XXIII

Dolly už si chtěla lehnout, když k ní vstoupila Anna v nočním úboru.

Za dne Anna několikrát navázala řeč o důvěrných věcech a pokaždé se po několika slovech zarazila. „Až potom, až budem samy. Musím ti toho tolik povědět,“ říkala.

Teď byly samy a Anna nevěděla, o čem mluvit. Seděla u okna, dívala se na Dolly, probírala si v paměti celou tu zdánlivě nevyčerpatelnou zásobu důvěrných témat a nemohla na nic přijít. V té chvíli se jí zdálo, že všecko už bylo vysloveno.

„Co Kitty?“ pravila s těžkým povzdechem a provinile se dívala na Dolly. „Řekni mi pravdu, Dolly, nezlobí se na mě?“

„Zlobit se? Ne,“ řekla Darja Alexandrovna s úsměvem.

„Ale nenávidí mě, pohrdá mnou?“

„To ne! Ale víš, takovou věc nelze odpustit.“

„Ano, jistě,“ řekla Anna. Odvrátila se a hleděla do otevřeného okna. „Ale moje vina to nebyla. A čí je to vina? Co je to vůbec vina? Copak to mohlo být jinak? Co myslíš, řekni! Mohlo se stát, že bys nebyla Stivovou ženou?“

„Opravdu nevím. Ale poslyš, řekni mi…“

„Dobře, dobře, ale ještě jsme to nedopověděly o Kitty. Je šťastná? On prý je skvělý člověk.“

„To je slabý výraz, skvělý. Neznám lepšího člověka.“

„Ach, to ráda slyším! Moc ráda. Je to ještě slabý výraz, že je skvělý člověk,“ opakovala.

Dolly se usmála.

„Ale povídej mi o sobě. Musím ti toho hodně říct. A mluvili jsme s…“ Dolly nevěděla, jak ho pojmenovat. Říkat mu hrabě nebo Alexej Kirilovič jí bylo stejně trapné.

„S Alexejem,“ řekla Anna. „Vím, že jste spolu mluvili. Ale chtěla jsem se tě zeptat přímo. Co si myslíš o mně a o mém životě?“

„Jak to mám tak zčistajasna říct? Opravdu nevím.“

„Ne, jen mi to řekni… Vidíš, jak žiju. Ale nezapomínej, že nás vidíš v létě, když jsi teď přijela, a že nejsme sami… Ale přijeli jsme časně, žili jsme úplně sami a budeme žít sami, a já si nic lepšího nemohu přát. Ale představ si, že bych žila sama bez něho, a k tomu dojde… Ze všeho vidím, že se to bude často opakovat, že bude polovinu času mimo domov.“ Anna vstala a přisedla si blíž k Dolly.

„Toť se ví,“ nepustila Dolly k řeči, když jí chtěla něco namítnout, „toť se ví, že násilím ho neudržím. A ani ho nedržím. Letos mají být dostihy, jeho koně poběží, jede tam. Přeju mu to. Ale pomysli na mne, představ si, jak mi bude… Inu, nač o tom mluvit!“ Usmála se. „Tak o čempak s tebou mluvil?“

„Mluvil o věci, o které bych s tebou také chtěla promluvit, a tak mu snadno mohu dělat advokáta: totiž o tom, jestli by nebyla možnost, zda by nešlo…,“ Darja Alexandrovna se zajíkla, „upravit, zlepšit tvoje postavení… Znáš mě a víš, jak se na to dívám… Ale přece, půjde-li to, měla by ses vdát…“

„Neboli rozvod?“ řekla Anna. „Víš, že jediná žena, která za mnou v Petrohradě přišla, byla Betsy Tverská! Znáš ji přece? V podstatě je to ta nejzkaženější žena, jakou si lze představit. Měla poměr s Tuškevičem, hanebně klamala muže. A ona mi řekla, že mě nechce znát, dokud můj svazek nebude legitimní. Nemysli, že chci srovnávat… Tebe znám, miláčku. Ale mimoděk jsem si na to vzpomněla… Tak co ti vlastně říkal?“ opakovala.

„Říkal, že ho to trápí kvůli tobě i kvůli sobě. Možná řekneš, že je to egoismus, ale je to tak přirozený a ušlechtilý egoismus! Chce především legitimovat svou dceru a být tvým mužem, mít na tebe právo.“

„Která žena, otrokyně, by mohla být do takové míry otrokyní jako já ve své situaci?“ chmurně ji přerušila Anna.

„Ale hlavně si přeje… chce, abys netrpěla.“

„To je nemožné. No a?“

„No, a naprosto právem… chce, aby vaše děti měly otce.“

„Jaképak děti?“ řekla Anna. Nedívala se na Dolly a mhouřila oči.

„Annie a ty, které přijdou…“

„To může být klidný, já už nebudu mít děti.“

„Jak můžeš říct, že nebudeš?“

„Nebudu, protože nechci.“

A přes své rozčilení se Anna usmála, když postřehla v Dollině tváři naivní zvědavost, údiv i zděšení.

„Doktor mi po mé nemoci řekl…“

„To není možné!“ řekla Dolly a vykulila oči. Byl to pro ni jeden z objevů, jejichž následky a důsledky jsou tak nedozírné, že člověk v první chvíli cítí, že nemůže všecko pochopit, ale že o tom musí mnoho a mnoho přemýšlet.

To odhalení jí náhle osvětlilo, co dříve nechápala – proč v některých rodinách mají jen jedno nebo dvě děti. A vyvolalo v ní tolik myšlenek, úvah a rozporných citů, že se nezmohla na slovo a jen se na Annu udiveně dívala široce rozevřenýma očima. Byla to věc, po které toužila ještě dnes, ještě cestou, ale když se teď dověděla, že je to možné, zhrozila se. Cítila, že je to příliš jednoduché řešení otázky příliš složité.

„Není to nemorální?“ To jediné řekla po chvíli mlčení.

„Pročpak? Chápej, mám jen dvě možnosti: buď být těhotná, to jest nemocná, anebo být přítelkyní, kamarádem svému muži, přese všecko muži,“ řekla Anna tónem záměrně povrchním a lehkomyslným.

„No ano, ano,“ odpověděla Darja Alexandrovna, když slyšela argumenty, které si také uváděla, ale už v nich nenacházela dřívější přesvědčivost.

„Pro tebe a pro jiné,“ pokračovala Anna, jako by jí četla myšlenky, „ještě mohou být pochybnosti. Ale pro mě… Chápej, vždyť nejsem jeho žena. Miluje mě do té doby, dokud mě miluje. A řekni, jak si mám udržet jeho lásku? Tímhle?“

Natáhla bílé ruce před břicho.

Darje Alexandrovně se kupily v hlavě myšlenky a vzpomínky, vířily nesmírnou rychlostí, jak tomu bývá v okamžicích vzrušení. „Nepřitahovala jsem Stivu,“ přemýšlela. „Odešel ode mě za jinými, a ani ta první, s kterou mi byl nevěrný, si ho neudržela tím, že byla vždycky hezká a veselá. Opustil ji a měl jinou. A co Anna? Připoutá si snad hraběte Vronského a udrží si ho? Kdyby hledal jen tohle, najde toalety a způsoby ještě půvabnější a rozmarnější. A třeba jsou její nahé ruce tak bílé a krásné, i když její plná postava vypadá tak hezky, stejně jako rozpálený obličej v rámci černých vlasů, on si najde ještě lepší, zrovna jako hledá a nalézá můj odporný, bídný, milovaný muž.“

Dolly neodpovídala a jen vzdychla. Anně neušel ten vzdech, vyjadřující nesouhlas, a tedy pokračovala. Měla v zásobě ještě jiné argumenty, tak pádné, že na ně vůbec nebylo odpovědi.

„Říkáš, že to není správné? Ale měla bys uvážit… Zapomínáš, jak na tom jsem. Jak bych si mohla přát mít děti? Nemluvím o bolestech, těch se nebojím. Ale uvaž, kdo by byly mé děti? Nešťastné děti, které by nosily cizí jméno. Už svým zrozením by byly nuceny stydět se za matku, za otce, za to, že se narodily.“

„Ale vždyť právě proto se musíš dát rozvést.“

Ale Anna neposlouchala. Chtěla vyslovit všecky důvody, jimiž tolikrát přesvědčovala sebe samu.

„Nač mi byl dán rozum, kdybych ho neměla užít k tomu, abych nepřiváděla na svět nešťastníky?“

Pohlédla na Dolly, ale když se nedočkala odpovědi, pokračovala:

„Vždycky bych cítila, že jsem se na těch nešťastných dětech provinila. Dokud tu nejsou, nejsou aspoň nešťastné. Ale když jsou nešťastné, je to jen a jen má vina.“

Byly to stejné důvody, jaké si uváděla i Darja Alexandrovna. Ale teď poslouchala a nechápala je. Jak může být někdo vinen před neexistujícími bytostmi? A vtom ji napadlo: mohlo by někdy být pro jejího miláčka Gríšu lépe, kdyby nikdy neexistoval? A připadlo jí to tak nesmyslné, tak podivné, že zakroutila hlavou, aby rozehnala celou tu změť vířících bláznivých nápadů.

„Ne, já nevím, není to správné,“ řekla štítivě a více říct nedovedla.

„Dobře, jenže nezapomínej, že ty a já, to je rozdíl… A kromě toho,“ dodala Anna, jako by přes hojnost svých důvodů a nedostatek důvodů Dolliných přece jen uznávala, že to správné není, „především nezapomínej, že dnes jsem na tom jinak než ty. Pro tebe je otázkou, zda si přeješ nemít další děti, kdežto pro mne, zda si je přeju mít. A to je velký rozdíl. Chápeš, že si to dnes nesmím přát!“

Darja Alexandrovna neodporovala. Znenadání si uvědomila, že se Anně už tolik vzdálila, že jsou mezi nimi otázky, v kterých se nikdy neshodnou a o kterých je lépe nemluvit.