VI

„Panstvo možná nepřijímá?“ řekl Levin, když vstupoval do předsíně v domě hraběnky Bolové.

„Přijímá, jen račte,“ řekl vrátný a energicky mu pomohl z kožichu.

Je to smůla, myslil si Levin a s povzdechem si stáhl jednu rukavici a urovnával klobouk. Proč k nim vlastně jde a o čem má s nimi mluvit?

Když Levin procházel prvním salónem, setkal se ve dveřích s hraběnkou Bolovou, která s ustaranou a přísnou tváří cosi nařizovala sluhovi. Jakmile spatřila Levina, usmála se a zvala ho do druhého salónku, odkud se ozývaly hlasy. V salónku seděly v křeslech dvě hraběnčiny dcery a moskevský plukovník, s kterým se Levin znal. Levin k nim přistoupil, pozdravil a usedl vedle pohovky, klobouk na klíně.

„Jak se daří vaší paní? Byl jste na koncertě? My jsme nemohly. Maminka musela jít na zádušní mši.“

„Ano, slyšel jsem… Tak náhlé úmrtí,“ řekl Levin.

Přišla hraběnka, usedla na pohovku a také se zeptala na paní a na koncert.

Levin odpověděl a opakoval otázku, proč Apraksinová zemřela tak náhle.

„Ona vlastně vždycky měla chatrné zdraví.“

„Byl jste včera v opeře?“

„Ano, byl.“

„Lucca byla výborná.“

„Ano, vskutku výborná,“ řekl Levin, a protože mu bylo docela jedno, co si o něm pomyslí, začal opakovat vše, co stokrát slyšel o osobitém talentu pěvkyně. Hraběnka Bolová předstírala, že poslouchá. Když toho už sdostatek napovídal a odmlčel se, dal se do řeči plukovník, který do té chvíle mlčel. I plukovník hovořil o opeře a o osvětlení. Nakonec se zmínil o zamýšlené folle journée¹ u Ťurina, dal se do smíchu, hlučně vstal a odešel. Levin vstal také, ale z hraběnčina obličeje poznal, že je ještě na odchod brzo. Musel několik minut přidat. Posadil se.

Ale protože ustavičně myslil na to, jak je to hloupé, nevěděl o čem mluvit a mlčel.

„Nejedete na veřejné shromáždění? Prý je to velice zajímavé,“ začala hraběnka.

„Ne, ale slíbil jsem švagrové, že tam pro ni přijedu,“ odpověděl Levin.

Nastalo mlčení. Matka a dcera se na sebe ještě jednou podívaly.

Teď bych snad mohl jít, řekl si Levin a vstal. Dámy mu stiskly ruku a prosily ho, aby vyřídil paní mnoho pozdravů.

Vrátný mu pomohl do kožichu a přitom se zeptal:

„Kde ráčíte bydlet?“ A hned si adresu zapsal do velké, pěkně vázané knihy.

Je mi to ovšem jedno, ale je to přece jen trapné a strašně hloupé, myslil si Levin a pro útěchu si říkal, že to dělají všichni. Rozjel se na veřejné zasedání komitétu, kde měl vyhledat švagrovou a jet s ní domů.

Na veřejném zasedání komitétu byla spousta lidí a téměř celá lepší společnost. Levin ještě stihl přehled událostí, který byl dle všeobecného mínění velmi zajímavý. Když byl přehled dočten, společnost se shlukla a Levin tu potkal Svijažského, který ho zval, aby dnes večer jistě přišel do Zemědělské společnosti, kde bude výborná přednáška, potkal i Stěpana Arkaďjiče, který právě přijel z dostihů, a ještě mnoho jiných známých. Se všemi ještě pohovořil a vyslechl rozmanité úsudky o zasedání, o nové skladbě i o procesu. Snad že už měl otupenou pozornost, ale v rozmluvě o procesu se dopustil chyby, na kterou si pak několikrát s nevolí vzpomínal. Když mluvil o tom, jaký trest stihne cizince souzeného v Rusku, a o tom, že by nebylo správné potrestat ho vypovězením ze země, opakoval, co slyšel včera od jednoho známého.

„Myslím, že vypovědět ho ze země je totéž, jako potrestat štiku tím, že ji pustíme do vody,“ řekl Levin. Teprve potom si uvědomil, že tato myšlenka, kterou slyšel od známého a kterou jaksi vydával za vlastní, je obsažena v Krylovově bajce a že známý ji převzal z novinářského fejetonu.

Levin zajel se švagrovou domů, a když shledal, že Kitty je veselá a spokojená, jel do klubu.