IX

„Kočár knížete Oblonského!“ zlostným bručivým hlasem zavolal vrátný. Kočár předjel a oba nasedli. Jen v první chvíli, dokud kočár vyjížděl ze vrat, měl Levin dosavadní pocit klubovního klidu, uspokojení i dojem nesporného dobrého tónu všude a ve všem. Ale sotvaže kočár vyjel na ulici a Levin cítil, jak se kymácí na hrbolaté dlažbě, sotvaže uslyšel zlostný pokřik drožkáře, jedoucího proti nim, sotvaže uviděl v matném osvětlení červený vývěsní štít hospody a krámku, celý dojem se rozplynul vniveč, Levin začal uvažovat o svém jednání a v duchu se tázal, zda je správné, že jede k Anně. Co tomu řekne Kitty? Ale Stěpan Arkaďjič ho nenechal přemýšlet, a jako by uhádl jeho pochybnosti, hned je rozptýlil.

„Jsem hrozně rád,“ řekl, „že ji poznáš. Víš, Dolly si to už dávno přála. A Lvov přece byl u ní taky a pořád tam chodí. Je to sice moje sestra,“ pokračoval Stěpan Arkaďjič, „ale mohu klidně prohlásit, že je to skvělá žena. Však uvidíš. Její situace je ovšem málo záviděníhodná, zvlášť teď.“

„Proč zvlášť teď?“

„Jednáme s jejím mužem o rozvodu. Souhlasil by, ale jsou tu obtíže kvůli synovi, a tak se celá věc, která měla být už dávno vyřízená, vleče už tři měsíce. Jakmile bude proveden rozvod, vdá se za Vronského. Je to přece taková hloupost, ten starodávný obyčej chození kolem oltáře, to ‚Plesej Izaiáši‘! Nikdo tomu nevěří a jenom to brání lidskému štěstí!“ připojil Stěpan Arkaďjič. „No, a pak budou mít stejně jistou pozici jako já nebo ty.“

„A v čem je potíž?“ zeptal se Levin.

„Ach, to je dlouhá a nudná historie! Je to všecko tak neurčité. Ale o to nejde. Ona čeká na ten rozvod tady v Moskvě, kde je oba všichni znají, a už tu takhle žije tři měsíce. Nikam nejde, s žádnými ženami se nestýká, jenom s Dolly, protože nechce, aby k ní chodily z milosti. I ta husa princezna Varvara odjela, protože to pokládala za něco neslušného. Víš, jiná žena by v takové situaci nenašla v sobě dost duševní síly. Ale ona, však uvidíš, jak si zařídila život a jak je klidná a důstojná. Doleva, proti kostelu!“ zavolal Stěpan Arkaďjič vykláněje se z okna. „Uf, to je vedro!“ Ještě si rozhalil kožich, už tak dost rozhalený, ačkoli bylo dvanáct stupňů mrazu.

„Ale přece má dceru. Jistě se jí věnuje?“ řekl Levin.

„Pro tebe je asi každá žena jenom samička, kvočna,“ řekl Stěpan Arkaďjič. „Pokud se něčemu věnuje, tedy jen dětem. Ne, ona ji jistě znamenitě vychovává, ale nikomu to nevykládá. Především se věnuje psaní. Už to vidím, jak se ironicky usmíváš, ale to bys nemusel. Píše knihu pro děti a s nikým o tom nemluví, ale mně z ní četla a já jsem půjčil rukopis Vorkujevovi… víš, to je ten nakladatel… a je tuším taky spisovatel. Rozumí tomu a říká, že je to báječná věc. Ale myslíš, že je nějaká typická literátka? Kdepak. Je to především žena vřelého srdce, však uvidíš. Má teď u sebe anglickou holčičku a celou rodinu, o kterou se stará.“

„Nějaká filantropie?“

„Ty hned musíš ve všem vidět něco špatného. Žádná filantropie, ale jde to od srdce. Měli, totiž Vronskij měl anglického trenéra, byl to mistr ve svém oboru, ale ochlasta. Úplně propadl alkoholu, až na něho přišlo delirium tremens a rodina se octla na mizině. Když to viděla, pomohla jim, přilnula k nim a teď má celou rodinu na starosti. Ale nepomáhá jim nějak povzneseně, jenom penězi, ale sama připravuje hochy na ruské gymnázium a holčičku si vzala k sobě. Však ji uvidíš.“

Kočár vjel do dvora a Stěpan Arkaďjič prudce zazvonil u vchodu, u kterého stály saně.

Domovník jim otevřel a Oblonskij se ani neptal, jestli je Anna doma, a vešel do předsíně. Levin šel za ním, stále na větších pochybách, zda jedná dobře, či špatně.

Pohlédl do zrcadla a viděl, že je červený v obličeji, ale byl si jistý, že opilý není, a vystoupil po schodišti pokrytém kobercem nahoru za Stěpanem Arkaďjičem. Nahoře stál sluha, který se Oblonskému uklonil jako člověku patřícímu do rodiny. Stěpan Arkaďjič se ho otázal, kdo je na návštěvě u Anny Arkaďjevny, a dostal odpověď, že pan Vorkujev.

„Kde jsou?“

„V pracovně.“

Oblonskij a Levin prošli malou jídelnou s tmavými táflovanými stěnami a po měkkém koberci vstoupili do zšeřelé pracovny, osvětlené lampou s velkým tmavým stínidlem. Druhá lampa s reflektorem svítila na zdi a ozařovala portrét ženy v životní velikosti, který bezděčně upoutal Levinovu pozornost. Byla to Annina podobizna, kterou maloval v Itálii Michajlov. Zatímco Stěpan Arkaďjič odešel za treláž s popínavými rostlinami a neznámý mužský hlas zmlkl, díval se Levin na podobiznu, která v zářivém osvětlení tak vynikala v rámu, a nemohl se od ní odpoutat. Takřka zapomněl, kde je, neposlouchal, co kdo mluví, a nespustil z pozoruhodné podobizny oči. Nebyl to obraz, ale rozkošná živoucí žena s kadeřavými černými vlasy, s obnaženými rameny a rukama, se zádumčivým poloúsměvem na něžně ochmýřených rtech, hleděla na něho vítězně i něžně a její oči ho vzrušovaly. Nebyla živá jen proto, že byla krásnější, než může být živoucí bytost.

„Velice mě těší,“ náhle uslyšel vedle sebe hlas, patrně oslovující jeho, hlas ženy, jejíž podobizně se obdivoval. Anna se objevila před treláží, šla ho přivítat a Levin spatřil v pološeru pracovny ženu z portrétu, v tmavomodrých, různě odstíněných šatech, v jiné póze, s jiným výrazem, avšak na stejném vrcholu krásy, jak ji zpodobnil umělec. Ve skutečnosti byla méně oslňující, ale zato měla jakési kouzlo, které portrétu chybělo.