XIV

Levin byl ženatý už třetí měsíc. Byl šťastný, ale docela jinak, než si představoval. Na každém kroku ho čekalo zklamání v dřívějších snech i nové nenadálé okouzlení. Levin byl šťastný, ale sotva vkročil do rodinného života, viděl na každém kroku, že je to docela jiné, než si představoval. Na každém kroku prožíval, co by prožil člověk, který by zálibně sledoval klidnou, šťastnou plavbu loďky na jezeře, a pak by se do té loďky posadil. Viděl, že nestačí sedět rovně a nekymácet se – nikoli, člověk nesmí ani na okamžik zapomenout, kam má plout, a přitom musí mít na zřeteli, že má pod sebou vodu a že musí veslovat, až ho ruce rozbolí, poněvadž na to není zvyklý; že je snadné jenom se dívat, ale když se to má dělat, je to sice velmi radostné, ale přetěžké.

Za svobodna se kolikrát při pohledu na manželský život jiných lidí, na drobné starosti, hádky nebo žárlivost jenom v duchu pohrdavě usmíval. Byl přesvědčen, že v jeho budoucím manželském životě se nic takového nemůže dít, myslil dokonce, že i všecky vnější formy musí být docela jiné než v životě jiných lidí. A teď se najednou jeho život s ženou neutvářel výjimečně, ba naopak, cele se utvářel z nicotných maličkostí, kterými dříve tak opovrhoval, ale které teď proti jeho vůli nabývaly nesmírného, nepopiratelného významu. A Levin viděl, že spořádat všecky ty maličkosti není zdaleka tak snadné, jak se kdysi domníval. Ačkoli si Levin myslil, že má dokonale jasné představy o rodinném životě, přece si mimoděk představoval (jako všichni muži) rodinný život jenom jako rozkoše lásky, které nesmí nic bránit a kterou nemají rušit drobné starosti. Podle svých představ měl konat svou práci a okřívat štěstím lásky. Ona měla být milována a to bylo vše. Jenže Levin jako všichni muži zapomínal, že i ona se musí nějak zaměstnat. A potom žasl, jak jeho rozkošná poetická Kitty mohla nejen v prvních týdnech, ale už v prvních dnech rodinného života myslit na ubrusy, nábytek, na matrace pro hosty, na podnos, kuchaře, oběd apod., na všecko pamatovat a o všecko se starat. Už jako ženich byl překvapen, s jakou cílevědomostí odmítla cestu do ciziny a rozhodla se jet na venkov, jako by věděla o něčem, co nevyhnutelně musí být, a mohla myslit kromě své lásky ještě na jiné věci. To ho urazilo tenkrát a dnes ho leckdy urážely její malicherné starosti a shánění. Ale viděl, že Kitty bez toho nemůže být. A protože ji měl rád, nemohl se na ty starosti dívat bez zalíbení, i když je nechápal a smál se jim. Smál se tomu, jak rozestavuje nábytek dovezený z Moskvy, jak nově zařizuje svůj i jeho pokoj, zavěšuje záclony, určuje pokoje pro hosty, pro Dolly, jak upravuje pokojík pro svou novou služebnou, poroučí starému kuchaři, co má vařit k obědu, hádá se s Agafjou a už jí nechce svěřit špižírnu. Viděl, že starý kuchař se usmívá a láskyplně na ni pohlíží, kdykoli poslouchá její nezkušené, nemožné rozkazy. Viděl, že Agafja přemítavě a shovívavě kroutí hlavou nad novými pořádky, které mladá paní zavedla ve špižírně. Viděl, jak byla Kitty úžasně roztomilá, když mu se smíchem a s pláčem přišla říci, že služebná Máša v ní pořád vidí slečnu, a proto ji nikdo nechce poslouchat. Připadalo mu to roztomilé, ale přitom divné, a soudil, že by to snad nemuselo být.

Nevěděl, jakou vnitřní změnu Kitty prodělává. Doma občas mívala chuť na kyselé zelí nebo na cukroví a nic z toho si nesměla dopřát, ale teď si mohla poručit, co chtěla, mohla si nakoupit hromadu cukroví, utratit peněz, kolik chtěla, a poručit si moučník, na jaký měla chuť.

Nyní se těšila, až přijede Dolly, především proto, že bude dětem předkládat každému jeho oblíbený moučník a že ji Dolly pochválí, jak si to všecko nově zařídila. Sama nevěděla, jak a proč, ale domácnost pro ni měla neodolatelné kouzlo. Instinktivně tušila blízkost jara a věděla, že nastanou i dny nepohody, proto měla napilno, stavěla si hnízdo, jak dovedla, a zároveň se učila, jak se to dělá.

Ta Kittina péče o maličkosti, pravý opak Levinova ideálu vznešeného štěstí v prvním období, byla jedním ze zklamání. A ta milá pečlivost, jejímuž smyslu nerozuměl, ale která se mu přece líbila, byla jedním z nových okouzlení.

Dalším zklamáním i okouzlením byly hádky. Levin si nikdy neuměl představit, že by mezi nimi dvěma mohlo být něco jiného než něžný, uctivý, milostný vztah, a najednou se už v prvních dnech pohádali, až mu řekla, že ji nemá rád, že má rád jen sebe, rozplakala se a gestikulovala.

K první hádce došlo, když se Levin jel podívat na nový dvorec a zdržel se o půl hodiny, jelikož si chtěl zkrátit cestu a přitom zabloudil. Cestou domů myslil jen na ni, na její lásku, na své štěstí, a čím víc se blížil k domovu, tím mocněji v něm žhnula něha. Vběhl do pokoje pln stejného, ba mocnějšího citu než tenkrát, když přišel k Ščerbackým žádat o její ruku. A najednou ho přivítala nevlídná tvář, jakou u ní ještě neviděl. Chtěl ji políbit, ale odstrčila ho.

„Copak?“

„Ty máš dobrou náladu…,“ začala. Snažila se být klidná a přitom jedovatá. Ale sotva otevřela ústa, vyletěla jí slova výčitek nesmyslné žárlivosti, všeho, co ji trápilo tu půlhodinu, kdy nehybně seděla v okně. Teprve teď poprvé jasně pochopil, co nechápal, když si ji vedl od oltáře. Pochopil, že je mu nejen blízká, ale že teď sám neví, kde končí ona a začíná on. Pochopil to, když se ho v té chvíli zmocnil mučivý pocit rozdvojení.

V prvním okamžiku byl dotčen, ale vzápětí si uvědomil, že ona ho nemůže urazit, že ona a on jedno jsou. V první chvíli prožíval pocit, jaký má člověk, když náhle dostal prudkou ránu zezadu, zlostně a pomstychtivě se otáčí, aby usvědčil viníka, a tu se přesvědčí, že se sám náhodou udeřil, že se nemá na koho zlobit a musí snést bolest a utišit ji.

Později to už nikdy necítil tak ostře, ale tenkrát poprvé se dlouho nemohl vzpamatovat. Přirozený smysl mu kázal, aby se ospravedlnil, aby jí dokázal, že nemá pravdu. Jenže dokázat jí, že nemá pravdu, znamenalo ještě víc ji podráždit a zvýšit rozpor, který byl příčinou všeho trápení.

Vžitý cit ho pudil k tomu, aby sebe zprostil viny a všecko svedl na ni; jiný, mocnější cit mu napovídal, že musí nastalý rozpor rychle, co nejrychleji překlenout, dokud se nerozrostl. Nechat na sobě tak nespravedlivé obvinění bylo mukou, ale ospravedlnit se a přitom jí způsobit bolest bylo ještě horší. Chtěl jako člověk, v polospánku trýzněný bolestí, urvat, odhodit od sebe bolestivé místo, a když se probral, cítil, že tím bolestivým místem je on sám. Nezbývalo než pomoci bolestivému místu, aby vydrželo, a Levin se o to pokusil.

Udobřili se. Kitty uznala svou chybu, i když to nevyslovila nahlas, byla k němu ještě něžnější a oba prožili nové, znásobené štěstí lásky. Nicméně se taková střetnutí opakovala, dokonce velmi často, a to z netušených a naprosto malicherných důvodů. K srážkám leckdy docházelo jednak proto, že ještě navzájem neznali své sklony, jednak proto, že celou první dobu oba často bývali ve špatné náladě. Měl-li jeden dobrou náladu, kdežto druhý špatnou, mír nebýval porušen, ale když náhodou měli špatnou náladu oba, pak docházelo k srážkám z důvodů tak nepochopitelně malicherných, že si potom nemohli za živý svět vzpomenout, oč se vlastně hádali. Když ovšem měli oba dobrou náladu, byl jejich život dvojnásob radostný. Ale přesto byla pro ně ta první doba dosti krušná.

Celou tu první dobu zvlášť ostře pociťovali, jak se napíná řetěz, kterým jsou k sobě připoutáni, a jak to s ním škube na jednu a zas na opačnou stranu. Líbánky, totiž první měsíc po svatbě, od kterého si Levin podle tradice tolik sliboval, nebyly zkrátka žádný med, naopak jim oběma zůstaly ve vzpomínce jako období největších svízelů a pokoření v jejich životě. Oba se v dalším životě stejnou měrou snažili vymazat ze své paměti všechny zrůdné, potupné stránky toho nezdravého údobí, kdy málokdy bývali v normálním duševním rozpoložení, málokdy byli sami sebou.

Teprve v třetím měsíci manželství po jejich návratu z Moskvy, kde strávili čtyři neděle, začal život plynout klidněji.