XIII

Michajlov prodal Vronskému svůj obrázek a uvolil se malovat Anninu podobiznu. V určený den přišel a dal se do práce.

Po pátém sezení vzbudil portrét všeobecný úžas, zejména ve Vronském, a to nejen výstižnou podobou, ale i zvláštní krásou. Bylo s podivem, jak Michajlov dokázal tuto její zvláštní krásu objevit. Člověk ji musí znát a milovat, jako ji miluji já, aby vystihl její nejhezčí, nejvlastnější výraz, myslil si Vronskij, ačkoli její nejhezčí, nejvlastnější výraz poznal až z této podobizny. Ale byl to výraz tak pravdivý, že se jemu i ostatním zdálo, že jej znají už dávno.

„Já s tím tak dlouho zápolím a nic jsem nedokázal,“ říkal Vronskij o své práci, „ale on se jenom podíval a už to měl. Tady je vidět, co dělá technika.“

„To všecko přijde,“ těšil ho Goleniščev, podle jehož názoru měl Vronskij jak talent, tak především vzdělání, které umožňuje vyšší smysl pro umění. Goleniščevovo přesvědčení o talentu Vronského bylo posilováno také tím, že od něho vyžadoval porozumění i chválu pro své studie a myšlenky, přičemž cítil, že chvála i povzbuzení mají být vzájemné.

Na návštěvě u cizích lidí a zejména v paláci u Vronského byl Michajlov docela jiný člověk než doma v ateliéru. Byl nevraživě uctivý, jako by se bál sblížení s lidmi, kterých si nevážil. Tituloval Vronského „Vaše Milosti“, a přestože ho Anna i Vronskij zvali, nikdy u nich nezůstal na oběd a chodil k nim, jen když měl malovat. Anna ho vyznamenávala svou přízní a byla mu vděčná za svou podobiznu. Vronskij s ním jednal víc než uctivě a patrně by ho zajímal malířův úsudek o jeho obraze. Goleniščev nepromeškal žádnou příležitost, kdy mohl Michajlovovi vštěpovat správné názory na umění. Ale Michajlov zůstal ke všem stejně chladný. Anna mu viděla na očích, že se na ni rád dívá. Ale rozhovoru s ní se vyhýbal. K řečem Vronského o jeho malířských pokusech vytrvale mlčel, stejně vytrvale mlčel, když mu byl ukázán obraz od Vronského, zatímco Goleniščevovy řeči zřejmě těžce snášel a raději se s ním nehádal.

Vcelku se jim Michajlov pro své upjaté a nepříjemné, skoro nepřátelské chování velmi znelíbil, když ho poznali blíž. A byli rádi, když sezení skončila, když jim zůstal nádherný portrét a Michajlov k nim přestal docházet.

Goleniščev první vyslovil nahlas, co si myslili všichni – že totiž Michajlov prostě Vronskému závidí.

„Dejme tomu, že nezávidí, jelikož má talent. Ale zlobí ho, že člověk mající blízko k panovnickému domu a bohatý, ke všemu hrabě (vždyť tohle všecko oni nenávidí), bez zvláštní námahy dělá totéž, ne-li něco lepšího než on, ačkoli on tomu věnoval celý život. Hlavní věc je vzdělání a to mu chybí.“

Vronskij Michajlova hájil, ale v skrytu duše tomu věřil, poněvadž podle jeho představ mu člověk z jiných, nižších vrstev musel závidět.

Annina podobizna, malovaná podle skutečnosti jak jím, tak Michajlovem, by byla měla ukázat Vronskému rozdíl, který byl mezi nimi. Ale Vronskij jej neviděl. Jenom nechal Anniny podobizny. Usoudil, že už je to zbytečné, když mají podobiznu od Michajlova. V práci na svém obraze ze středověkého života pokračoval. On sám, Goleniščev a zvlášť Anna, všichni shledávali, že obraz je velice pěkný, neboť se podobá slavným obrazům daleko víc než obraz Michajlovův.

A Michajlov? Ačkoli maloval Anninu podobiznu s velkým zaujetím, měl ještě větší radost než oni, když bylo po sezeních a už nemusel poslouchat Goleniščevovy přednášky o umění a mohl zapomenout na malby Vronského. Věděl, že Vronskému nikdo nemůže zakázat, aby si pro potěchu maloval. Věděl, že Vronskij a všichni diletanti mají plné právo malovat, co se jim zlíbí, ale bylo mu to nepříjemné. Nemůžeme člověku zakázat, aby si udělal velkou loutku z vosku a líbal ji. Ale kdyby ten člověk s loutkou přišel, sedl si před zamilovaného muže a začal by svou loutku laskat, jako milenec laská milovanou ženu, pak by to zamilovanému bylo nepříjemné. Stejně nelibý pocit zakoušel Michajlov při pohledu na výtvory Vronského. Bylo mu do smíchu a zároveň měl zlost, bylo to žalostné i urážlivé.

Vronskij pro malířství a středověk nehoroval dlouho. Měl tolik uměleckého vkusu, že nedovedl svůj obraz dokončit. Obraz uvízl na mrtvém bodě. Vronskij nejasně tušil, že jeho vady, zpočátku málo patrné, budou bít do očí, bude-li pokračovat. Dělo se mu stejně jako Goleniščevovi, když cítil, že nemá co říci, a neustále si nalhával, že myšlenka ještě nedozrála, že ji musí donosit a připravit si materiál. Jenže Goleniščeva to zatvrdilo a utrápilo, kdežto Vronskij si neuměl nic nalhávat ani se trápit, a zatvrdit se teprve nedovedl. Nic nevysvětloval, neomlouval se a s rozhodností, vlastní jeho povaze, zanechal malování.

Ale bez tohoto zaměstnání zdál se jemu i Anně (divila se jeho rozčarování) život v italském městečku tak nudný, palác byl najednou tak očividně starý a špinavý, skvrny na záclonách, škvíry v podlaze, oprýskaná štukatura na římsách, všecko se jim tak přejedlo, ten věčně stejný Goleniščev, italský profesor i německý cestovatel je tak omrzeli, že bylo nutné pomýšlet na životní změnu. Domluvili se, že pojedou do Ruska, na venkov. Vronskij chtěl v Petrohradě dojednat s bratrem rozdělení majetku a Anna se chtěla podívat na syna. Léto hodlali strávit u Vronského na velkém dědičném panství.