XXI

„Ne, myslím, že kněžna je asi unavená a koně ji nezajímají,“ řekl Vronskij Anně, když navrhla, aby šli do hřebčince, kde se chtěl Svijažskij podívat na nového hřebce. „Vy jděte a já doprovodím kněžnu domů a pohovoříme si, nemáte-li nic proti tomu,“ obrátil se k Darje Alexandrovně.

„Koním vůbec nerozumím, a bude mě velice těšit,“ odpověděla poněkud překvapená.

Viděla Vronskému na očích, že jí něco chce. Nemýlila se. Jakmile vešli brankou opět do parku, podíval se směrem, kterým odcházela Anna, a když se ujistil, že je nemůže slyšet ani vidět, začal:

„Uhádla jste, že bych si s vámi rád promluvil?“ Díval se na ni rozesmátýma očima. „Vím s určitostí, že jste Annina přítelkyně.“ Sundal si klobouk, vytáhl šátek a otřel si plešatějící hlavu.

Darja Alexandrovna neodpověděla a jenom na něho ustrašeně pohlédla. Když spolu osaměli, najednou na ni padl strach. Jeho rozesmáté oči a přísný výraz ve tváři jí naháněly hrůzu.

Hlavou jí prolétly nejrozmanitější domněnky, o čem s ní asi hodlá mluvit. Snad ji začne prosit, aby k nim přijela na návštěvu s dětmi, a bude nucena odmítnout. Nebo aby v Moskvě utvořila kruh známých pro Annu… Nebo snad jde o Váseňku Veslovského a jeho vztah k Anně? A možná o Kitty, snad se cítí vinen? Očekávala jen samé nepříjemné věci, ale neuhádla, o čem s ní chtěl mluvit.

„Máte na Annu takový vliv a ona vás má tolik ráda,“ řekl, „pomozte mi.“

Darja Alexandrovna se dívala s nesmělou otázkou na jeho energickou tvář, jež se chvílemi buď celá, nebo zčásti ocitala mezi slunečními záblesky ve stínu lip a chvílemi se opět nořila do stínu; čekala, co řekne dále; ale Vronskij kráčel mlčky vedle ní, smýkaje hůlkou o štěrk.

„Jestliže jste k nám přijela jako jediná z dřívějších Anniných přítelkyň – princeznu Varvaru nepočítám –, pak chápu, že jste tak neučinila proto, že byste naše poměry považovala za normální, nýbrž proto, že sice chápete veškerou tíhu našeho postavení, ale přitom ji máte pořád stejně ráda a chcete jí pomoci. Rozumím vám správně?“ zeptal se a otočil se k ní.

„Ano, jistě,“ odpověděla Darja Alexandrovna a stáhla slunečník, „ale…“

„Ne,“ přerušil ji, a zapomínaje, že svou společnici tím uvádí do trapné situace, mimoděk se zastavil, takže se musela zastavit také. „Nikdo si neuvědomuje celou tíhu Annina postavení tak intenzívně jako já. A je to pochopitelné, jestliže mi prokazujete tu čest a vidíte ve mně člověka, který má srdce. Já jsem všecko způsobil, a proto to nesu tak těžce.“

„Rozumím,“ řekla Darja Alexandrovna s bezděčným obdivem, jak upřímně a pevně to vyslovil. „Ale právě proto, že si uvědomujete, že jste všecko způsobil, obávám se, abyste to nezveličoval. Její postavení ve společnosti je ovšem těžké, to chápu.“

„Ve společnosti je hotové peklo!“ vyhrkl a zamračil se. „Nelze si představit větší mravní utrpení, než jaké prožila v Petrohradě během čtrnácti dní… Můžete mi věřit.“

„Ano, ale tady, dokud se ani Anně… ani vám nestýská po společnosti…“

„Společnost!“ zvolal opovržlivě. „Proč by se mi mělo stýskat po společnosti?“

„Dosud – a to může být stále – jste šťastní a klidní. Vidím na Anně, že je šťastná, dokonale šťastná, už se mi i svěřila,“ pravila Darja Alexandrovna s úsměvem; a při těch slovech bezděčně zapochybovala, zda je Anna šťastná doopravdy.

Ale Vronskij o tom patrně nepochyboval.

„Ano, ano,“ pravil. „Vím, že okřála po všech útrapách. Je šťastná. Je šťastná, protože myslí jen na přítomnost. Ale já? Já se bojím toho, co nás čeká… Promiňte, chtěla byste už asi jít?“

„Je mi to jedno.“

„Tak si tu sedněme.“

Darja Alexandrovna usedla na zahradní lavičku v ohybu aleje. Vronskij si stoupl před ni.

„Vidím, že je šťastná,“ opakoval. A pochybnost, zda je Anna šťastná, v Darje Alexandrovně ještě vzrostla. „Ale může to takhle pokračovat? Jestli jsme jednali dobře, či špatně, to je jiná otázka. Ale kostky jsou vrženy,“ řekl, přecházeje z ruštiny do francouzštiny, „a jsme k sobě připoutáni na celý život. Jsme spojeni nejposvátnějším poutem lásky. Máme dítě, možná budeme mít ještě další. Ale zákon a všecky podmínky, v kterých žijeme, vypadají tak, že se vynořuje na tisíce komplikací, které ona dnes – když se duševně zotavuje ze všech těch útrap a zkoušek – nevidí a nechce vidět. Je to konečně pochopitelné. Ale já je vidět musím. Má dcera není podle zákona má dcera, ale Kareninova. Nesnesu takovou lež!“ zvolal s energickým zamítavým gestem a chmurně a přitom tázavě pohlédl na Darju Alexandrovnu.

Neodpověděla a jen se na něho dívala. Pokračoval.

„Pak se nám narodí syn, můj syn, a podle zákona bude Karenin, nebude dědicem ani mého jména, ani mého majetku, a kdybychom byli v rodinném životě sebešťastnější, byť bychom měli i víc dětí, mezi nimi a mnou nemá být žádný svazek. Budou Kareninovy. Uznejte, jaká je to tíživá a hrůzná situace! Zkoušel jsem o tom mluvit s Annou. Rozčiluje ji to. Nechápe to a já jí nemohu všecko povědět. Teď se na věc podívejte z jiné stránky. Jsem šťastný, že mám její lásku, ale musím mít nějaké zaměstnání. Našel jsem si je, zakládám si na něm a považuji je za ušlechtilejší, než je zaměstnání mých bývalých druhů u dvora a na vojně. A jistěže bych už s nimi neměnil. Pracuji tady, na jednom místě, a jsem šťastný a spokojený a nic víc ke štěstí nepotřebujeme. Ta činnost se mi líbí. Není to východisko z nouze, naopak…“

Darja Alexandrovna si všimla, že na tomto místě svého rozkladu ztratil souvislost, a dost dobře nechápala tuto odbočku. Tušila však, že začal-li už o svých niterných problémech, o kterých nemohl hovořit s Annou, svěřuje se nyní se vším a že otázka jeho činnosti na vsi náleží do stejné kategorie bytostných myšlenek jako otázka jeho vztahu k Anně.

„Tedy pokračuji,“ řekl, když se vzpamatoval. „Hlavní věc je mít při práci jistotu, že mé dílo nezemře se mnou, že budu mít dědice – ale to mi chybí. Představte si, jak je asi člověku, když předem ví, že děti jeho a milované ženy nebudou jeho, ale někoho jiného, někoho, kdo je nenávidí a nechce znát. Vždyť to je hrozné!“ Odmlčel se, patrně mocně vzrušen.

„Ano, ovšemže to chápu. Ale co by v tom mohla udělat Anna?“ otázala se Darja Alexandrovna.

„Právě tady se dostáváme k jádru naší rozmluvy,“ řekl a násilím se přiměl ke klidu. „Anna by mohla, záleží to na ní… I k tomu, abych mohl panovníka žádat o povolení adopce, je nezbytný rozvod. A to záleží na Anně. Její muž už jednou svolil k rozvodu, váš muž to tenkrát skoro zařídil. Vím, že ani teď by neodmítl. Stačilo by mu napsat. Tehdy odpověděl rovnou, že neodmítne, jestli Anna projeví takové přání. Ovšem,“ dodal ponuře, „je to jedna z těch farizejských krutostí, jakých jsou schopni jen tihle lidé bez srdce. Ví, jaká muka pro ni znamená každá vzpomínka na něho, zná ji, a přece chce od ní dopis. Chápu, že je to pro ni bolestné. Ale důvody jsou tak závažné, že je nutno se přenést přes všechny citové momenty. Jde o štěstí a o existenci Anny a jejích dětí. O sobě nemluvím, ačkoli se trápím, velice se trápím,“ řekl a v jeho hlase zněla hrozba, jako by chtěl s kýmsi zúčtovat za to, že se trápí. „Tedy vidíte, kněžno, bezostyšně se k vám utíkám, jste má jediná spása. Pomozte mi ji přemluvit, aby mu napsala a žádala o rozvod!“

„Ano, zajisté,“ řekla přemítavě, když si živě vzpomněla na své poslední setkání s Kareninem. „Ano, zajisté,“ opakovala rozhodně, když si vzpomněla na Annu.

„Použijte vlivu, který na ni máte, přimějte ji, aby mu napsala. Já nechci a skoro s ní nemohu o tom mluvit.“

„Dobře, promluvím s ní. Ale že na to sama nemyslí?“ pravila Darja Alexandrovna a nevěděla proč, ale najednou si při tom vzpomněla na nový, podivný Annin zvyk mhouřit oči. A tu si vzpomněla, že Anna přimhuřuje oči, právě když jde o bytostné otázky životní. Jako by přimhuřovala oči nad svým životem, aby neviděla všecko, napadlo Dolly. „Určitě s ní promluvím, ve svém i v jejím zájmu,“ odpověděla Darja Alexandrovna na jeho projevy díků.

Vstali a ubírali se k domu.