XIII

A Levinovi se vynořil v paměti nedávný výjev s Dolly a s jejími dětmi. Děti zůstaly samy a začaly si opékat maliny nad svíčkou a mléko si lily proudem do úst. Matka je přistihla a začala jim před Levinem vštěpovat, co práce dá velkým lidem to, co ony ničí, že ta práce se koná pro ně, budou-li rozbíjet šálky, že nebudou mít z čeho pít čaj, a když budou rozlévat mléko, že nebudou mít co jíst a umřou hlady.

Levina překvapila ta klidná, ponurá nedůvěra, s jakou děti poslouchaly, co jim matka říká. Jenom je rmoutilo, že skončila zajímavá hra, a nevěřily matce ani slovo. Ani nemohly věřit, poněvadž si nedovedly představit v plném rozsahu všechno, čeho užívaly, a proto si neuměly představit, že vlastně ničí to, z čeho jsou živy.

Tohle je všecko samozřejmé, myslily si, a nic zajímavého a důležitého na tom není, protože to vždycky bylo a bude. A věčně jedno a totéž. Na to nemusíme myslit, je to hotová věc. Ale my bychom si rády vymyslily něco svého a zbrusu nového. Tak nás napadlo dát maliny do hrníčku a opékat je nad svíčkou a mléko si nalévat proudem rovnou do úst jeden druhému. Je to švanda, je to něco nového, a přitom to není o nic horší než pít z hrníčků.

A Levin pokračoval ve svých úvahách. Nečiníme snad totéž, nedělal snad totéž on sám, když se chtěl rozumovou cestou dopátrat významu přírodních sil a smyslu života lidského?

A nečiní totéž i všechny filozofické teorie, když rozumovou cestou, podivnou a člověku cizí, ho přivádějí k poznání toho, co dávno ví, co ví tak jistě, že by bez toho ani nemohl žít? Není snad jasně vidět, když kterýkoli filozof rozvíjí svou teorii, že sám předem zná stejně nepochybně jako rolník Fjodor (a o nic lépe než on) hlavní smysl života a jen se chce pochybnou rozumovou cestou vrátit k tomu, co je známo všem?

Mysleme si, že bychom děti nechali, aby si samy opatřily, vyrobily nádobí, nadojily mléka atd. Dováděly by? Zemřely by hlady. Mysleme si, že bychom byli ponecháni sami sobě se svými vášněmi, myšlenkami, aniž bychom měli ponětí o jediném bohu a stvořiteli! Anebo že bychom neznali pojem dobra a neměli bychom vysvětlení, co je mravní zlo.

Jen to zkuste bez těch pojmů něco vybudovat!

My jen ničíme, protože jsme duchovně nasyceni. Docela jako děti!

Odkud má radostné vědomí, společné s rolníkem, vědomí, které jediné mu poskytuje duševní klid? Odkud je vzal?

On, vychovaný v chápání boha jako křesťan, naplnil celý svůj život duchovními statky, jež mu dalo křesťanství, oplývá těmi statky a žije jimi, ale přece jim – jako děti – nerozumí a ničí je, tedy chce zničit to, čím žije. Ale kdykoli nastane vážná chvíle životní, jde k Němu podobně jako děti, když je jim zima a mají hlad, a ještě méně než děti, které matka plísní za jejich dětské nezbednosti, ještě méně tuší, že jeho dětinské roupy se mu nezapočítávají.

Zajisté, co ví, to neví rozumově, ale bylo mu to dáno, zjeveno, ví to srdcem a vírou v to hlavní, co vyznává církev.

„Církev? Církev!“ opakoval Levin, převrátil se na druhou stranu, opřel se lokty a zahleděl se do dálky, kde na druhém břehu šlo stádo k řece.

Může však věřit ve vše, co vyznává církev? Zkoušel a vzpomínal si na všecko, co mohlo rozvrátit jeho nynější klid. Úmyslně vzpomínal na různá církevní dogmata, která se mu vždy zdála nejpodivnější a uváděla ho v pokušení. Stvoření? Ale čímpak si on vykládal bytí? Bytím? Ničím? Ďábel a hřích? Ale čím si vysvětluje zlo? Vykupitel?

Ale nic nevěděl a nemohl vědět, jen to, co mu bylo řečeno stejně jako všem.

A teď se mu zdálo, že ani jedno církevní dogma nemůže narušit to hlavní – víru v boha, v dobro jakožto jediné poslání člověka.

Za každé církevní dogma mohla být dosazena víra v zasvěcení pravdě, a nikoli osobnímu užitku. A žádné dogma to nenarušovalo, ale naopak bylo nezbytné k tomu, aby se dál onen hlavní zázrak, neustále se projevující na zemi a záležející v tom, aby každý mohl zároveň s milióny nejrozmanitějších lidí, mudrců i bláznů, dětí i starců, zároveň se všemi, s rolníkem, se Lvovem, s Kitty, s žebráky i králi neomylně chápat jedno a totéž a utvářet duchovní život, pro nějž jediný stojí za to žít a jehož jediného si vážíme.

Ležel na zádech a díval se na vysoké bezoblačné nebe. Což nevím – přemýšlel –, že je to nekonečný prostor a že to není kulatá klenba? Ale ať mžourám očima a napínám zrak sebevíc, mohu jej vidět jen jako kulatý a omezený a přes svou znalost o nekonečném prostoru mám bezpochyby pravdu, když vidím pevnou blankytnou klenbu, mám pravdu spíš, než když se namáhám vidět za ni.

Levin už nepřemýšlel a jen naslouchal tajemným hlasům, které se mezi sebou o něčem radostně a starostlivě domlouvaly.

Skutečně je to víra? Bál se věřit svému štěstí. „Bože můj, díky tobě!“ zašeptal. Potlačil propukávající vzlyky a utíral si oběma rukama slzy, které mu vhrkly do očí.