XIV

Levin se díval před sebe a viděl stádo, potom uviděl svůj vozík tažený Vraníkem a kočího, který dojel ke stádu a mluvil s pastýřem; potom uslyšel už docela zblízka rachot kol a frkání vypaseného koně; ale byl tak zabrán do svých myšlenek, že ani neuvažoval, proč vlastně kočí za ním jede.

Vzpomněl si teprve, když kočí dojel až k němu a zavolal na něho: „Posílá mě paní. Přijel pan bratr a ještě nějaký pán.“

Levin nasedl do vozíku a chopil se opratí.

Nemohl dlouho přijít k sobě, jako by procitl ze sna. Díval se na vypaseného koně se zpěněnými stehny a šíjí, kde ho dřely opratě, díval se na kočího Ivana sedícího vedle něho a vzpomínal si, že bratra očekával, že už asi má žena o něho strach, protože se tak dlouho nevrací, a snažil se uhádnout, jaký host přijel s bratrem. Bratr a žena i neznámý host se mu teď jevili jinak než dřív. Zdálo se mu, že teď bude mít ke všem lidem už docela jiný vztah.

Mezi ním a bratrem už nesmí panovat chlad, jaký byl mezi nimi vždy, už se nebudou přít. Nebude se hádat s Kitty. K hostu, aťsi je to kdokoli, se bude chovat vlídně a mile. K služebnictvu, k Ivanovi také – všecko musí být jiné.

Levin ztuha držel na oprati pěkného koně, který netrpělivě frkal a měl chuť se rozběhnout. Ohlížel se na Ivana a ten si pořád uhlazoval košili, protože nevěděl kam s rukama, když teď seděl nečinně. Levin hledal záminku k rozhovoru, chtěl říci, že Ivan neměl tolik utahovat hřbetní popruh, jenže to by znělo jako výtka, kdežto Levin si přál srdečný rozhovor. Ale nic jiného ho nenapadlo.

„Račte to vzít trochu doleva, tady je pařez,“ řekl kočí a zatahal za oprať, kterou Levin držel.

„Prosím tě, nech toho a nepoučuj mě!“ rozzlobil se Levin, že kočí se mu plete do řízení koně. Měl zlost jako v takových případech vždy a hned nato si k své lítosti uvědomil, jak mylná byla jeho domněnka, že by ho duševní stav mohl rázem změnit ve styku se skutečností.

Asi čtvrt versty před domovem Levin spatřil, jak mu běží naproti Gríša a Táňa.

„Strýčku Kosťo! Jde sem maminka a dědeček a Sergej Ivanovič a ještě nějaký pán,“ volaly a už lezly na vozík.

„Ale kdopak?“

„Jde z něho strach! A takhle dělá rukama,“ řekla Táňa, vstala ve vozíku a napodobila Katavasova.

„A je starý, nebo mladý?“ se smíchem se ptal Levin, jemuž Tánina gestikulace kohosi připomínala.

Ach, jen aby to nebyl někdo nepříjemný, pomyslil si.

Jakmile Levin vjel do zatáčky a spatřil společnost, která mu šla naproti, rázem poznal Katavasova ve slaměném klobouku. Rozháněl se v chůzi rukama přesně tak, jak ho předváděla Táňa.

Katavasov velice rád mluvil o filozofii, ačkoli o ní měl jakous takous představu od přírodovědců, kteří se filozofií nikdy nezabývali. A Levin se s ním v Moskvě poslední dobu často přel.

Když ho teď poznal, nejdříve si vzpomněl na jednu takovou debatu, o níž se Katavasov patrně domníval, že ji vyhrál.

Ne, hádat se a lehkomyslně vykládat své názory nebudu ani zanic, pomyslil si Levin.

Když vystoupil a přivítal se s bratrem a s Katavasovem, zeptal se na ženu.

„Přestěhovala Míťu do Lesíčka (byl to kus lesa blízko domu). Chtěla ho uložit tam, v domě je moc horko,“ sdělovala Dolly.

Levin ženě vždycky rozmlouval, aby s dítětem chodila do lesa, poněvadž to pokládal za nebezpečné, a nyní tu zprávu nerad slyšel.

„Lítá s ním z místa na místo,“ s úsměvem řekl kníže. „Radil jsem jí, aby ho zkusila odnést do lednice.“

„Chtěla přijít do včelína. Myslela, že budeš tam. Zrovna tam jdeme,“ pravila Dolly.

„Povídej, co pořád děláš?“ řekl Koznyšov. Zůstal pozadu za ostatními a přidal se k bratrovi.

„Ale nic zvláštního. Věnuju se hospodářství, jako vždycky,“ odpověděl Levin. „Přijel jsi nadlouho? Už jsme tě dávno čekali.“

„Asi na čtrnáct dní. Mám v Moskvě spoustu práce.“

Při těch slovech se zraky obou bratří setkaly, a třebaže si Levin vždycky a nyní obzvlášť přál mít k bratrovi přátelský a především prostý vztah, cítil, jak je nesvůj, když se na něho dívá. Sklopil oči a nevěděl, co by řekl.

Probíral si v duchu, o čem by Sergej Ivanovič rád hovořil a co by ho zároveň odvedlo od řečí o srbské vojně a slovanské otázce, na kterou narazil zmínkou o práci v Moskvě. Nakonec začal o jeho knize.

„Vyšly nějaké recenze o tvé knize?“ zeptal se.

Sergej Ivanovič se usmál té záměrné otázce.

„Nikoho to nezajímá a mě nejméně,“ řekl. „Podívejte, Darjo Alexandrovno, bude pršet,“ dodal a ukázal deštníkem na bílé mráčky, které se objevily nad vrcholky osik.

A ta slova stačila, aby se mezi bratry opět utvořil ne snad nepřátelský, ale chladný poměr, kterého by se Levin tak rád vyvaroval.

Přistoupil ke Katavasovovi.

„To jste udělal moc dobře, že jste konečně přijel,“ řekl mu.

„Už dávno jsem se chystal. Teď si důkladně popovídáme. Už jste přečetl Spencera?“

„Ne, nedočetl jsem ho,“ řekl Levin. „Vlastně už o něho nestojím.“

„Jak to? To je zajímavé. Pročpak?“

„Totiž, definitivně jsem se přesvědčil, že řešení otázek, které mě zajímají, nenajdu u něho a u podobných autorů. Teď…“

Ale klidný a veselý Katavasovův výraz ho náhle zarazil a přišlo mu tak líto, že tím hovorem zřejmě působí rušivě na svou náladu, že si vzpomněl na své předsevzetí a odmlčel se.

„Ostatně si pohovoříme později,“ dodal. „Jestli chcete ke včelínu, tak tudy, po téhle pěšině,“ obrátil se k ostatním.

Když přišli po úzké pěšince na neposečený palouček, po jedné straně hojně zarostlý pestrými černýši, mezi kterými se hustě rozrostly vysoké tmavozelené trsy kýchavice, usadil Levin své hosty do hustého svěžího stínu mladých osik na lavičku a špalky, určené pro návštěvníky včelína, kteří se báli včel, a pak šel do ohrady pro chléb, okurky a čerstvý med dětem i dospělým.

Kráčel co možná pomalu, bez prudkých pohybů, a poslouchal, jak kolem něho stále častěji přeletují včely, až došel pěšinkou k chýši. Docela u síňky se mu jedna včela zapletla do vousu a zabzučela, ale Levin ji opatrně vyprostil. Vešel do stinné síňky, sundal z kolíku kuklu, nasadil si ji, vstrčil ruce do kapes a vstoupil do ohrazeného včelína, kde na posečené ploše stály v pravidelných řadách, přivázány lýkem ke kůlům, staré úly, které všecky dobře znal i s jejich historií, kdežto podél plotu stály úly nové, v nichž byly roje usazeny letos. Před česny se hemžili proletující včely a trubci, točili se a tlačili na jednom místě, a mezi nimi prolétaly stále jedním směrem, do lesa na kvetoucí lípu a zpět k úlům dělnice se snůškou nebo pro snůšku.

V uších mu stále zněly rozmanité zvuky, bzukot pilně zaměstnané dělnice rychle letící kolem, bručení zahálčivých trubců nebo zneklidněných včel hlídaček, chránících svůj majetek před nepřítelem a připravených dát mu žihadlo. Na druhém konci ohrady ostrouhával starý včelař obruč a Levina neviděl. Levin se k němu nehlásil a zastavil se uprostřed včelína.

Byl rád, že může zůstat chvíli sám a oddechnout si od skutečnosti, která už mezitím tak zlehčila jeho náladu.

Uvědomil si, že za tu krátkou chvíli už se rozzlobil na Ivana, jednal chladně s bratrem a lehkomyslně se rozpovídal s Katavasovem.

Byla to snad jen chvilková nálada a pomine, zmizí beze stopy?

Ale sotva se k své náladě vrátil, v tu chvíli cítil plný radosti, že se s ním událo cosi nového a důležitého. Skutečnost jen dočasně zastírala duševní klid, který nalezl; ale klid sám zůstal neporušen.

Teď kolem něho kroužily včely, hrozily mu a upoutávaly jeho pozornost, zbavovaly ho úplného fyzického klidu, protože se musel krčit a uhýbat jim; a podobně, když nasedl do vozíku, v té chvíli se mu nahrnuly starosti a zbavovaly ho klidu duševního; avšak trvalo to jen potud, dokud na něho dorážely. I když ho ohrožovaly včely, zůstávala v něm fyzická síla neporušena, a zrovna tak neporušena byla jeho síla duchovní, kterou si nově uvědomil.