XI

Když Levin a Oblonskij přišli do chalupy k sedlákovi, u kterého Levin vždycky přespával, Veslovskij už tam byl. Seděl uprostřed světnice, oběma rukama se držel lavice a voják, selčin bratr, mu stahoval boty olepené bahnem. Veslovskij se smál svým veselým, nakažlivým smíchem.

„Zrovna jsem přišel. Byli moc roztomilí. Považte, dali mi napít i najíst. Chleba, jedna báseň! Pravá pochoutka. A takovou dobrou vodku jsem jaktěživo nepil! A ani za nic nechtěli vzít peníze. Pořád říkali, jestli se neurazím nebo tak nějak.“

„Na co peníze? Přece vás pozvali. Copak mají vodku na prodej?“ řekl voják, který konečně stáhl Veslovskému promáčenou botu i se zčernalou punčochou.

Přestože v chalupě nebylo čisto, jak tu našlapali lovci a zablácení, olizující se psi tu nadělali špíny, přestože se naplnila zápachem bahna a prachu a přestože neměli nože ani vidličky, popili lovci čaje a povečeřeli s takovou chutí, s jakou se jí jen na lovu. Umytí a čistí šli na zametený seník, kde vozkové připravili panstvu lůžka.

Ačkoli se už setmělo, nikomu z lovců se nechtělo spát.

Chvíli těkali mezi vzpomínkami a povídáním o střelbě, o psech, o dřívějších lovech, až přišla řeč na věc, která všecky zaujala. Váseňka už několikrát projevil nadšení, jaké kouzlo má tento nocleh a vůně sena, co půvabu je v rozbitém selském vozíku (připadal mu rozbitý, poněvadž z něho sundali kola), jak dobrosrdeční byli sedláci, kteří ho počastovali vodkou, a jak ti psi hezky leží, každý u nohou svému pánovi. Při té příležitosti vyprávěl Oblonskij o nádherném honu u Maltuse, na který byl pozván loni v létě. Maltus byl známý boháč, podnikatel železničních staveb. Stěpan Arkaďjič vyprávěl, jaké bažiny si tento Maltus najal v tverské gubernii a jak si jich hledí, v jakých ekvipážích, v dogcartech¹ se jelo na lov a jak byl u bažiny rozbit stan, v kterém měli přesnídávku.

„Nechápu tě,“ řekl Levin a posadil se na seně, „že ti nejsou ti lidé protivní. Chápu, že mít k přesnídávce château-lafite je tuze příjemné, ale není ti protivný právě tenhle přepych? Všichni ti lidé, jako dřív naši nájemníci, získávají peníze tak, že je stíhá lidské pohrdání, oni to pohrdání přehlížejí a pak se z něho nepoctivě vykupují.“

„Svatá pravda!“ ozval se Váseňka Veslovskij. „Svatá pravda! Oblonskij to ovšem dělá ve své dobromyslnosti, a pak se říká: Přece k nim jezdí Oblonskij…“

„Vůbec ne,“ řekl Oblonskij a Levin slyšel, jak se při tom usmívá, „prostě si nemyslím, že by byl nepoctivější než kterýkoli bohatý obchodník nebo šlechtic. Ti i oni nabyli bohatství stejně, prací a důmyslem.“

„Dobře, ale jakou prací? To je nějaká práce, získat koncesi a pak ji zase prodat?“

„Jistěže je to práce. Práce v tom smyslu, že nebýt jeho nebo jemu podobných, neměli bychom dráhy.“

„Ale není to taková práce, jako práce rolníka nebo učence.“

„Dejme tomu. Ale je to práce v tom smyslu, že jeho činnost přináší výsledek – totiž dráhy. Jenže ty ovšem soudíš, že dráhy jsou zbytečné.“

„Ne, to je jiná otázka. Rád uznám, že jsou užitečné. Ale každý zisk, který neodpovídá vynaložené práci, je nepoctivý.“

„Ale kdo může určit, zda jí odpovídá?“

„Zisk nabytý nepoctivě, chytristikou,“ začal Levin, ač cítil, že nedovede jasně vymezit rozdíl mezi poctivostí a nepoctivostí, „například zisky bankovních domů,“ pokračoval. „Tento nešvar, bezpracné hromadění obrovského majetku, je stejný, jako býval za najímání daní, jen forma se změnila. Le roi est mort, vive le roi!² Sotva se podařilo odstranit nájemce daní, už se objevily železnice a banky. Zase bezpracné zisky.“

„Ano, to všecko je možná správné a důvtipné… Kraku, lehnout!“ zavolal Stěpan Arkaďjič na psa, který se drbal, až přeházel všecko seno. Oblonskij mluvil klidně a zvolna, patrně přesvědčen, že má pravdu. „Ale tys nevymezil, co je poctivá a co nepoctivá práce. Když mám větší služné než náš přednosta, ačkoli on rozumí věci líp než já – je to nepoctivost?“

„Nevím.“

„Tak ti tedy povím: když máš za svou práci v hospodářství nějakých řekněme pět tisíc čistého zisku, kdežto tady ten chalupník, kdyby se dřel do úpadu, vydělá sotva padesát rublů, je to stejně nepoctivé, jako když já pobírám víc než přednosta a když Maltus má víc než traťmistr. Naopak pozoruji, že společnost k těm lidem chová jakousi ničím nepodloženou zášť, a myslím, že je to závist…“

„Ne, to není pravda,“ řekl Veslovskij. „O závisti nemůže být řeči, ale něco nekalého na té věci je.“

„Počkej, dovol,“ pokračoval Levin. „Říkáš, že to není spravedlivé, když já dostanu pět tisíc a rolník padesát rublů. To je pravda. Je to nespravedlivé a já si to uvědomuji, ale…“

„Opravdu. Proč my máme co jíst a pít, můžeme chodit na hon, nic neděláme, a on se věčně dře a dře?“ pravil Váseňka Veslovskij. Nejspíš to jasně uvážil poprvé v životě, a tudíž mluvil zcela upřímně.

„Ano, uvědomuješ si to, ale statek mu nedáš,“ řekl Oblonskij, jako by Levina schválně popichoval.

Poslední dobou se mezi oběma švagry vyvinula skoro tajná nevraživost, jako by od té doby, co měli za ženy dvě sestry, soupeřili mezi sebou, kdo si zařídil život lépe; nyní se ta nevraživost projevila tím, že rozmluva nabývala osobního rázu.

„Nedám ho proto, že to ode mne nikdo nežádá. A i kdybych chtěl, odevzdat ho nemohu,“ odvětil Levin. „Ani bych neměl komu.“

„Dej ho tedy tomu chalupníkovi. Jistě by nepohrdl.“

„Dobře, ale jak to provedu? To bych s ním měl jet a podepsat kupní smlouvu?“

„To nevím. Ale když jsi přesvědčen, že nemáš právo…“

„Naprosto nejsem přesvědčen. Naopak cítím, že nemám právo se statku vzdát, že mám povinnosti k půdě i k rodině.“

„Ne, dovol. Ale máš-li za to, že taková nerovnost je nespravedlivá, proč nejednáš podle toho…“

„To taky jednám, jenže negativně, totiž v tom smyslu, že nebudu chtít zvětšovat onen rozdíl, který je mezi mnou a jím.“

„Promiň, ale to je paradox.“

„Ano, tohle je nějaký sofistický výklad,“ přitakal Veslovskij. „Hele, hospodář,“ obrátil se, když vrzla vrata a rolník vešel do kolny. „Ještě nespíš?“

„Kdepak spát! Myslel jsem, že panstvo už spí, ale slyším, že si povídáte. Jdu si pro hrabici. Nekouše ten pes?“ dodal a opatrně našlapoval bosýma nohama.

„A kde ty budeš spát?“

„My jdem na pastvu.“

„Ach, to je noc!“ řekl Veslovskij a pozoroval roh chalupy a kus odpřažené bryčky, jejž bylo vidět ve velkém rámu vrat při slabém svitu večerních červánků. „Ale poslouchejte, to zpívají ženské hlasy a vážně to nezní špatně. Kdepak to zpívají, hospodáři?“

„Ale to děvečky, tudle vedle ze dvora.“

„Pojďte se projít! Vždyť stejně neusnem. Oblonskij, půjdem!“

„Kdyby se to dalo spojit, ležet i jít,“ řekl Oblonskij a protáhl se. „Leží se mi báječně.“

„Tak já půjdu sám.“ Veslovskij hbitě vstal a obul se. „Na shledanou, pánové. Jestli tam bude zábava, přijdu pro vás. Vy jste mi popřáli pernatou, tak já na vás taky budu pamatovat.“

„Že je to milý hoch?“ prohodil Oblonskij, když Veslovskij odešel a hospodář za ním zavřel vrata.

„Ano, je,“ odpověděl Levin, ale dosud myslil na předchozí rozmluvu. Domníval se, že vyjádřil své myšlenky a city tak jasně, jak jen dovedl, a přece mu oba – lidé docela chytří a upřímní – jednomyslně prohlásili, že se utěšuje sofismaty³. To mu nedalo pokoje.

„Tak je to, kamaráde. Buď, anebo. Buď musíš uznávat, že stávající společenské zřízení je spravedlivé, a pak hájit svá práva. Anebo si přiznat, že užíváš neoprávněných výsad, jak to dělám já, a pak jich musíš užívat rád.“

„Ne, kdyby to nemělo být zasloužené, nemohl bych těch hodnot rád užívat, já aspoň ne. Musím mít především vědomí, že nemám na ničem vinu.“

„Ale skutečně, poslyš, neměli bychom tam jít?“ řekl Stěpan Arkaďjič, patrně unaven myšlenkovým vypětím. „Vždyť stejně neusneme. Vážně, pojďme!“

Levin neodpovídal. Výrok, že jedná spravedlivě pouze ve smyslu negativním, ho zajímal. Lze snad být spravedlivý jen negativně?

„Ale jak prudce voní to čerstvé seno!“ pravil Stěpan Arkaďjič a posadil se. „Neusnu ani za nic. Váseňka tam vyvádí. Slyšíš ho? A ten smích. Že bychom šli taky? Půjdem!“

„Ne, já nepůjdu,“ odpověděl Levin.

„Snad taky ze zásady?“ s úsměvem poznamenal Stěpan Arkaďjič a hledal potmě čepici.

„Ne ze zásady, ale co bych tam dělal?“

„Ale abys věděl, hrozně si škodíš,“ řekl Stěpan Arkaďjič. Už našel čepici a vstal.

„Jak to?“

„Copak nevidím, jak sis to zařídil se ženou? Slyšel jsem, jak je pro vás otázkou největší důležitosti – jestli pojedeš na dva dny na hon, nebo ne. To je všecko hezké jakožto idyla, ale pro celý život to nestačí. Muž musí být nezávislý, má své mužské zájmy. Musí být chlap,“ řekl Oblonskij, když otvíral vrata.

„Co tedy? Aby snad chodil za děvečkami?“ ptal se Levin.

„A proč ne, když je tam veselo. To k ničemu nezavazuje. Mou ženu proto hlava bolet nebude a já se pobavím. Hlavní věc je bdít nad posvátností domova. Aby se doma nic nedělo. Ale nesmíš mít svázané ruce.“

„Snad,“ řekl Levin suše a obrátil se na bok. „Zítra se musí jít časně, a já nikoho budit nebudu a půjdu za svítání.“

„Pánové, pojďte honem!“ ozval se hlas Veslovského, který se vrátil. „Rozkošná! Je to můj objev. Rozkošná, dokonalá Markétka a už jsme se seznámili. Skutečně, ohromně hezká!“ vykládal uznale, jako by byla stvořena hezká jen a jen pro něho, takže byl spokojen s tím, kdo ji pro něho připravil.

Levin dělal, že spí, kdežto Oblonskij si obul trepky, zapálil si doutník a vyšel z kůlny a brzo jejich hlasy zanikly.

Levin dlouho nemohl usnout. Slyšel, jak jeho koně žvýkají seno, jak se hospodář a starší hoch chystají na noční pastvu a pak odjíždějí; potom slyšel, jak se voják ukládá na druhé straně seníku ke spánku se synovcem, malým hospodářovým synkem; slyšel, jak hošík tenkým hláskem vykládá strýčkovi, jaký dojem na něho udělali psi, kteří se mu zdáli strašliví a obrovští; potom Levin slyšel, jak se hošík vyptává, koho ti psi budou honit, a jak mu voják sípavě a rozespale říká, že lovci půjdou zítra do bažiny a budou pálit z flinty, až už chtěl mít od chlapce pokoj a řekl mu „spi, Vasko, nebo uvidíš“, pak brzo začal sám chrápat a všecko ztichlo; bylo slyšet jen ržání koní a kvorkání bekasiny. „Opravdu jen negativně?“ opakoval si Levin. „Inu, co na tom. Má vina to není.“ A začal myslit na zítřek.

Zítra vyrazí časně zrána. S předsevzetím, že se nebude rozčilovat. Bekasin je spousta. I sluky tam budou. Až přijde domů, bude tu psaníčko od Kitty. Ano, Stiva má asi pravdu. Není žádný chlap, je teď zženštilý… Ale co naplat! Zase negativně!

Ve spaní zaslechl smích a veselý hovor Veslovského a Oblonského. Na okamžik otevřel oči a viděl, že vyšel měsíc. V otevřených dveřích, jasně ozářených měsíčním světlem, stáli oba přátelé a hovořili. Stěpan Arkaďjič říkal cosi, jak svěží je to děvče, a přirovnával je k čerstvě vyloupnutému oříšku, zatímco Veslovskij se smál svým nakažlivým způsobem a něco opakoval, patrně slova, která mu řekl chalupník: „Koukej, ať tě bouchne ženidlo.“ Levin zabručel v polospánku:

„Pánové, zítra, než se rozední!“ A hned zase usnul.