XV
Levin doprovodil ženu nahoru a pak šel za Dolly. Darja Alexandrovna dnes také měla samé mrzutosti. Chodila po pokoji a hněvivě mluvila k děvčátku, které stálo v koutě a brečelo.
„Budeš stát celý den na hanbě a obědvat budeš sama, a nedostaneš žádnou panenku a žádné nové šaty ti neušiju,“ říkala. Už nevěděla, jak by ji potrestala.
„To je ošklivá holčička!“ obrátila se k Levinovi. „Kde se v ní berou takové ohavné sklony?“
„A co vlastně provedla?“ utrousil Levin dosti lhostejně, neboť se chtěl s Dolly poradit o svých problémech, a proto ho mrzelo, že přišel nevhod.
„Byli s Gríšou na malinách a tam… Nemohu ani říci, co dělala. Věčná škoda miss Elliot. Tahleta se o nic nestará, je tu jenom pro jméno… Figures vous que la petite…1“
A Darja Alexandrovna pověděla Levinovi o Mašině poklesku. „To nic nedokazuje, to vůbec nejsou ošklivé sklony, je to prostě nezbednost,“ uklidňoval ji Levin.
„Ale ty jsi nějak mrzutý? Copak máš na srdci?“ ptala se Dolly. „Co se tam děje?“
A z tónu, jakým ta otázka byla vyslovena, Levin poznal, že snadno řekne, co říci chce.
„Nebyl jsem tam, byli jsme s Kitty sami na zahradě. Pohádali jsme se už podruhé od té doby, co… co přijel Stiva.“
Dolly se na něho dívala moudrýma, chápajícíma očima.
„No řekni mi, ruku na srdce, nevšimla sis… ne, u Kitty ne… ale že ten pán měl takové způsoby, které se mohou nepříjemně, nejen nepříjemně, ale hrozně, urážlivě dotknout manžela?“
„Totiž, jak bych ti to řekla… Zůstaň stát v koutě!“ okřikla Dolly Mášu, která spatřila v matčině tváři nenápadný úsměv a už sebou začala šít. „Ze společenského hlediska by se řeklo, že se chová jako všichni mladí muži. Dvoří se hezké mladé paní a manželu z vyšších kruhů to musí jen lichotit.“
„Ano, ano,“ ponuře pravil Levin, „Ale pozorovala jsi něco?“
„Nejen já, i Stiva si toho všiml. Po snídani mi bez obalu řekl: Je crois que Veslovskij fait un petit brin de cour à Kitty.“2
„Výborně, to mi stačí. Vyženu ho!“ řekl Levin.
„Copak ses zbláznil?“ vyděsila se Dolly. „Prosím tě, Kosťo, vzpamatuj se!“ řekla se smíchem. „No, teď můžeš jít k Fanny,“ obrátila se k Máše. „Poslyš, jestli chceš, řeknu to Stivovi. On ho odveze pryč. Můžeme říct, že čekáš hosty. Celkem vzato, on se mezi nás nehodí.“
„Ne, ne, řeknu mu sám.“
„Ale ty se s ním pohádáš.“
„Vůbec ne. Bude to ohromně veselé,“ řekl Levin a opravdu vesele blýskl očima. „Tak už jí odpusť, Dolly! Ona to víckrát neudělá,“ přimlouval se za malou hříšnici, která nešla za Fanny, nerozhodně stála před matkou a se sklopenou hlavou čekala, až se na ni podívá.
Matka na ni pohlédla. Dívenka se usedavě rozplakala, zabořila se obličejem matce do klína a Dolly jí položila na hlavu hubenou něžnou ruku.
„Co s ním vůbec máme společného?“ pomyslil si Levin a šel hledat Veslovského.
Když procházel předsíní, kázal zapřáhnout do kolesky, která měla jet na nádraží.
„Včera se zlámaly pera,“ hlásil sluha.
„Tak do tarantasu3, ale honem. Kde je host?“
„Pán šel do svého pokoje.“
Levin zastihl Váseňku ve chvíli, kdy už si vybalil kufr, rozložil nové boty a teď si zkoušel vysoké kamaše, neboť se chystal, že si vyjede na koni.
Snad že se Levin nějak zvláštně tvářil, anebo že sám Váseňka už tušil, že malý flirt, který si začal, je v této rodině nemístný – ale byl Levinovým příchodem poněkud zmaten (pokud je toho muž velkého světa schopen).
„Vy jezdíte na koni v kamaších?“
„Ano, člověk se tolik neumaže,“ pravil Váseňka. Dal tlustou nohu na židli, aby si zapnul spodní háček, a vesele, dobrácky se usmíval.
Byl to bezesporu hodný hoch a Levinovi ho přišlo líto. Zároveň mu bylo hanba jako pánu domu, když postihl ve Váseňkově pohledu ostych.
Na stole ležel kus hole, kterou zlomili dnes dopoledne při tělocviku, když se pokoušeli zdvihnout provlhlá bradla. Levin vzal zbytek hole do ruky a ulamoval rozštěpenou špičku z rozpaků, jak začít.
„Chtěl jsem…“ Už se málem zarazil, ale vzpomněl si na Kitty a na všecko, co bylo, odhodlaně se mu podíval do očí a najednou řekl: „Dal jsem vám zapřáhnout.“
„Totiž, jak to?“ s údivem začal Váseňka. „Kam pojedeme?“
„Vy pojedete na dráhu,“ nevrle řekl Levin a uštipoval třísky z hole.
„Vy odjíždíte, anebo se něco stalo?“
„Stalo se, že čekám hosty,“ pravil Levin a silnými prsty ulamoval kousky z rozštípnuté hole stále rychleji a rychleji. „A ani nečekám hosty a nic se nestalo, ale žádám vás, abyste odjel. Můžete si mou nezdvořilost vysvětlit, jak chcete.“
Váseňka se vztyčil.
„Prosím, abyste mi to vysvětlil vy,“ pravil důstojně, když konečně pochopil.
„Nemohu vám nic vysvětlovat,“ řekl Levin tiše a zvolna, aby nebylo znát, jak se mu třese brada. „A raději se neptejte.“
A jelikož už všecky roztřepené třísky byly ulámané, zaťal Levin prsty do tlustých konečků, roztrhl hůl vedví a pohotově zachytil padající polovinu.
Ty ruce, křečovitě se pohybující, ty svaly, které dnes dopoledne ohmatával při cvičení, blýskající oči, tichý hlas a třesoucí se brada, to všecko Váseňku patrně přesvědčilo víc než slova. Pokrčil rameny a s opovržlivým úsměvem se uklonil.
„Mohl bych mluvit s Oblonským?“
Pokrčení ramen ani úsměv Levina nijak nerozčilil. Co nakonec Veslovskému zbývalo?
„Hned ho k vám pošlu.“
„Co je to za nesmysl!“ řekl Stěpan Arkaďjič Levinovi. Dověděl se od přítele, že dostal vyhazov, vyhledal tedy Levina na zahradě, kde se procházel v očekávání, až host odjede. „Vždyť je to směšné! Co ti zas přeletělo přes nos? To je přece svrchovaně směšné! Co tě to napadlo, když mladý muž…“
Ale Levinovi opravdu něco přeletělo přes nos a asi se ještě nezotavil, protože zase zbledl, když Stěpan Arkaďjič chtěl vykládat příčinu, a honem ho přerušil:
„Prosím tě, nic mi nevysvětluj! Nemohl jsem jinak! Moc se stydím před tebou i před ním. Ale pro něho myslím nebude žádné neštěstí, když odjede, kdežto mně a mojí ženě je jeho přítomnost nemilá.“
„Ale pro něho je to urážka! A pak je to směšné.“
„A pro mne je to nejen urážka, ale i utrpení! A já jsem nic zlého neudělal a nevím, proč bych měl trpět!“
„Inu, tohle jsem od tebe nečekal. Člověk může žárlit, ale v takové míře, to už je vrchol směšnosti!“
Levin se prudce otočil, šel dál do aleje a chodil sám sem a tam. Brzo zadrkotal tarantas a Levin skrz stromy viděl, jak Váseňka ve své skotské čapce sedí na seně (jako z udělání neměl tarantas sedátko) a poskakuje při každém nárazu a tak projel alejí.
Co zas ještě tohle? Z domu vyběhl sluha a zastavil tarantas. Šlo o strojníka, na něhož Levin dočista zapomněl. Strojník se ukláněl a cosi říkal Veslovskému. Pak si vlezl do tarantasu a odjeli spolu.
Stěpan Arkaďjič a kněžna byli Levinovým jednáním pobouřeni. A on sám cítil, že je vrcholně směšný, a zároveň si připadal hrozně provinile a zahanbeně. Ale když si vzpomněl, co všecko s ženou vytrpěli, a kladl si otázku, jak by se zachoval podruhé, odpověděl si, že navlas stejně.
Nicméně na sklonku dne všichni (kromě kněžny, která Levinovi nechtěla ten kousek odpustit) nesmírně pookřáli a rozjařili se jako děti, když si odpykaly trest, nebo jako dospělí po skličující oficiální návštěvě, takže večer, když kněžna odešla, mluvilo se už o Váseňkově vyhoštění jako o pradávné události. Dolly zdědila po otci komický vypravěčský talent a Váreňka se teď prohýbala smíchy, když Dolly potřetí a počtvrté – vždy s novými humornými dodatky – vyprávěla, jak se zrovna chystala uvázat si na hostovu počest nové stužky a už mířila do salónu, když najednou uslyšela starou rachotinu. A vida! Kdo v té rachotině nesedí, jako Váseňka! Sám Váseňka se svou skotskou čapkou, s romancemi i s kamašemi tu sedí na seně.
„Kdybys dal aspoň zapřáhnout do kočáru! No ne, a pak slyším: Počkejte! Už jsem si myslila, že byl vzat na milost. Koukám, jak mu tam posadili tlustého Němce, a už je vezli… A tak mi moje mašličky nebyly nic platné!“