XXXII

Když se Vronskij vrátil, Anna ještě nebyla doma. Jak mu bylo sděleno, přijela brzo po jeho odchodu jakási dáma, a Anna odjela s ní. To, že odjela, aniž mu oznámila kam, že se dosud nevrátila, že už ráno někde byla, aniž mu co řekla – to vše spolu s její podivně vzrušenou tváří dnes dopoledne i se vzpomínkou na to, jak nevraživě mu v Jašvinově přítomnosti takřka vyrvala z rukou synovy podobenky, to vše ho přimělo k zamyšlení. Řekl si, že si spolu musí vážně promluvit. A čekal teď na ni v jejím salóně. Ale Anna se nevrátila sama. Přivedla si tetu, starou pannu, princeznu Oblonskou. Ta pro ni přijela už ráno a Anna s ní jezdila po nákupech. Anna se tvářila, že nevnímá ustaraný a tázavý obličej Vronského, a zvesela mu vykládala, co všecko dnes dopoledne koupila. Viděl, že se s ní děje něco zvláštního. Kdykoli na něm letmo utkvěly její blýskající oči, byla v nich napjatá pozornost a v řeči a v pohybech byla ona nervózní rychlost a půvab, jež ho tak okouzlovaly v prvních dobách sblížení, ale nyní ho zneklidňovaly a děsily.

K obědu bylo prostřeno pro čtyři osoby. Všichni se už sešli a chtěli jít do malé jídelny, když přijel Tuškevič se vzkazem pro Annu od kněžny Betsy. Kněžna Betsy se omlouvala, že se nepřijela rozloučit; je churavá, ale prosí Annu, aby k ní přišla mezi půl sedmou a devátou. Vronskij se podíval na Annu. Přesné časové rozmezí prozrazovalo, že byla učiněna opatření, aby se Anna s nikým nesetkala. Ale Anna jako by to nezpozorovala.

„Velká škoda, že zrovna mezi půl sedmou a devátou nemohu,“ řekla s úsměvem sotva patrným.

„Kněžnu to bude moc mrzet.“

„Mě taky.“

„Jedete si asi poslechnout Pattiovou?“ zeptal se Tuškevič.

„Pattiovou? To jste mi vnukl dobrý nápad. Jela bych, kdybych mohla sehnat lóži.“

„Já bych vám ji opatřil,“ nabídl se Tuškevič.

„Byla bych vám moc a moc vděčná,“ řekla Anna. „Ale nechtěl byste s námi poobědvat?“

Vronskij nenápadně pokrčil rameny. Naprosto nechápal, co Anna dělá. Nač sem přivezla tu starou princeznu, k čemu pozvala Tuškeviče na oběd a – což je nejpodivnější – proč ho posílá pro lístky do lóže? Je vůbec možné pomyslit na to, že by při svém postavení mohla jít na abonentní představení s Pattiovou, kde se sejde veškerá známá společnost? Vážně se na ni podíval, avšak zase mu odpověděla tím vyzývavým, zpola veselým, zpola zoufalým pohledem, jehož význam nemohl pochopit. U oběda byla Anna útočně veselá, skoro jako by koketovala s Tuškevičem i s Jašvinem. Když vstali od stolu a Tuškevič jel pro lístky, zatímco Jašvin si šel zakouřit, odebral se s ním Vronskij dolů do svého pokoje. Po chvíli zase běžel nahoru. Anna už měla na sobě světlé hedvábné, se sametem kombinované šaty s hlubokým výstřihem, které si dala šít v Paříži. Šátek ze vzácných bílých krajek jí rámoval obličej a zvlášť příznivě dával vyniknout její nápadné kráse.

„Opravdu chcete jet do divadla?“ začal Vronskij a snažil se na ni nedívat.

„Pročpak se ptáte tak zděšeně?“ řekla, opět uražená, že se na ni nedívá. „Proč bych neměla jet?“

Tvářila se, že nechápe, co má Vronskij na mysli.

„Ovšemže, není důvodu,“ řekl zamračen.

„Také si myslím,“ řekla. Záměrně přeslechla jeho ironický tón a klidně si zapínala dlouhou naparfémovanou rukavici.

„Anno, proboha! Co je s vámi?“ Chtěl ji zburcovat a řekl to stejně, jako jí to kdysi říkával její muž.

„Nechápu, nač se ptáte.“

„Vy víte, že nemůžete jet.“

„Proč ne? Nepojedu sama. Princezna Varvara se jela převléknout, pojede se mnou.“

V úžasu a zoufalství pokrčil rameny.

„Ale copak nevíte…,“ začal.

„Ale já nechci vědět!“ téměř vykřikla. „Nechci. Lituji snad toho, co jsem udělala? Ne, ne a stokrát ne. A kdybych měla začít zase od začátku, zas by to bylo stejné. Nám dvěma, mně a vám, musí záležet jen na jediné věci: jestli se máme rádi. A na nic jiného se nemusíme ohlížet. Proč tu bydlíme každý jinde a nevidíme se? Proč nesmím jít do divadla? Mám tě ráda a všecko ostatní je mi jedno,“ řekla rusky a podívala se na něho se zvláštním leskem v očích, který si neuměl vysvětlit. „Je mi všecko jedno, pokud ses nezměnil ty. Proč se na mě nedíváš?“

Pohlédl na ni. Viděl všechnu krásu její tváře a šatu, který jí vždycky tolik slušel. Ale teď ho právě její krása a elegance popuzovaly.

„Mé city se nemohou změnit, víte to sama dobře, ale prosím vás, abyste nikam nechodila, proboha vás prosím,“ řekl opět francouzsky úpěnlivě něžným hlasem, ale s chladným pohledem.

Slova neslyšela, ale viděla chladný pohled a odpověděla podrážděně:

„A já vás prosím, abyste mi sdělil, proč nemám jet.“

„Protože vám to může způsobit…“ Zarazil se.

„Nic nechápu. Jašvin nemůže nikoho kompromitovat a princezna Varvara není o nic horší než ostatní. Však už je tady.“