XXVI

„Tak co, Kapitonyči?“ řekl Serjoža, když se den před svými narozeninami vrátil zčervenalý a veselý z procházky a podával svůj nabíraný kabátek velikánskému starému vrátnému, který se na malého človíčka shovívavě usmíval. „Byl tu dnes ten obvázaný úředník? Přijal ho tatínek?“

„Ano. Jak odešel pan přednosta, hned jsem ho ohlásil,“ řekl vrátný a vesele mrkl na Serjožu. „Račte prosím, sundám vám kabátek.“

„Serjožo!“ ozval se slovanský vychovatel, který se zastavil ve dveřích, vedoucích do vnitřních pokojů. „Svlékněte se sám.“

Ale Serjoža, ačkoli slyšel vychovatelův slabý hlas, nedbal napomenutí. Držel se vrátného za opasek a díval se mu do očí.

„A udělal mu tatínek, co po něm chtěl?“

Vrátný přikývl.

Obvázaný úředník, který byl už sedmkrát za Alexejem Alexandrovičem s jakousi žádostí, zajímal jak Serjožu, tak vrátného. Serjoža ho jednou zahlédl v předsíni a slyšel, jak dojemně prosí vrátného, aby ho ohlásil. Říkal, že umře i s dětmi hlady.

Když Serjoža potkal úředníka v předsíni podruhé, začal se o něho zajímat.

„A měl radost?“ vyptával se.

„Bodejť ne! Divže neskákal, když odcházel.“

„A nepřinesli něco?“ po chvilce mlčení se ptal Serjoža.

„Víte, mladý pane,“ řekl vrátný šeptem, potřásaje hlavou, „je tu něco od paní hraběnky.“

Serjoža rázem pochopil, že vrátný mluví o dárku od hraběnky Lydie Ivanovny, který mu poslala k narozeninám.

„Co to povídáš? A kde?“

„Korněj to odnesl k panu otci. Jistě to bude něco hezkého!“

„Jak je to velké? Asi takhle?“

„Kapánek větší, ale bude to pěkná věc.“

„Není to knížka?“

„Ba ne, spíš něco na hraní. Už běžte, Vasilij Lukič vás volá,“ řekl vrátný, když zaslechl, jak se blíží vychovatelovy kroky. Jemně odstranil ze svého opasku ručku, vězící v rukavici jen dopola stažené, zamrkal na Serjožu a pokynem hlavy ukázal na Lukiče.

„Už jdu, Vasiliji Lukiči!“ odpověděl Serjoža s veselým, láskyplným úsměvem, kterým vždy odzbrojil svědomitého Vasilije Lukiče.

Serjoža měl tak veselou náladu, odevšad se na něho usmívalo tolik štěstí, že se musel svému příteli vrátnému svěřit také s radostnou událostí v rodině, o které se dověděl na procházce v Letním sadu od neteře hraběnky Lydie Ivanovny. Ta radost mu připadala zvlášť důležitá, poněvadž současně potkala radost i úředníka, zatímco on sám se těšil, že dostane hračky. Serjožovi se zdálo, že je dnes takový den, kdy všichni musí mít radost a být veselí.

„Víš, že tatínek dostal Alexandra Něvského?“

„Jakpak ne! Už tu byli gratulanti.“

„A má radost?“

„Kdopak by neměl radost z carovy přízně! Však si to pan otec jistě zasloužil,“ řekl vrátný přísně a vážně.

Serjoža se zamyslil a pozorně hleděl vrátnému do obličeje, který znal do nejmenších podrobností, zvláště vyčnělou bradu mezi šedivými licousy, kterou neviděl nikdo kromě Serjoži, protože se na něho vždycky díval zdola.

„No, a co tvoje dcera, už za tebou dlouho nebyla?“

Dcera vrátného byla baletka.

„Kdypak by chodila ve všední den po návštěvách? Ony taky mají svoje učení. A vy máte taky učení, mladý pane, už jděte.“

Když Serjoža přišel do učebny, místo aby si sedl k úkolům, pověděl učiteli svou domněnku, že to, co přinesli, je asi mašinka. „Co myslíte?“ zeptal se.

Ale Vasilij Lukič myslil jen na to, že Serjoža se musí učit mluvnici, protože ve dvě hodiny přijde učitel.

„Ne, jenom mi řekněte, Vasiliji Lukiči,“ náhle se zeptal Serjoža, když už seděl za pracovním stolkem s knihou v ruce, „co je víc než Alexandr Něvskij. Víte, že tatínek dostal Alexandra Něvského?“

Vasilij Lukič odpověděl, že víc než Alexandr Něvskij je Vladimír.

„A ještě víc?“

„Nejvyšší je Řád svatého Ondřeje Prvně povolaného.“

„A ještě vyšší než Ondřej?“

„Nevím.“

„Tak vy to taky nevíte?“ Serjoža se opřel lokty o stůl a zahloubal se do svých myšlenek.

Byly to myšlenky velice spletité a rozmanité. Uvažoval o tom, jak otec najednou dostane i Vladimíra a Ondřeje a bude pak při hodině mnohem hodnější, a jak on sám, až bude velký, dostane všecky řády i ten, co bude vyšší než Ondřej, až si ho lidé vymyslí. Sotva ho vynaleznou, on si ho zaslouží. Vynaleznou ještě vyšší a on si ho hned zaslouží.

V takových úvahách mu uběhl čas, a když učitel přišel, nebyl úkol o příslovečném určení místa, času a způsobu hotov a učitel byl nejen nespokojen, ale byl přímo roztrpčen. Serjožu to dojalo. Necítil se vinen, že se nenaučil úloze; při nejlepší snaze to nedokázal; dokud mu učitel vykládal, věřil a docela dobře rozuměl, ale jakmile zůstal sám, zanic si nemohl vzpomenout a pochopit, že krátké a tak srozumitelné slůvko dobře je příslovečné určení způsobu. Ale přece mu bylo líto, že učitele zarmoutil, a chtěl ho nějak potěšit.

Zvolil k tomu okamžik, kdy učitel hleděl do knihy. „Michaile Ivanyči, kdy máte svátek?“ zeptal se náhle.

„Měl byste raději myslit na svou práci, svátek nemá pro tvora rozumného nižádný význam. Je to stejný den jako všecky ostatní, kdy musíme pracovat.“

Serjoža pozorně pohlédl na učitele, na jeho řídké vousy, na brýle, které se mu svezly pod vytlačenou rýhu na nose, a zamyslil se tak, že už neslyšel nic, co mu učitel vysvětloval. Chápal, že si učitel nemyslí doopravdy, co říká, vycítil to z tónu, jakým to bylo řečeno. Ale proč se všichni smluvili, že to budou vykládat pořád stejně a pořád samé nudné a zbytečné věci? Proč ho pan učitel od sebe odstrkuje, proč ho nemá rád? Tak se v duchu smutně tázal a nemohl najít odpověď.