „proč si myslíš, že mě ta zpráva tolik zajímá, že ji dokonce musíš tajit? Řekla jsem, že na to nechci myslit, a přála bych si, aby ses tím zabýval zrovna tak málo jako já.“

„Zabývám se tím, protože mám rád ve všem jasno.“

„Jasnost nezáleží ve formě, ale v lásce,“ řekla, stále víc podrážděná nikoli slovy, ale chladným klidným tónem, jakým mluvil. „Proč o to tolik stojíš?“

Můj bože, zase láska, pomyslil si a zamračil se.

„Vždyť víš proč. Kvůli tobě a dětem, které přijdou.“

„Děti už nepřijdou.“

„To je velká škoda,“ pravil.

„Záleží ti na tom kvůli dětem, ale na mě nemyslíš?“ Docela zapomněla, přeslechla, že řekl: kvůli tobě a dětem.

Otázka, zda budou mít děti, byla dávno sporná a dráždila ji. Jeho touhu po dětech si vysvětlovala tím, že si neváží její krásy.

„Ale vždyť jsem řekl: kvůli tobě. Kvůli tobě především,“ opakoval a vraštil obličej jako bolestí, „poněvadž jsem přesvědčen, že tvá podrážděnost je zaviněna převážně tou nejistou situací.“

Ano, přestal už se přetvařovat a je vidět celou jeho chladnou nenávist ke mně, pomyslila si Anna. Neposlouchala, co jí říká, ale s hrůzou se dívala na chladného krutého soudce, který mu výsměšně hleděl z očí.

„Příčina je jinde,“ řekla, „a vůbec nechápu, jak by příčinou mé – jak tomu říkáš – podrážděnosti mohlo být to, že jsem úplně ve tvé moci. Jakápak nejistá situace? Naopak.“

„Je mi velice líto, že to nechceš chápat,“ přerušil ji, neboť chtěl stůj co stůj vyslovit svou myšlenku, „nejistota je v tom, že si myslíš, že já jsem svobodný.“

„Po téhle stránce můžeš být úplně klidný,“ řekla, odvrátila se od něho a pila kávu.

Vzala šálek, odtáhla malíček a zvedla šálek k ústům. Když upila několik doušků, pohlédla na něho a z výrazu jeho obličeje jasně poznala, že její ruka, pohyb i zvuk, který vydávaly její rty, všecko je mu protivné.

„Je mi docela jedno, co si myslí tvá matka a s kým tě chce oženit,“ pravila Anna a chvějící se rukou postavila šálek na stůl.

„Ale o tom přece nemluvíme.“

„Ne, právě o tom. A věř mi, že taková žena bez srdce, aťsi je stará, nebo mladá, tvoje matka, nebo cizí, mě nezajímá a nechci o ní ani slyšet.“

„Anno, prosím tě, abys nemluvila neuctivě o mé matce.“

„Žena, která neuhodla srdcem, v čem je štěstí a čest jejího syna, taková žena nemá srdce.“

„Opakuji svou prosbu, nemluv neuctivě o matce, které si vážím,“ řekl zvýšeným hlasem a přísně se na ni podíval.

Anna neodpovídala. Upřeně se na něho dívala, na jeho obličej, ruce a dopodrobna si vybavovala scénu včerejšího smíření a jeho vášnivé laskání. Zrovna takovými projevy něhy zahrnoval a bude a chce zahrnovat jiné ženy, myslila si.

„Ty nemáš matku rád. To jsou samé fráze, fráze, nic než fráze!“ řekla s pohledem plným nenávisti.

„Pak tedy se musíš…“

„Měla bych se rozhodnout a už jsem rozhodnutá,“ řekla a chtěla odejít, ale v té chvíli vstoupil do pokoje Jašvin. Anna se s ním pozdravila a zůstala stát.

Proč ve chvíli, kdy v její duši zuřila bouře, kdy cítila, že je na křižovatce, jež by mohla mít strašlivé následky, proč se v té chvíli přetvařuje před cizím člověkem, který se tak jako tak měl dříve či později všecko dovědět – nevěděla. Ale ihned v sobě zkrotila vnitřní bouři, posadila se a dala se s hostem do řeči.

„Jak to s vámi vypadá? Už jste dostal dluh?“ otázala se Jašvina.

„Ujde to. Myslím, že všecko nedostanu, a ve středu mám jet. A kdy odjíždíte vy?“ řekl Jašvin a s přimhouřenýma očima se díval na Vronského. Patrně se dovtípil, že tu došlo k hádce.

„Asi pozítří,“ pravil Vronskij.

„Vy už se vlastně dlouho chystáte.“

„Ale teď už je to jisté,“ řekla Anna a pohlédla Vronskému přímo do očí takovým pohledem, který mu pravil, že o nějakém smíření nemůže být ani řeči.

„A není vám toho nešťastného Pescova líto?“ pokračovala v hovoru s Jašvinem.

„Nikdy jsem se sám sebe neptal, jestli mi někoho je, či není líto, Anno Arkaďjevno. Vždyť veškeré své jmění mám tadyhle,“ ukázal na postranní kapsu, „a teď jsem boháč. Ale pojedu dnes do klubu a možná že odtamtud půjdu jako žebrák. Vždyť ten, kdo se mnou zasedne ke hře, by mě taky rád svlékl z poslední košile, a já zas jeho. A tak se potýkáme a v tom je právě ten požitek.“

„No, a kdybyste byl ženatý,“ prohodila Anna, „co by tomu asi řekla vaše žena?“

Jašvin se dal do smíchu.

„Asi proto jsem se neoženil a nikdy jsem na to nepomýšlel.“

„A co Helsinky?“ vložil se do rozmluvy Vronskij a pohlédl na usměvavou Annu.

Když se jejich pohledy setkaly, Annina tvář pojednou nabyla chladného přísného výrazu, jako by mu říkala: Nezapomněla jsem. Všecko při starém.

„Vy jste byl opravdu zamilovaný?“ obrátila se k Jašvinovi.

„Ó bože! A kolikrát! Ale víte, někdo může sednout ke kartám, ale tak, že vždycky dokáže vstát, když přijde hodina rendez-vous. A já se mohu oddávat lásce, ale tak, abych večer nezmeškal partii. Podle toho se vždycky zařídím.“

„Ne, na tohle se neptám, myslím to pravé.“ Chtěla říci Helsinky, ale nerada by opakovala slovo, kterého užil Vronskij.

Přijel Vojtov, který kupoval hřebce. Anna vstala a odešla z po­koje.

Než Vronskij odjel z domu, přišel za ní. Chtěla dělat, že cosi hledá na stole, ale pak se za přetvářku zastyděla a chladně mu pohlédla přímo do obličeje.

„Co si přejete?“ otázala se ho francouzsky.

„Potřebuji Gambettův rodokmen, prodal jsem ho,“ řekl tónem, který vyjadřoval lépe než slova: Na řeči nemám kdy a stejně by nikam nevedly.

Nic zlého jsem jí neudělal, říkal si v duchu. Když se chce trápit, tím hůř pro ni. Ale když odcházel, zdálo se mu, že cosi řekla a v srdci se mu náhle zachvěl soucit.

„Copak, Anno?“ zeptal se.

„Nic,“ odpověděla stejně ledově a klidně.

Když nic, tím hůř, pomyslil si opět s rostoucím chladem, otočil se a zamířil ke dveřím. V zrcadle spatřil její tvář, bledou a s rozechvělými rty. Chtěl se zastavit, říci jí něco pro útěchu, ale nohy ho samy vynesly z pokoje, dříve než ho napadlo, co by jí řekl. Celý ten den strávil mimo domov, a když se pozdě večer vrátil, sdělila mu komorná, že Annu Arkaďjevnu bolí hlava a že prosila, aby k ní nechodil.