XXIII

Aby se v rodinném životě mohlo něco podniknout, k tomu je nezbytný buď naprostý rozkol mezi manžely, anebo láskyplná shoda. Je-li poměr mezi manžely nejasný a chybí jedno i druhé, pak nelze podnikat nic.

Mnohé rodiny zůstávají léta na stejném místě, i když se oběma manželům dávno zprotivilo, a to jen proto, že zde není ani úplný rozkol, ani shoda.

Vronskému i Anně připadal život v Moskvě, v tom vedru a prachu, kdy slunce už nesvítilo jarně, nýbrž letně, kdy všechny stromy na bulvárech byly už dávno obaleny listím a listí už bylo pokryto prachem, celý ten moskevský pobyt jim oběma připadal nesnesitelný. Ale třebaže se kdysi umluvili, že odjedou do Vozdviženského, nikam nejeli a stále zůstávali v Moskvě, které už dávno měli oba dost. Zůstávali zde, protože poslední dobu mezi nimi nebylo shody.

Podrážděnost, která je navzájem odcizovala, neměla žádnou vnější příčinu a všechny pokusy o domluvu ji nejen neodstraňovaly, ale ještě ji zvyšovaly. Byla to podrážděnost vnitřní, u Anny odůvodněná jeho vzrůstajícím chladem, kdežto u něho – lítostí, že se kvůli Anně dostal do těžké situace, kterou mu nijak neulehčila, ale naopak ještě ztěžovala. Ani jeden, ani druhý nevyslovil příčinu své podrážděnosti, ale jeden si myslil o druhém, že není v právu, a při sebemenší zámince si to hleděli navzájem dokázat.

Pro Annu znamenal on celý, se všemi svými zvyky, názory a snahami, se všemi duševními i fyzickými rysy jedno jediné – lásku k ženám, a ta láska, která se podle jejího cítění měla soustřeďovat jen na ni, tato láska chladla. Soudila tedy, že asi přenesl část lásky na jiné či na jinou ženu – a žárlila. Nežárlila na nějakou určitou ženu, ale proto, že jeho láska ochladla. Neměla objekt žárlivosti, ale hledala jej. Při sebenepatrnější narážce přenášela svou žárlivost z jednoho objektu na druhý. Jednou žárlila na ty sprosté ženštiny, s kterými mohl ve společnosti svobodných přátel tak snadno navázat styky; podruhé žárlila na vznešené dámy, s kterými by se mohl setkat; jindy zas na vybájenou dívku, s kterou se chce oženit, až se pro ni rozejde s ní, s Annou. A ta poslední žárlivost ji mučila nejvíce, zejména proto, že se jí sám ve chvíli sdílnosti neobezřetně svěřil, že matka ho tak špatně chápe, že se ho odvážila přemlouvat, aby se oženil s princeznou Sorokinovou.

A ve své žárlivosti se Anna na něho hněvala a ve všem vyhledávala důvody k hněvu. Ze všech svízelů, na které narážela ve své situaci, obviňovala jeho. Mučivé očekávání, které prožila v Moskvě mezi nebem a zemí, liknavost a nerozhodnost Alexeje Alexandroviče, svou osamělost – všecko přičítala jemu. Kdyby ji miloval, plně by si uvědomil její těžkou situaci a vysvobodil by ji. Za to, že žije v Moskvě, a nikoli na venkově, mohl rovněž on. Nemohl se zahrabat na venkově, jak si přála ona. Nezbytně potřeboval společnost, a tím ji uvrhl do té strašné situace, jejíž tíhu si nechtěl uvědomit. A rovněž jeho vinou byla navždy odloučena od syna.

Ani vzácné chvíle vzájemné něhy ji neuklidnily. V jeho něze teď viděla nádech klidu, sebejistoty, které dřív neexistovaly a které ji dráždily.

Už se šeřilo. Anna čekala, kdy se Vronskij vrátí z oběda, který pořádali jeho svobodní přátelé. Chodila sem tam po jeho pracovně (byl to pokoj, kam nejméně doléhal ruch z ulice) a dopodrobna si vybavovala slova, jež padla ve včerejší hádce. Při zpětném pohledu od nesmazatelných urážlivých slov až k tomu, co k nim zavdalo podnět, dospěla až k začátku rozmluvy. Dlouho nemohla uvěřit, že rozmíška začala tak nevinným hovorem, v kterém nikomu o nic nešlo. Ale bylo tomu vskutku tak. Všecko začalo tím, že se smál dívčím gymnáziím a pokládal je za zbytečná, zatímco Anna je obhajovala. Vyjádřil se neuctivě o ženském vzdělání vůbec a prohlásil, že Hana, Annina chráněnka, nijak nepotřebuje umět fyziku.

Annu to popudilo. Viděla v tom pohrdavou narážku na to, čím se zabývá. A vymyslila si a řekla větu, jež měla Vronskému oplatit bolest, kterou jí způsobil.

„Neočekávám od vás, že byste na mne myslil, že byste myslil na mé city, jak dokáže myslit člověk milující, ale prostě jsem očekávala trochu taktu,“ řekla.

A Vronskij skutečně zrudl zlostí a řekl něco nepříjemného. Nepamatovala se, co mu odpověděla, ale on ji v patrné snaze, aby ji také zranil, řekl:

„Nezajímá mě vaše horování pro to děvče, to je pravda, protože vidím, jak je to nenormální.“

Krutost, s jakou bořil svět, který si tak pracně vybudovala, aby mohla snášet svůj těžký život, nespravedlnost, s jakou ji vinil z přetvářky, z nepřirozenosti, obojí ji dohřálo.

„Velká škoda, že chápete a uznáváte za normální jen věci přízemní a materiální,“ řekla a odešla z pokoje.

Když včera večer přišel k ní, nezmiňoval se o nedávné hádce, ale přitom oba cítili, že spor je sice zatušován, avšak nepominul.

Dnes nebyl celý den doma a Anna se cítila tak osamělá a sklíčená tou hádkou, že chtěla na všecko zapomenout, odpustit a udobřit se s ním, chtěla obvinit sebe a jeho ospravedlnit.

Je to všecko moje vina. Jsem předrážděná a nesmyslně žárlivá. Udobříme se a odjedeme na venkov, tam budu klidnější – říkala si.

Nenormální – náhle si vzpomněla na největší urážku, která nebyla ani tolik ve slově, jako v úmyslu zranit ji.

Ví, co chtěl říci: je nenormální nemít ráda vlastní dceru, ale cizí dítě ano. Cožpak rozumí lásce k dětem, její lásce k Serjožovi, jehož mu obětovala? Ale ta snaha zranit ji! Ne, miluje jinou ženu, jinak to nemůže být.

A když viděla, že nedosáhla vytouženého klidu, ale jen opsala znovu kruh, který udělala už tolikrát, a že se vrátila k dřívější podrážděnosti, zhrozila se sama sebe. Opravdu to nejde? Opravdu by nedokázala vzít vinu na sebe? Začala znovu od začátku. Je upřímný, poctivý, má ji rád. Ona miluje jeho, v nejbližších dnech dosáhne rozvodu. Co si ještě přát? Ještě klid a důvěru a vezme všecko na sebe. Ano, hned teď, jak přijede, řekne mu, že to byla její vina, i když to její vina nebyla, a odjedou.

Aby už nemusila přemýšlet a rozčilovat se, zazvonila a dala přinést kufry, do kterých měly být uloženy věci na cestu.

V deset hodin Vronskij přijel.